Strašidlo

A je to tady. Téměř půlroční čekání skončilo a kalendář ukazuje šestáctého června. Horší to je s pohledem na budík, který ukazuje čas, jež by většina lidí ještě označila jako hlubokou noc. Jen nebe venku zvolna mění barvu do stále světlejšího odstínu modré a naznačuje, že den už se blíží. Spřádám plány na celý den. Vypadá to, že v jeho průběhu padne nějaký ten kofeinový nápoj, abych se udržel na nohou, protože program jsem si připravil skutečně nabitý. První je v plánu pokus o okouny na stojáku. Následně se chci přesunout na jiný rybník zkusit přemluvit k záběru velkou štiku, kterou jsem zde objevil během jara. A odpoledne bych rád pokračoval s woblery na řece. A pokud budu mít štěstí, alespoň na jednom z těch míst se mi povede dostat záběr. V tu chvíli mě ani nenapadne, že nejkurióznější zážitek dne nebude mít s rybami zas tak moc společného.

Cestu k vodě nemám dlouhou. Jenom si všimnu, že čím níže k rybníku se blížím, tím větší tma  zde panuje. Navíc nad celým údolím ještě leží poměrně hustá mlha. K tomu citelně poklesla i teplota, i v polovině června je nad ránem opravdu chladno. Čím blíže k údolí scházím, tím víc se ochlazuje. Moje první náhozy uskutečňuji ještě za téměř úplné tmy. Nízko nad vodou poletuje netopýr a loví hmyz nad hladinou. Musím ho sledovat, abych se mu při náhozu nepřipletl do dráhy letu. Po chvíli přichází i první útok na nástrahu, podle všeho od pěkného okouna. Bohužel ryba nástrahu nedobírá. Prvního okouna sezóny zdolávám až ve chvíli, kdy k vodě přichází kolega Tomáš. Pozdravíme se, popřejeme si hodně štěstí do nové sezóny a začíná lov. Během chvíle chytíme ještě pár okounů, ale všechno v průměrných velikostech. Postupně se tedy přesouváme podél rybníku a zkoušíme nová místa. Nakonec dospějeme až do východního cípu rybníka. Po obou stranách rostou stromy, ale přímo za námi je mezera, kterou nám vycházející Slunce hřeje do zad. Připravuji se k prvnímu hodu a přitom pohlédnu na rybník. Až po několika vteřinách si uvědomím, že to na co právě hledím, se nezadaří vidět každý den. V mlze nad vodní hladinou se totiž tyčí vysoká tmavá a jasně zřetelná lidská postava. Záhadné jevy mě baví, o tomto jsem už několikrát četl, ale nikdy mě nenapadlo, že budu mít možnost jej zahlédnout na vlastní oči. Navíc v prostředí, které pro něj není zdaleka typické. "Koukni!" Vyzvu kamaráda "Pěknej duch" zareaguje Tomáš a sleduje spolu se mnou tu několik metrů vysokou lidstkou siluetu. Využívám situace než se změní počasí a pořizuji fotografii. Bohužel když zvednu fotoaparát, změní se i silueta postavy, nejsou patrné ruce, jelikož jsem připažil.

Co jsme to vlastně viděli? Samozřejmě nic nadpřirozeného, i když dříve na to pověrčiví lidé koukali jinak. Šlo o atmosférický jev známý pod označením Brockenské strašidlo nebo také Vidmo. Vzniká především v horách, o to kurióznější bylo tedy jeho pozorování v nížině. V zásadě spočívá v tom, že člověk pozoruje svůj vlastní stín, ovšem promítaný nízkými slunečními paprsky právě na mlhu a navíc několikanásobně zvětšený. Věřím, že pozorovat tento úkaz v horském prostředí, kde se světlo i zvuky často lámou, může být impozantní a leckoho i vyděsit. Právě Vidmo totiž stálo u zrodu pověstí o horských obrech, jako je například legendární Krakonoš. Romanticky uvažující záhadolog ovšem může namítnout, že toto vysvětlení nemusí platit pro všechna podobná zjevení... Ale o tom asi záhady jsou.
Doma jsem fotografii zveřejnil na internet. Podstatu tohoto jevu jsem znal, ale jméno ne. To mi prozradil až kamarád Jakub, který se věnuje vysokohorské turistice a tak o Vidmu samozřejmě také slyšel. Zda-li měl to štěstí jej zahlédnout jsem se už nezeptal. Každopádně mi řekl mezi horolezci citovanou pověst, že kdo Brockenské strašidlo zahlédne, tomu se v horách nestane nic špatného. Zpětně jsem si uvědomil, že to možná platilo i v mém případě, i když samozřejmě jinak.
Samotné zahájení se totiž opravdu vydařilo. Ráno na stojáku se povedlo ještě několik okounů, žádný z nich bohužel velikostne nepřevyšoval průměr. Kolem osmé raní jsem zabalil a vydal se domů na snídani. Jeden rychlý toast a znovu k vodě. Jenom se mi změnil společník, Tomáš musel do školy na zkoušku a tak jsme vyrazili s tátou na rybník, kde jsem na jaře pozoroval velkou štiku. Postávala kolem stromu spadlého do vody a tak jsem předpokládal, že na tomto místě bude mít stanoviště po celou teplou část roku. Co jsem ale nečekal, že za necelý měsíc klesne voda o dobrých dvacet centimetrů. A na místech, kde jsem tuto rybu pozoroval, tak bylo velmi mělko. Samotný strom navíc byl skoro na suchu. Za hodinu házení jsem dokázal pouze utrhnout jedno kopyto a tak jsem se vydal podívat na druhou stranu rybníku, jak se daří tátovi. Cestou k němu jsem si povšiml na mělčině projíždějících kaprů a pětice amurů vyhřívajících se u hladiny. Táta se akorát chystal balit a proto jsem si na chvilku zapůjčil jeho matchovku a šel zkusit onu mělčinu. Jde o poměrně zajímavé místo. Jednak je těžké se na něm nepozorovaně k rybám dostat a pak není pro dlouhý lov. Buď se během pár nahození ryby rozplaší nebo se o to postará první zaseknutá. Posunu splávek jen na zhruba dvaceticentimetrovou hloubku a nahazuji směrem k amurům. Splávek dopadá jen kousek od nich a kupodivu ryby nerozplaší. Stačí pár vteřin a mizí pod hladinu. Zásek, ohlý prut, ječící brzda a úprk všech ryb z mělčiny. Na další rybu už myslet nemusím, tak se snažím zdolat tu jednu na prutu. A ta malá nevypadá. Zdolávání navíc komplikují větve pod hladinou, musím dávat pozor, aby je ryba nepodjela, protože to by se čtrnátckou vlascem znamenalo jistý konec. Po pár minutách se mi ale daří téměř šedesáticentimetrového amura navést do vláčkařského podběráku. Ryba potěšila, ale že by se mou největší rybou prvního dne vláčení stal amur na plavanou?

