Pohádky z mechu a kapradí

Tak jsme se zase dočkali prvního z velkých rybářských svátků. Je sice fakt, že ne každý má potřebu ono magické datum v polovině dubna slavit, třeba už proto, že koule a pelety je možno sypat do vody po celý rok, ale přece jen je pstruhové zahájení dnem, na který se těší tisíce milovníků muškaření a přívlače.

 Mnozí nemohou ani dospat, už pět minut před oním slavným okamžikem stojí zabrozeni v řece s „nabitým“ prutem v ruce a očima tlačí ručičky hodinek.
  
Také jsem takhle stál a v okamžiku, kdy padla šestá ranní, nadšeně nahodil. Jednou jedinkrát. Bylo to v roce, kdy jsem měl pstruhovou povolenku poprvé. Od té doby jsem si už nikdy nepřivstal, abych byl na pstruhovce mezi prvními. Během té první sezony jsem zjistil, co mě k pstruhovým revírům táhne, a uvědomil si, že šestnáctého ráno pravděpodobně nic z toho u vody nenajdu. Je fakt, že zahájení je mocný fenomén, a tak se obvykle v onen den u vody také objevím. Někdy je to během dopoledne, jindy třeba až k večeru. Má to jednu výhodu - nepotkávám už tolik těch, pro něž představuje tento slavnostní den pár desítek minut házení a tři údery tupým předmětem do hlavy (když se nikdo nedívá, tak i víc). Projdu se vždycky kolem vody, potahám pár ryb, potkám nějaké známé, a tak trochu nasaju atmosféru začínající pstruhové sezony, protože i já jsem se na ni těšil. Vím ale, že není kam pospíchat. To hlavní, kvůli čemu si pstruhovou povolenku kupuji, totiž stejně přijde až v následujících dnech. A co že to jako má být?
  
Nic, co by se dalo popsat pár slovy. Snad bych mohl napsat, že si chodím k pstruhovým revírům užít jaro. Myslím, že nikde není jeho příchod tak intenzivní, jako v údolích kolem potoků a řek. Je nádherné vnímat všechny ty změny probíhající doslova ze dne na den, cítit obrovský příval energie, prostupující v tuto roční dobu vším živým, a být součástí všeho toho dění. To nejsou žádné vzletné a přitom prázdné fráze. Ve skutečnosti ty pocity ani popsat nedokážu, možná na to ani žádná slova nejsou, ale musím to každý rok znovu a znovu prožívat. Je mi v zásadě jedno, kolik ulovím ryb, neřeším, zda se mi „zaplatí benzín“, ani nelovím žádné megaryby, se kterými bych se třeba chlubil na internetu. Ostatně ke chlubení toho na mé pstruhařině celkově moc není. Jde prostě o to, být při tom. Vidět, jak je tráva den po dni vyšší a vyšší, jak praskají pupeny, nakvétají stromy a raší lístky vrb, těšit se z prvních blatouchů, petrklíčů a sasanek, sledovat nejistý klikatý let čerstvě probuzených motýlů omámených sluncem a poslouchat, jak mi u nohou zurčí voda. Skutečnost, že k tomu všemu ještě rybařím, je tak nějak nad rámec toho ostatního. Ale patří to k tomu a nasazuje to celé věci jakousi symbolickou korunu. S prutem v ruce vnímám všechny popsané věci tak nějak intenzivněji. Snad je to tím, že instinkty lovce otvírají vrátka do těch částí mozku, které v dnešní uspěchané době už skoro nepoužíváme…
  
V průběhu let jsem zjistil, že nejradši mám malé pstruhové říčky a potoky. Na jejich březích se člověk tak nějak víc stává součástí všeho kolem. Plíží se od jednoho keře ke druhému, snaží se splynout s kmeny stromů, nahlíží zpoza nich do tmavé vody tůní a putuje kolem vody až někam, kde už není slyšet zvuky aut, štěkot psů a jiné projevy civilizace. Postupně si začíná vychutnávat krásu malebných zátiší, v nichž se voda prodírá mezi kameny porostlými mechem a napadanými kusy dřeva, sleduje rašící trsy kapradí, jehož listy se pomalu rozvíjejí z úhledně stočených spirál do jasně zelených vějířů, anebo se třeba zastaví nad zářícími trsy blatouchů.
  
