Lov candátů na řece
Na řekách se candáti zdržují na místech tradičních, ale také poměrně neobvyklých (to 
v případě nedostatečného počtu běžných stanovišť). Na těchto místech se candáti zdržují po většinu dne v jakémsi polospánku (nemají rádi světlo). Sotva se ale setmí, nebo pak za úsvitu odtud vyrážejí k mělčinám do blízkosti břehů za potravou. Potěr či oukleje sdružené v hejnech pod hladinou jsou jejich nejčastější kořistí. Útok candáta se však oproti útoku štiky, bolena nebo sumce neprojeví hlasitě. Maximálně zaregistrujeme prchajícící rybičky a malý vír v jejich patách.
Tradiční místa výskytu na řece:
pod jezy
- u kamenných náspů nad jezy
- v jámách za mostními pilíři
- na hranách proudu a tišiny
- u překážek v blízkosti hlavního proudu
- v prohlubních u kamenné regulace
- v korunách padlých stromů
- pod písčito-kamenitými svahy říčních ostrůvků
- spletence proudů za překážkami
- vracáky podél kamenných regulací
- v ústích přítoků – za předpokladu tvrdého dna
Netradiční stanoviště:
- v jílovitých prohlubních táhlých regulovaných úseků
- u stulíkových ostrůvků
- v jámách přímo v proudu
Na podzim se candáti pomalu stahují do hlubších míst na řece. Jedná se hlavně o vymleté jámy (například pod jezy), tůně s tvrdým dnem a silným zpětným proudem, elektrárenská ramena, hlubší pasáže podél kamenných regulací u vnějších oblouků řeky či o tažná místa s členitým dnem. Pokud je navíc v těsné blízkosti vyvrácený strom, určitě to tady zkusíme.
V této době, kdy teplota vody zvolna klesá a vzduch začíná nasávat vůni zimy, už nemusíme čekat na soumrak nebo úsvit, můžeme se o candáta pokoušet v kterékoliv denní době, a to zejména při pošmourném počasí. Zatažená obloha totiž svědčí aktivitě náladových candátů určitě víc než slunečné nebe bez mráčků.
Dá se říct, že okruh úspěšných „candátových” nástrah se s podzimním ochlazováním
postupně zužuje. Asi do poloviny října (na drsnějším severozápadě Čech) a do konce října (na jihovýchodě republiky) můžeme s proměnlivým úspěchem zkoušet všechny druhy umělých, a pochopitelně i přirozené (živé a mrtvé rybky) nástrahy.
Na přelomu desátého měsíce a listopadu však už osobně přecházím pouze na gumy a vláčenou rybku (někdy také marmyšku s tenkým rybím cárkem). Pravda, i wobbler tu a tam ještě dokáže u candátů zabodovat, leč ve srovnání s přirozenou nástrahou či twisterem je to výrazně slabší.
„Gumové” nástrahy
Do této kategorie nepatří jen klasické twistery, ale i další jejich příbuzní jako například rippery či banja. Ona měkká šidítka, pakliže je člověk dlouhodobou praxí dostane do ruky, jsou velice úspěšnou nástrahou na opatrné říční candáty. Ne však za každých okolností, a už vůbec ne hned. Bylo by zcestné podlehnout takovému klamu.
Pokaždé nějakou chvíli trvá, než našinec přijde na to, jak candátům právě dnes nástrahu nejlépe předložit. Já obvykle začínám nahazovat tak, abych ji vedl šikmo proti proudu. Po náhozu nechám gumu dopadnout na dno řeky, a pak ji pomalu přitahuji (k tomu jsou vhodné navijáky s pomalejším převodem a prut s citlivou – kontaktní – špičkou). Důležité je, aby nástraha „šimrala” dno. Od toho se odvíjí další postup. Někdy například nechávám twistera odpočinout tři až pět vteřin na místě, jindy – v okamžiku přechodu hloubky na mělčinu – mírně zrychluji tak, aby pracoval jen těsně nade dnem.
Zmiňovat v této souvislosti hmotnost použité jigové hlavičky by bylo zavádějící. Jako vždy záleží hlavně na hloubce řeky a síle proudu. Já vláčím na takových revírech, kde si vystačím s hlavičkami 5, 7 a 10 gramů těžkými. Zažil jsem však už situaci, kdy bylo zapotřebí sáhnout po těžší, abych ji byl vůbec schopen dostat ke dnu vytipovaného candátového místa.
