Setkání uprostřed léta aneb můj první sumec

 Ne, nebojte se. Nebudu vyprávět romantický letní příběh o setkání s dívkou mých snů. Na zdejší stránky by takový příběh nepatřil, ale ten, na který se chystám vzpomínat, ve mně zanechal stejné, ne-li ještě silnější vzpomínky. O tom, že úlovek sumce velkého je snem většiny našich rybářů, nemůže být pochyb.

Během loňské zimy jsem od svých kamarádů na internetových diskuzích slýchával častěji než kdy dříve, že se v následující sezoně pokusí ulovit našeho největšího dravce. Byl jsem v tomto ohledu značně skeptický a myslel si svoje. Cílený lov této ryby mě nikdy výrazně nepřitahoval, a tak jsem jen sledoval přípravy kolegů. Netrvalo dlouho,zima předala otěže jaru a vláčecí sezona se kvapem blížila.

Od začátku léta jsem se věnoval lehčí přívlači a užíval si lov tloušťů, bolenů a okounů, sem tam jsem protáhl pod hladinou wobbler a pokusil se ulovit některou ze zubatých královen našich vod. Na snahu kolegů o ulovení kníratého obra jsem téměř zapomněl. Čas poklidně plynul a začátkem srpna se mi ozval kolega Aleš, který prý během své školní brigády objevil nový revír, kam bychom mohli vyrazit a pokusit se o dravce. Domluva byla krátká a už za několik dní jsme brzy ráno očekávali na nádraží vlak, jenž nás měl odvézt k zaslíbenému revíru. Ten nás uvítal vskutku královsky a domů jsme odjížděli se vzpomínkami na krásné souboje s mnoha boleny. Velikost některých úlovků dokonce začínala číslicí šest.

Nedomluvit po tomto úspěchu další výpravu by bylo čiré bláznovství, a proto jsme už za několik dní opět seděli ve vlaku směr „Bolenov". Naše sestava byla oproti minulé cestě posílena o kamaráda Matěje, kterého jsme navnadili vyprávěním o krásných záběrech „dravých oukle-jf na hladinové nástrahy. Bohužel, jak už to bývá, když se člověk na něco těší, je pak většinou zklamaný. A to se potvrdilo i tentokrát. Počasí nemohlo být oproti minulé výpravě rozdílnější a na našich úlovcích se to podepsalo. Respektive na úlovku - výsledkem našeho snažení byl pouze jeden stříbrný dravec. I přesto jsme se rozhodli pro cestu s číslem tři, opět v plné sestavě. To, že to bude můj den D, jsem tenkrát ještě nemohl tušit. Po minulém neúspěchu jsem začínal mít pocit, že jsme poprvé prostě jen trefili den, jaký se často neopakuje. Připravil jsem si pouze ultra-lehký přívlačový prut s gramáží 2-7 gramů s tím, že se budu věnovat okounům. Přesto mě večer přepadl onen dobře známý pocit, kdy máte tušení, že „něco není v pořádku". Dodnes nevím proč, ale ještě pozdě večer, těsně před usnutím, jsem vyměnil jemný okouňák za prut, do kterého se mohu přece jen víc opřít. Jak se později ukázalo, držet se této intuice bylo šťastné rozhodnutí.

Počasí, jaké panovalo následující den u vody, se blížilo podmínkám prvního dne a naše nálada stoupala. Ještě víc ji podpořil první bolen, který po několika náhozech otestoval brzdu mého navijáku. Několik okamžiků po prvním úlovku se zvedl vítr a ryby zmizely ke dnu. Poodešel jsem tedy několik metrů od kolegů na hlubší vodu a do karabinky připnul malou plovoucí Rapalu. První hod byl dle očekávání neúspěšný, při druhém jsem však ucítil silný tupý úder do prutu. Po zá-seku se můj prut ohnul víc než do poloviny a z navijáku pomalu zmizelo několik centimetrů vlasce. Ryba se však stále držela u dna a nehnula se z místa víc než o půl metru. „Zase něco za hřbet," pomyslel jsem si a v hlavě se mi vynořila vzpomínka na předchozí týden, kdy jsem zde vodil odhadem půlmetrového bolena chyceného za hřbetní ploutev. Myšlenka však vzala za své ve chvíli, kdy jsem se pokusil vyvinout na rybu větší sílu.