Chytal jsem na spoustě pstruhových revírů, ale opravdu neznám nic krásnějšího než potok utopený někdy na přelomu dubna a května v rašící zeleni. Postupně jsem proto menším tekoucím vodám propadl, obětoval množství úlovků i šanci na ulovení trofejní ryby a vlastně ani na jiných vodách pořádně chytat neumím. Na velkých řekách si připadám tak trochu ztracený a pstruhové „stojáky“ jsem se naučil navštěvovat spíš s kamarády, protože se tu dá bez problémů chytat ve třech či čtyřech lidech a užít si zase jinou dimenzi rybolovu. Někdy zvítězí i chuť chytit si velkou rybu, protože kilové duháky do malých vod nikde nesypou, ale nakonec se stejně vracím tam, kde se cítím nejlépe.
  
Po rybářské stránce jsou malé toky možná vděčné, ale nijak atraktivní vody. Pstruzi tu nebývají velcí, a pokud se nějaké ryby vysazují, také to nejsou žádní giganti. Na malém prostoru je ale lov pocitově daleko intenzivnější. Pohyb tu musí být opatrnější, náhozy přesnější, vedení nástrahy preciznější a rybářova koncentrace daleko větší než na nějaké rozlehlejší vodní ploše. I na přemýšlení je tento způsob lovu náročnější, protože výraznější chyba tu obvykle znamená, že se člověk musí přesunout o tůň nebo proudek dál. Chycení obyčejné „třicítky“ pak má úplně jinou dimenzi než zdolání daleko větší ryby někde na „stojáku“.

Nejraději lovím na tocích, kde dosud převažuje pstruh obecný. Navzdory čilému obchodování s násadami a stále rostoucí preferenci vysazování „granulových“ ryb v lovné velikosti znám ještě pár míst, kde mají pstruzi typický vzhled poplatný dané lokalitě. Mohu se proto někde těšit na tmavé sytě zbarvené ryby z vod zbarvených rašelinnými výluhy, jinde zas na hustě tečkované potočáky s nádherně žlutavým zbarvením a někde třeba i na hlavaté pestré hubeňoury, kteří mají na malé vodě fakt „hluboko do žlabu“.
  
Bohužel v poslední době to nemají divocí nebo polodivocí pstruzi zrovna lehké. Celý soubor mnoha faktorů způsobuje to, že jejich stavy i průměrná velikost postupně klesají a to je škoda. Pokud bych měl některé z těchto negativních vlivů jmenovat, pak je to měnící se průtokový režim a s ním spojené změny v korytech toků, jejich necitlivé úpravy – dnes často vyvolané strachem z povodní, nárůst počtu predátorů (větší vody trápí kormorán, malé vydra s norkem) a stále rostoucí rybářský tlak. S rostoucí kvalitou rybářského vybavení je stále snadnější velké ryby vychytat a malé systematicky „ochytávat“ do takové míry, že je jejich úmrtnost výrazně vyšší. Kvalita přírodního výtěru v posledních letech také nějak zaostává a je těžko říct, zda za to může menší množství generačních ryb, úbytek vhodných trdlišť nebo třeba hormony obsažené ve vodě.
  
S těmi hormony je to zvláštní věc. Už před několika lety se objevily zprávy, že v zahraničí byly prokázány látky používané jako hormonální antikoncepce u člověka nejen ve vodě mnoha toků, ale i ve svalovině tamních ryb. Poslední dobou se o této problematice hovoří i u nás. Byl jsem svědkem debaty několika profesionálů, kteří se věnují péči o revíry dlouhá léta, a tato otázka se tam velice seriózně a s určitými obavami do budoucna diskutovala, takže to opravdu nejsou jen mé „velké oči“, ale reálné riziko, o kterém se zatím mnoho neví a s nímž se v dohledné době těžko něco udělá.
  