Přirozené nástrahy
Přirozené nástrahy na candáty (plotičky, perlíny a oukleje) používám opět podle místních podmínek. Někdy, pokud náladový candát na řece zcela ignoruje umělé nástrahy (a každý zkušený rybář ví, že takových období je v roce několik), šourám plotičky (8–15 cm) za použití splávku.
Má „candátová” montáž na plavačkovou šoulačku přitom vypadá tak, že vzdálenost mezi háčkem a průběžným olůvkem je asi půl metru (při silnějším proudu tuto vzdálenost logicky zkracuji). Hloubku nastavím takovou, aby olůvko (zátěž) neleželo na dně, nýbrž jen těsně nad ním. Rybkou pak popotahuji tak, aby ve vodě předváděla neagresivní, krátké poskoky s přestávkami.
Živé rybky nastražuji na jednoháček za tlamičku, mrtvé prošívám – trojháček umísťuji do ocasní části. Při tomto způsobu lovu je důležité mít velmi citlivě seřízenou brzdu navijáku, aby candát v okamžiku uchopení kořisti necítil odpor a mohl s ní volně plout. V případě útoku na živou rybku čekám asi 10 až 20 vteřin (podle razance záběru), pak opatrně dopnu vlasec a přiseknu. Pokud dravec dokormidloval s kořistí daleko, zásek zopakuji.
V případě útoku na prošitou mrtvou rybku zasekávám prakticky okamžitě, maximálně se třívteřinovou prodlevou.
Mrtvými rybkami se však dá vláčet u dna i na několik dalších způsobů, bez použití splávku. Olůvko (brok) můžeme například umístit hned za lopatku háčku, nebo naopak třicet centimetrů před háček. Můžeme také použít speciální jigovou hlavičku s drátky, kdy ústy rybky protáhneme háček (bude koukat ze hřbetu), přičemž drátků použijeme ke stabilizaci polohy nástrahy. Můžeme také rybku nastražovat za tlamičku (nosní dírku), nebo prošívat. Můžeme zkusit i něco jiného...
Rozhodující nakonec stejně bude to, jakým způsobem nástrahu candátovi nabídneme. A pro začátek nic nezkazíme tím, když ji necháme klesat ke dnu, a poté ji budeme od toho dna volně odlepovat...
Václav Fikar
v případě nedostatečného počtu běžných stanovišť). Na těchto místech se candáti zdržují po většinu dne v jakémsi polospánku (nemají rádi světlo). Sotva se ale setmí, nebo pak za úsvitu odtud vyrážejí k mělčinám do blízkosti břehů za potravou. Potěr či oukleje sdružené v hejnech pod hladinou jsou jejich nejčastější kořistí. Útok candáta se však oproti útoku štiky, bolena nebo sumce neprojeví hlasitě. Maximálně zaregistrujeme prchajícící rybičky a malý vír v jejich patách.Tradiční místa výskytu na řece:
pod jezy
- u kamenných náspů nad jezy
- v jámách za mostními pilíři
- na hranách proudu a tišiny
- u překážek v blízkosti hlavního proudu
- v prohlubních u kamenné regulace
- v korunách padlých stromů
- pod písčito-kamenitými svahy říčních ostrůvků
- spletence proudů za překážkami
- vracáky podél kamenných regulací
- v ústích přítoků – za předpokladu tvrdého dna
Netradiční stanoviště:
- v jílovitých prohlubních táhlých regulovaných úseků
- u stulíkových ostrůvků
- v jámách přímo v proudu
Na podzim se candáti pomalu stahují do hlubších míst na řece. Jedná se hlavně o vymleté jámy (například pod jezy), tůně s tvrdým dnem a silným zpětným proudem, elektrárenská ramena, hlubší pasáže podél kamenných regulací u vnějších oblouků řeky či o tažná místa s členitým dnem. Pokud je navíc v těsné blízkosti vyvrácený strom, určitě to tady zkusíme.
V této době, kdy teplota vody zvolna klesá a vzduch začíná nasávat vůni zimy, už nemusíme čekat na soumrak nebo úsvit, můžeme se o candáta pokoušet v kterékoliv denní době, a to zejména při pošmourném počasí. Zatažená obloha totiž svědčí aktivitě náladových candátů určitě víc než slunečné nebe bez mráčků.