O jejím zvednutí ode dna nemohla být ani zmínka, pouze jsem rybu přiměl k aktivnějšímu odporu. Brzda navijáku začala hrát tu nejkrásnější melodii na světě, zatímco osmnáctka vlasec pomalu mizel z navijáku. To už si k prasknutí ohlého prutu všimli i kolegové a přišli se podívat, co že se to děje. Neznámý tvor na druhém konci vlasce se stále držel u dna, pouze ve vzdálenosti několika metrů kopíroval břeh. Začalo tipování, co se nachází na mém háčku. Verze podseklé ryby nám už nepřipadala pravděpodobná. Boj už trval víc než pět minut a v tu chvíli poprvé padla možnost, že na prutu visí sumec. V témže okamžiku jsem si všiml také naproti lovících kaprařů, kteří vstali ze svých židlí a sledovali souboj vestoje. Ryba už v tuto chvíli řádila pod břehem a v následujícím okamžiku byla celá záhada ohledně úlovku téměř vyřešená. Ode dna se vyvalil oblak bublin, zvířilo se bahno a v následující vteřině se objevil vlasec obalený sumčím slizem. Krátce na to jsem pod hladinou zahlédl i typickou ocasní ploutev svého protivníka. To už stačil jen okamžik a ryba se ukázala v celé své kráse na hladině. Velikost jsem si netroufal odhadnout, ale Aleš prohlásil cosi o jisté devadesátce. Jak se vzápětí ukázalo, jediný podběrák, který jsme u vody měli, byl schopný pojmout pouze polovinu těla tohoto sumce. Navíc se do něj zamotal volný trojháček wobbleru. Otálet s vylovením déle nemělo smysl. Matěj poklepal na sumčí hlavu a uchopil rybu za spodní čelist. Hlavou mi v tu chvíli proběhla myšlenka: „Jo! Mám ho!" To, co následovalo, bylo jako v krásném snu. Metr se zastavil na rovných 100 centimetrech, ale to už šedě mramorovaný dravec pózoval před objektivem fotoaparátu. Stačilo několik cvaknutí a už jsme jen sledovali, jak sumec majestátně odplouval do hlubin svého mokrého království.

Když bylo po všem, posadil jsem se na břeh a snad až teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, co se právě všechno událo. Nelovil jsem. Pouze jsem seděl na břehu a znovu si v mysli celou situaci přehrával. S blížícím se polednem, kdy jsme měli odjíždět, jsem se znovu chopil prutu a jen bezmyšlenkovitě nahodil na volnou vodu. Lepší závěr dne než záběr slušného bolena, který jsem v tu chvíli obdržel, jsem si nemohl přát.
Jak dlouho boj trval? Nevím, ale během zpáteční cesty jsme se ve vlaku shodli, že víc než deset minut to jistě nebylo. Ten den jsem přehodnotil svůj postoj k lovu dravců. Známé přísloví „Odříkaného chleba největší krajíc" fungovalo na sto procent. Stále častěji jsem od té doby měnil ultalehký přívlačový prut za tvrdší „wobblerák" a během zimy jsem si pořídil přívlačák z kategorie silnějších. Plány na letní sumcovou přívlač byly velké, stejně jako rok před tím u mých kamarádů. A jak jsem dopadl? Ano, samozřejmě - během léta jsem neměl na velké nástrahy ani jediný záběr od sumce. Neztrácím však naději a užívám si rybařiny plnými doušky. Jak se ostatně zpívá v jedné písni: „Je to boj, ale krásnej." Co na tom, že tato píseň je o lásce. Pro náš koníček tento slogan platí dvojnásob.

Lukáš Ardon