Takový „skoro“ normální, vláčkařský den

Dovolená se mi chýlí ke konci a tak v předvečer posledního víkendu přichází rozhodnutí -  musím ještě alespoň jednou  vyrazit na Labský revír, který byl pro mne velice úspěšný při lovu sumců přívlačí. Moc bych si přál, alespoň ještě jednou před nadcházejícím pracovním kolotočem, prožít ten nádherný pocit,  když fousáč udeří do nástrahy a já si vychutnávám jeho následovné zdolávání.
Je to úžasný adrenalin, který bych přál prožít všem vyznavačům vláčky. Ranní vstávání před třetí hodinou  je bezproblémové, rychle se opláchnu, převléknu a následně otevírám dveře u auta a vyrážím  za prožitky. Na cestu mi svou studenou září svítí jasný půlměsíc. Před sebou mám  pěkný kus cesty a pokud chci začít  již od čtvrté hodiny ranní, musím na to trochu šlápnout. Den se teprve začíná probouzet, kosáci  si začínají vyzpěvovat svou ranní písničku a  vše nasvědčuje tomu, že den by mohl být přívětivý i pro můj lov.  Zdání však klame. Jen kdybych věděl…

Více jak hodina cesty po silnicích které jsou  v tuto časnou dobu zcela bez provozu uběhla bez problémů, jen z lesních úseků při silnici na mě občas  zablikala světla srnčí zvěře a již jsem na místě. Rychle rozbalím pruty, jeden Sportex na lov vousáčů s pletenkou a druhý jemnější  Robinson  Diaflex, který jsem si nedávno pořídil do výbavy k lovu candátů a bolenů. Do karabiny na pletence připínám moji nejoblíbenější nástrahu k lovu sumců „ Waterscouta“  a optimisticky naladěn, začínám prohazovat tišinu mezi proudy.

Začíná kolotoč  nekonečného počtu  hodů.  S takovouto nástrahou,  která váží 85 gramů a tvrdším prutem je to doslova očistec těla i ducha. Již uplynuly dvě hodiny pokusů o kontakt s fousatým králem labských vod, ale stále nic.
 
Počáteční pozitivní naladění začíná dostávat trhlinky, ale jak se říká „ život je boj a rybařina obzvlášť“. Dnes je tu poněkud větší proud, což je celkem nepříjemné, a tak není jednoduché i přes větší hmotnost nástrahy, se sní dostat více ke dnu - do prohlubní,  kde fousáči leží. Tělo mi již doslova ztuhlo a záda začínají  silně pálit.  Musím si dát na chvilku  „ voraz“  a tak přistoupím k výměně prutů. S druhým  proutkem si připadám, jako bych měl prázdné ruce  a s gumou  se pokouším přimět k  záběru místního candáta nebo bolena. Dvacet minut házení s rehabilitujícím náčiním a je tu kontakt. Bohužel , k mé  přicházející smůle, ryba na prutu vydržela jen velice krátce a spadla. Ani mi nestačila sdělit  svou totožnost  „potvora“.

S lehčím náčiním si mé tělo aspoň trochu oddechlo a tak přecházím opět ke Sportexu a dalším pokusům o  ulovení  sumíka. Slunce již začíná prokazovat svou ranní sílu. Den je jako malovaný a zcela čisté nebe je jako  vymetené. Uběhly  čtyři hodiny lovu, mé  tělo opět začíná být  zatuhlé a já stále zcela zatvrzele házím a házím s vidinou, že už to konečně musí přijít a dočkám se toho adrenalinového  záběru.
Mozek mám již  zcela vypnutý a  stále jako robotická mašina, opakuji své hody. Žlutá žhnoucí  koule se  zcela opírá do mé tváře, začínám pociťovat žízeň a také žaludek se začíná ozývat. Navíc se na blízkém jezu začalo hýbat s vodou, průtok je čím dál větší a proud mnohem silnější.

Pokouším se vyhledat  lepší místo, přecházím níže po proudu ale situace je stejná , takže se vracím zpět. Už uplynulo pět hodin totálně vyčerpávajícího házení. Začínám se zabývat myšlenkou,  že dnes mi prostě není souzeno a já svůj boj a urputnou snahu ulovit sumíka,  budu muset vzdát. Dám si desetiminutovou pauzu, napojím své tělo minerálkou a nasoukám do sebe jednu sušenku. Hlavou se mi začíná stále dokola honit ať to raději vzdám, zabalím vercajk a smířím se s faktem, že dneska prostě není můj den. A taky že nebyl. To nejlepší teprve mělo přijít.