Kromě všeho výše uvedeného jsem se vedle vysazování tradičních duháků a sivenů setkal i s vysazováním pstruhů obecných v lovné velikosti, kteří byli nevybarvení a nesli typické znaky „granulových“ ryb – odřené tlamky a nevyvinuté nebo okousané ploutve. Těžko říct, odkud tyto ryby pocházely, ale vysazování „italského pstruha“, některých šlechtěných linií a bůhví čeho ještě je podle mě jen další hřebík do rakve našich původních populací pstruha obecného. V době, kdy se stále častěji ozývají hlasy po zachování genetické diverzity a udržení lokálních forem pstruha, jsou takovéto vysazovací akce pěkné „podpásovky“. To radši poctivý duhák a siven, tam člověk ví, na čem je.
  
Osobně si myslím, že by se mělo v budoucnu (i když proč ne hned teď?) výrazněji rozlišovat mezi divokými rybami, které představují kromě jiného biologické a kulturní dědictví, a rybami pocházejícími z umělých chovů, jejichž hodnota je dána tržní cenou za kilogram živé váhy. Pstruh, který od jikry vyrostl ve volné přírodě, prošel sítem všech možných nástrah či nebezpečí a nese si nevyhaslé instinkty po mnoha generacích předků obývajících jeho domovský revír, má mnohonásobně větší cenu než de facto domácí zvíře, které po dvou letech intenzivního vykrmování náhle vypustili do volné přírody. Je životaschopnější, přizpůsobivější a je schopen přežít a rozmnožovat se s daleko větší úspěšností. Celá řada vědeckých výzkumů to v poslední době znovu a znovu dokazuje. Ale nemusíte být ani vědci, abyste si toho všimli. Je to znát prakticky na všem – od obtížnosti ulovení přes způsob boje (divocí pstruzi oproti čerstvě vysazeným např. daleko více využívají překážky) až po stavbu těla ryby nebo i kvalitu jejího masa. V tom posledním ohledu musím říct, že za posledních pět let jsem si vzal snad jediného potočáka, který po nešťastném záseku silně krvácel ze žaber, ale v oněch dávných dobách, kdy bylo ryb více a nevedlo se tolik řečí o jejich ochraně, jsem získal něco praktických zkušeností i v této oblasti.
  
Protože nechci jen pasivně čekat, až se něco změní nějakým zásahem shůry, začal jsem u sebe a přehodnotil svůj vztah k tečkovaným rybám sám. Lovím jich dnes poměrně málo, hlavně proto, že se vyhýbám těm partiím toku, kde nevěřím v přítomnost větších kusů, a naopak věnuji čas úsekům, kde to je „cítit“ slušnou rybou. Při této strategii mám obvykle za vycházku jen jednociferný počet úlovků, ale velikostní průměr je s ohledem na možnosti té které lokality zpravidla poměrně slušný. Nikdy jsem nesklouzl k početným výřadům pstroužků do 20 cm a s lidmi, kteří dokážou za vycházku potahat desítky rybek této velikosti a jsou na to hrdí, si naprosto nerozumím. Stejně těch tečkovaných dorostenců chytím víc, než bych si přál. A to se jim často snažím nástrahou uhýbat nebo při útoku evidentně malé ryby ani nezasekávám. Soustavné ochytávání podměrečných ryb považuji za jednu z mnoha příčin ztrát, v jejichž důsledku stavy pstruha obecného v našich tocích stále klesají, a tak se na něm nechci moc podílet.
  
