Štičky a štiky

Štika je na jaře první rybou, která se tře. Její plůdek žije zprvu z žloutkového váčku. Než jej stráví, vykulí se z jiker jiné druhy ryb a o obživu pak už bude postaráno. Drobné štičky ze štičích líhní se buď ihned vysazují do povodí, anebo nějaký čas ještě v místech svého zrození zůstanou, než dorostou do délky cigarety. V obou případech je taková štičí mládež v řekách a rybnících ohrožena a přežívá jen její nepatrná část. Proto se zdá nejvýhodnější vysazovat ji až na podzim, kdy mladé štiky měří už dvacet až třicet centimetrů.

Štičí jikernačka bývá vždy mohutnější než mlíčňák. Často ji doprovází konvoj menších samců. Mlíčňáci by však měli být při svatebním reji obezřetnější. Jikernačka po vytření učiní pojednou překvapivý výpad a už je v rybí družině o jednoho samečka méně. Jeho ocas se ještě zmítá v zubaté jikernaččině tlamě.
Nahlédli jste někdy do štičí tlamy? Viděli byste víc než šest set dozadu zahnutých zubů. Při takovém uspořádání dravčího chrupu nemá žádná ryba, kterou štika uchopí, naději na vyváznutí. Štika je skutečně tygrem našich vod, je to vodní dravec, jak má být.
V samých počátcích lipenského jezera se v mělčinách při travnatých březích vytíraly tisíce štik. Umělá vodní přehrada vytvořila při zavodněných okrajích ideální prostředí k štičím svatbám. Brzy se štiky rozmnožily a braly všude. Vrhaly se po všem, co se jen trochu lesklo, jako zběsilé. Skákaly rybářům na zlaté, červené i stříbrné třpytky a chňapaly i po splávcích, tažených vodou ke břehu. Ve srovnání s říčními měly jezerní štiky tmavší a vyšší, mohutnější těla.

Často jsme podnikali štičí rybolov a došli při něm k nejednomu poznání či zkušenosti. Stačilo, aby příliš velký splávek při štičím záběru kladl rybě odpor, nebo aby se zmotal vlasec, v té chvíli bleskově vyvrhla nastraženou rybku, mnohdy i s celým obsahem zažívacího ústrojí a zmizela v hlubinách. Jindy se háček přece jen pevně zasekl do její čelisti, to pak vlasec nenadálým manévrem v hlubině buď přervala nebo překousla. Zachránila si tak život, háček vězící v tlamě se za čas vyviklal a vypadl. Někdy však hltavý dravec rybku i s háčkem spolkl. Podařilo-li se mu uniknout z rybářovy udice, měl většinou vyhráno. Háček zaklesnutý ve vnitřnostech se během několika týdnů v ostrých žaludečních šťávách rozpustil. Kolikrát jsme v útrobách ulovené štiky našli i tři háčky, většinou už tenké a velmi křehké. K zániku bývají většinou odsouzeny štiky, které polknou a utrhnou rybářův dvojháček nebo dokonce trojháček. Ostré hroty záludného náčiní sešijí štice jícen nebo střeva a ryba v nedohledných vodních hlubinách čeká utrápená na bídnou smrt.
V povídce od vody bych měl v tuto chvíli vyprávět napínavý a přitom pravdivý příběh ze štičího rybolovu. Ne, nechci psát báchorky, zavánějící rybářskou latinou. To kterýsi chatař u jedné z lipenských zátok častokrát prý pozoroval štiku, která skoro pravidelně zmenšovala počet plovoucích kachních rodinek. Ne, ne, nebyl to sumec, ale štika, obrovská štika. Ostatně dejte si vyprávět v ústním podání rybářů zkazky o tom, jak velké, doslova obří štiky viděli potápěči v hlubinách pod přehradou. O takových se vám ani nesnilo, těm, kteří vám potápěčské zážitky budou tlumočit, nepostačí délka obou rozpřáhnutých paží. Věřte, nevěřte...

Z mnoha rybářských zážitků mi utkvěl v paměti jen jeden jediný, protože pravdivý. Vyprávěl mi jej populární českobudějovický sportovní rybář a televizní desaterák z let šedesátých Rudolf Schack.
Ruda jednou na Lipně zdolával pevně zaseknutou štiku. Zdálo se, že nic nemůže zabránit tomu, aby ji zdařile přitáhl až k podběráku. Pořád ji ještě neviděl, ale odhadoval, že to je pěkný kousek. Asi tři metry od břehu náhle uvízla. Nemohl s ní pohnout. Větev nebo pařez? Pokusil se pomalu důkladnějším větším tahem štiku vyprostit, přitáhnout překážku s rybou do mělčí vody. Šlo to! Břemeno pod vodou jako by se uvolnilo a blížilo se ke břehu. Vpíjel zraky pod hladinu, toužil rozluštit ten hlavolam. Pak to konečně uviděl. Přitahoval ke břehu jakýsi kříž. Ještě kousek popotáhl a roztřásly se mu ruce. Obrovská štika držela menší štiku, chycenou na udici, napříč v tlamě. Štika jako krokodýl! Třeštil na to lipenské zjevení oči a byl úplně bezradný. Hlubinný dravec vše naráz v příštích vteřinách vyřešil. Povolil skus svých obřích čelistí, zavířil mocným ocasem … a byl pryč! Rudův úlovek, nebohá štika, napadená zákeřně ve chvíli, kdy byla bezmocně tažena vodou, byla opět sama. Pozvedl ji na břeh, položil do trávy, uvolnil jí háček. Ležela nehybně. Prožila příliš mnoho děsu, než opustila jezerní hlubiny. V jejím tmavém skvrnitém těle zely strašlivé rány, pozůstatky děsivého sevření.

Stál nad ní, pořád ještě v zajetí vzrušivé chvíle. Pak k ní poklekl a rybářským metrem změřil svůj úlovek. Byla dlouhá sedmdesát centimetrů. Přiložil měřítko k hrozivým stopám po zubech útočníka. Podruhé toho dne se mu zachvěly ruce. Tlama obří štiky byla dvacet tři centimetry široká! Nikdy v životě neviděl větší štiku.
Tak trochu s pokorou přejel tenkrát očima hladinu Lipna až ke vzdálenému lesnatému břehu na úpatí hor. Kdoví, jaká živá tajemství skrývá jezero. Kolik asi takových neuvěřitelně velkých ryb pluje nad potopenými vesnicemi …

Když se tenkrát vracel domů, pořád mu ještě proplouvala myslí ona zubatá obluda.
Vzpomněl si přitom na svého ledenického přítele Jiřího Bláhu, jak mu asi bylo, když na jiném místě Lipenského jezera ulovil štiku o váze dvaceti šesti kilogramů. Ještě v roce 1990 to byl stále světový rekord.
A přece možná právě ta, kterou Ruda přitáhl tak blízko ke břehu, byla ještě těžší. Jenže to byl jiný případ. Byla sice na jeho udici, ale nebyla na háčku. K tomu měla vlastně tak daleko, jako Ruda k novému světovému rekordu.
Ludvík Mühlstein