Vstávám, přecházím o pár metrů výše  a dávám si ještě půl hodinku, než dnešní boj zcela vzdám. Voda se opět o poznání zvedla a tam kde jsem stál ještě před hodinou, je již břeh zaplavený. Vracím se zpět na své původní stanoviště a dávám si tři poslední hody. Blbá myšlenka, měl jsem to zabalit hned, jak mi poroučelo mé zcela vyčerpané tělo.

A je to tady. Poslední nához. Pořádně se rozmáchnu a nahodím. Ale co to? Nához byl poněkud těžší a copak  to dopadlo několik metrů přede mě, do Labského proudu? Začínám to tušit. Ohlédnu se za sebe, a tam, kde ještě před několika okamžiky byl položen můj zánovní Diaflex, je prázdno.

„ Néééééé“ , je jediné co mi vyskočí z hrdla. Připadám si jak v nějakém děsně blbém snu. Oči  vytřeštěné, mozek postupně začíná zapínat a vyhodnocovat nastalou situaci.
Z důvodu poměrně velkého proudu a spousty kluzkých kamenů ihned zavrhuji myšlenku vrhnutí se do vody  a kvůli prutu riskovat svůj bídný život. Druhá varianta je nasazení té nejtěžší nástrahy na prut a pokoušet  se o zázrak v podobě zachycení prutu . Myšlenka se mění v čin. Asi na desátý pokus jsem ucítil,  že se za nástrahu něco zachytilo a já pomalu navíjel.
„ Kuk“, udělala na mě z proudu  špička mého Diaflexu,  ale  po pár vteřinách, kdy se mi již zcela rozklepaly kolena  nadějí, ji proud opět strhnul zpět pod hladinu. Tep mi začal zoufale stoupat a oči se mi kalili bezmocí. Ještě se pokusím vyměnit nástrahu za  nejtěžší  jiggovou hlavičku, a s její pomocí  pročesat kamenité dno.

Při hledání vhodné hlavičky přichází další rána. Roztřesenýma rukama otevírám zip na tašce u postraní kapsy. Zaberu víc než je zdrávo a jezdec mi zůstává v ruce. Z rozšklebené kapsy začínají vypadávat krabičky. To snad není pravda, to se mi snad všechno jenom zdá, probleskne mi hlavou, ale během vteřiny jsem opět v reálném světě a vidím, že je  vše zcela skutečné.

Hlavička je však v jiné postraní kapse a při jejím hledání se situace znovu opakuje. Jezdec mi  znovu zůstává  v ruce a na mě civí další rozšklebená kapsa, tentokrát  s tím rozdílem, že mám v ruce i třicetigramovou jiggovku.

„ Kur…“  musel jsem upustit ventil  alespoň v podobě sprostého slova.
Nebudu již tuto anabázi dále prodlužovat. Prut kompletně s novým navijákem, plnou cívkou vlasce a krásným woblerem skončil nenávratně v dravých Labských  proudech.
Nezbylo mi nic jiného, než se s tímto faktem smířit a zahájit smuteční tryznu.
Ještě několik okamžiků jsem meditoval na kamenitém břehu Labe a smířen s tím, že dnešní den byl totální propadák, jsem popadl napůl roztrhanou tašku, prut a vydal se ještě napůl v transu směrem k autu.

Cestou domů jsem se z toho šoku trochu probral a když jsem dorazil do svého rodného města, zastavil jsem se u kamaráda v krámku s rybářskými potřebami a ztrátu nahradil zcela novým načiním, protože mě další den čekal lov bolenů, na který by mi právě takovýto prut chyběl.

Na závěr jen malá kalkulace, tento den mě finančně vyšel na sumu kolem - 6000 kč za utopený prut + 3000kč za nový.  No a pak si vyražte chytat ryby na Labe. Pokud by se někomu podařil neobvyklý  úlovek v podobě komletního vláčkařského prutu, tak přeji  vzhledem  k jeho kvalitnímu materiálu, aby si ho případný lovec mohl ještě užít.

S pozdravem všem smolařům - Kaudík