Odpoledne se s kamarádem vydáváme na řeku. Většina atraktivních míst je obsazena, hned po příchodu k vodě dokonce potkávám rybáře, který si odnáší velmi slušného sumce. Rozhodujeme se netísnit se mezi vláčkaři v podjezí. Budeme lovit v mělkých proudech na hladinové woblery imitující hmyz. První útoky, první tloušti na břehu. Po chvilce mě kamarád upozorní, ať se jdu opatrně na něco podívat. Hned pod břehem se mu za nástrahou dvakrát přijel podívat veliký bolen s ránou na hřbetní ploutvi. Ryba je zvědavá, ale nedobírá. Pavel loví tlouště, já mezitím připínám na konec lanka větší hladinový wobler a rozhoduji se prochytat celou šíři řeky. Při třetím náhozu dostávám ránu do prutu. Ryba dělá mohutné výpady u dna, proud jí navíc zdatně pomáhá. Přesto se mi pomalu daří ji přitahovat přes řeku. Pevně doufám, že se na hladině objeví trofejní tloušť, před nedávnem jsem totiž na tomto místě pozoroval dobře šedesáticentimetrový kus.Naděje se ale ukáží jako plané. Je to bolen, velká mohutná ryba. Rozhodně tedy není důvod být zklamán. Podle šrámu na ploutvi je to ta ryba, která se před několika okamžiky zajímala o kamarádovu nástrahu na druhé straně řeky, než kde mi nakonec zabrala. Pár fotek a můj nový osobní rekord mizí zpět v rodné řece. Že by mi tedy pozorování Brockenského strašidla opravdu přineslo štěstí?

O týden později jsem lovil na stejném rybníku znovu. Okouni brali méně, štikám ten den chutnalo. Slunce se začalo zvedat nad obzor, opírat se do mlhy nad rybníkem a většit nadcházející letní den. Podaří se mi tentokrát vytvořit přízrak úmyslně? Podmínky přece jen nejsou zas tak odlišné od zahájení. Kvapně přecházím na východní stranu rybníka do místa, které by mělo být ideální. Není. Můj stín leží normálně na zemi přede mnou a sotva se dotýká vodní hladiny, natož mlhy nad rybníkem. Udělat z náhody tradici prostě nepůjde. Asi zde hrají významnou roli nepatrné detaily, jinak přízrak nevznikne.

Když tak nad tím zpětně uvažuji, nebyl to jediný kuriózní zážitek, který se mi podařilo u vody zažít. Ve Švédsku jsme lovili během letních bílých nocí i pozorovali první polární záři toho roku. Usnul jsem tam unaven na plochém balvanu, zatímco jsem poslouchal proudnou říčku přitékající do jezera. U nás doma nás s kolegou vyhnala od vody trojice bouří, které k sobě stáhla řeka a setkali se téměř nad námi. Na hlavami se nám v tu chvíli objevil tmavý mrak, tak nabitý energií, že jeho barva byla téměř modrá. Stalo se tak po čtvrté hodině ranní a pohled na toto mračno uhánějící proti vycházejícímu Slunci byl majestátní. Bohužel ne pro nás, protože blížící bouře nás donutila zbalit spacáky i právě nahozené pruty a vydat se schovat do auta. Příroda má člověku skutečně co nabídnout, stačí se jen umět kolem sebe dívat. Bohužel tuto schopnost dnes už mnoho lidí ztrácí.

Lukáš Ardon

Pokud se Vám článek líbil, podpořte ho prosím svým laikem, případně ohodnoťte hvězdičkou. Uvítáme i komentáře s vašemi názory a zkušenostmi.