Pár řádek věnuji i samotnému chytání. Moje technika lovu a použité náčiní jsou trochu specifické. Začíná to už u prutů. Obecně se na malých tocích loví s krátkými pruty, já ale nejčastěji používám chvějivky v délce 275 a 290 cm. Je to dáno tím, že hodně málo brodím a delší prut mi dovoluje udržet si větší odstup od vody, lépe vodit lehké nástrahy, snáze se vyhýbat překážkám apod. Neříkám, že je to pohodlné, ale lov není činnost směřující k pohodlí a na dnešních silně prochytaných vodách se vyplatí být jiný než většina. Díky svým prutům nahazuji pod jinými úhly, vodím nástrahy jinak a těch několik decimetrů navíc mi často dovolí zůstat neviděn a dostat záběr tam, kde ryby většinu rybářů včas zpozorují a jejich nástrahy pak ignorují. Občas s  pomocí dlouhého „prutiska“ zachráním i nějakou uvázlou nástrahu, i když vím, že vydloubávání nástrah zpod kamenů špičkou prutu je dost riskantní podnik. Je to ale můj prut a moje špička…
  
Dokud ryby berou, používám téměř výhradně nástrahy s jednoháčky (samozřejmě bez protihrotů – u nás na jihu Čech je to ostatně povinné). Jedná se o různé twistříky, smáčky, streamery, jigy ze srsti a peří, „hauzerovky“ apod. Obsah mých krabiček se částečně prolíná i s obsahem krabiček muškařů, protože některé z mých goldíků a jiných hand made výtvorů by byly bez potíží použitelné i při muškaření, i když by v muškařských krabičkách tvořily velikostní strop. Jen pro případ, že by bylo nejhůř, s sebou nosím i několik třpytek a wobblerků, ale většinou na jejich použití vůbec nedojde. Je pravda, že bych mohl místo přívlače muškařit, ale nejsem moc dobrý muškař a na malých zarostlých vodách se mi nechytá dobře. Muškařím proto jen občas a na větších vodách nebo otevřenějších úsecích. Kromě toho neumím s muškařským cajkem tak úspěšně selektovat větší ryby a navíc zastávám názor, že technika lovu není důležitá tolik jako chování rybáře k rybě.
  
  A opravdu tu nejde tolik o samotné ryby. Duháci a siveni se dnes dají celou zimu chytat na dírkách a kolikrát ve velikostech, jaké se na běžném pstruhovém revíru jen tak nevidí. Ale tu atmosféru probouzející se přírody i krásu a dravost divokých ryb (dnes spíše rybek), tu žádný lov na dírkách nenahradí. Byl bych rád, kdyby si tuto skutečnost uvědomovalo stále více lidí. Dnes není problém odchovat nebo dokonce dovézt ze zahraničí za překvapivě nízkou cenu pstruha duhového nebo sivena v libovolné velikosti a vysadit je prakticky kamkoli, kde dokážou přežít. Nic proti tomu nemám. Ale jsou potoky a říčky, v nichž by měly být zachovány původní populace domácího pstruha a k těmto rybám by se mělo přistupovat trochu jinak. Hodně pstruhařů to cítí a zatímco „granuláče“ si tu a tam bez rozpaků ponechají, pstruhy obecné pouštějí a těší se z jejich přítomnosti ve svých oblíbených revírech. Stálo by možná za to, tuto praxi trošku více propagovat a šířit, protože jak už jsem psal, volně žijící pstruh obecný má s rybami, které se dají nakoupit někde kolem stovky za kilo, jen málo společného a jeho cena se nedá zas tak jednoduše vykalkulovat v nějakých tabulkách. Proto by měl být vnímán jinak, než je tomu dosud, a to dřív, než nás k tomu donutí jeho stále klesající početnost.

Miroslav Horáček
Článek vyšel v časopise Český rybář

Pokud se Vám článek líbil, podpořte ho prosím svým laikem, sdílením, případně ohodnoťte hvězdičkou. Uvítáme především komentáře k rozvinutí diskuzí s vašimi názory a zkušenostmi k danému tématu. Registrace k psaní komentářů není nutná.