Dá se říct, že okruh úspěšných „candátových” nástrah se s podzimním ochlazováním
postupně zužuje. Asi do poloviny října (na drsnějším severozápadě Čech) a do konce října (na jihovýchodě republiky) můžeme s proměnlivým úspěchem zkoušet všechny druhy umělých, a pochopitelně i přirozené (živé a mrtvé rybky) nástrahy.Na přelomu desátého měsíce a listopadu však už osobně přecházím pouze na gumy a vláčenou rybku (někdy také marmyšku s tenkým rybím cárkem). Pravda, i wobbler tu a tam ještě dokáže u candátů zabodovat, leč ve srovnání s přirozenou nástrahou či twisterem je to výrazně slabší.
„Gumové” nástrahy
Do této kategorie nepatří jen klasické twistery, ale i další jejich příbuzní jako například rippery či banja. Ona měkká šidítka, pakliže je člověk dlouhodobou praxí dostane do ruky, jsou velice úspěšnou nástrahou na opatrné říční candáty. Ne však za každých okolností, a už vůbec ne hned. Bylo by zcestné podlehnout takovému klamu.
Pokaždé nějakou chvíli trvá, než našinec přijde na to, jak candátům právě dnes nástrahu nejlépe předložit. Já obvykle začínám nahazovat tak, abych ji vedl šikmo proti proudu. Po náhozu nechám gumu dopadnout na dno řeky, a pak ji pomalu přitahuji (k tomu jsou vhodné navijáky s pomalejším převodem a prut s citlivou – kontaktní – špičkou). Důležité je, aby nástraha „šimrala” dno. Od toho se odvíjí další postup. Někdy například nechávám twistera odpočinout tři až pět vteřin na místě, jindy – v okamžiku přechodu hloubky na mělčinu – mírně zrychluji tak, aby pracoval jen těsně nade dnem.
Zmiňovat v této souvislosti hmotnost použité jigové hlavičky by bylo zavádějící. Jako vždy záleží hlavně na hloubce řeky a síle proudu. Já vláčím na takových revírech, kde si vystačím s hlavičkami 5, 7 a 10 gramů těžkými. Zažil jsem však už situaci, kdy bylo zapotřebí sáhnout po těžší, abych ji byl vůbec schopen dostat ke dnu vytipovaného candátového místa.
Přirozené nástrahy
Přirozené nástrahy na candáty (plotičky, perlíny a oukleje) používám opět podle místních podmínek. Někdy, pokud náladový candát na řece zcela ignoruje umělé nástrahy (a každý zkušený rybář ví, že takových období je v roce několik), šourám plotičky (8–15 cm) za použití splávku.
Má „candátová” montáž na plavačkovou šoulačku přitom vypadá tak, že vzdálenost mezi háčkem a průběžným olůvkem je asi půl metru (při silnějším proudu tuto vzdálenost logicky zkracuji). Hloubku nastavím takovou, aby olůvko (zátěž) neleželo na dně, nýbrž jen těsně nad ním. Rybkou pak popotahuji tak, aby ve vodě předváděla neagresivní, krátké poskoky s přestávkami.Živé rybky nastražuji na jednoháček za tlamičku, mrtvé prošívám – trojháček umísťuji do ocasní části. Při tomto způsobu lovu je důležité mít velmi citlivě seřízenou brzdu navijáku, aby candát v okamžiku uchopení kořisti necítil odpor a mohl s ní volně plout. V případě útoku na živou rybku čekám asi 10 až 20 vteřin (podle razance záběru), pak opatrně dopnu vlasec a přiseknu. Pokud dravec dokormidloval s kořistí daleko, zásek zopakuji.
V případě útoku na prošitou mrtvou rybku zasekávám prakticky okamžitě, maximálně se třívteřinovou prodlevou.
Mrtvými rybkami se však dá vláčet u dna i na několik dalších způsobů, bez použití splávku. Olůvko (brok) můžeme například umístit hned za lopatku háčku, nebo naopak třicet centimetrů před háček. Můžeme také použít speciální jigovou hlavičku s drátky, kdy ústy rybky protáhneme háček (bude koukat ze hřbetu), přičemž drátků použijeme ke stabilizaci polohy nástrahy. Můžeme také rybku nastražovat za tlamičku (nosní dírku), nebo prošívat. Můžeme zkusit i něco jiného...
Rozhodující nakonec stejně bude to, jakým způsobem nástrahu candátovi nabídneme. A pro začátek nic nezkazíme tím, když ji necháme klesat ke dnu, a poté ji budeme od toho dna volně odlepovat...
Václav Fikar