Kdy zasekávat
Vždycky určitě zůstane problémem, vystihnout pravý čas k záseku. Ať už se jedná o kteroukoliv rybářskou disciplínu, často se jedná jen o zlomky sekundy a ten opravdu správný okamžik pochopitelně nejlépe vycítí zkušený rybář. Určité zásady však platí všeobecně, takže bychom je měli respektovat.
Už při výběru místa k lovu dejme pozor na to, aby při záseku nedošlo k poškození prutu (a současně většinou i ke ztrátě ryby).
Tím jsou myšleny především překážky za zády či nad hlavou rybáře v onom kritickém okamžiku. Jsou to v první řadě stromy a převislé větve, ale také ploty, nejrůznější stavby či zaparkovaná auta. Více než nepříjemnosti může způsobit i zátěž či vláčecí nástraha, letící do řad neočekávaných čumilů i náhodných kolemjdoucích. Vždy bychom tedy měli průběžně sledovat situaci za sebou. Vždyť stačí popojít o pár kroků a všechno je jinak. Pokud je voda hustě zarostlá nejrůznějším rostlinstvem, použijme raději o něco silnějších vlasců či šňůr, ryba se jinak při zamotání nakrátko snadno setřepe nebo si vyřízne háček z pysku. A pokud se utrhne i s krmítkem či těžkým olovem, dochází často k jejímu zamotání do vodního porostu a následnému zbytečnému uhynutí. Všeobecně také platí zásada, že pokud můžeme záběr sledovat přímo zrakem, musíme se trochu držet zpátky, abychom nástrahu rybě „neutrhli" od úst předčasně. Dobře nastavená brzda je samozřejmostí, po záseku ji můžeme lehce povolit. Na větší vzdálenost má vlasec (především o slabším průměru) poměrně velkou průtažnost, se kterou musíme počítat; někdy je lepší použít raději pletenou šňůrku, která zaručuje spolehlivý zásek i na opravdu velké vzdálenosti. To platí hlavně při zavážení nástrah. Střídáme-li používání vlasce a šňůry, mysleme na to, že zásek se musí svou razanci odlišovat. Každopádně už kvůli průvěsu oceníme při zasekávání na větší vzdálenosti delší pruty. Při lovu nakrátko naopak zasekáváme s citem, s většími háčky pochopitelně o něco razantněji. Důraznější zásek vyžadují také ryby s tvrdou, kostnatou tlamkou. Při vláčení, plavané na proudné vodě a mokrém muškaření či nymfování zasekáváme vždy, když ucítíme kontakt s nástrahou, někdy sice vázku včas rozeznáme, ale i ryba dokáže někdy zabrat jen tak nanicovatě... A při ležérním popotažení sice zjistíme, že to byl doopravdy záběr, to už však bývá zpravidla pozdě. Opakované zasekávání dvakrát nebo třikrát po sobě se není nejvhodnější, ryba se většinou totiž hned po zaseknutí otočí a další zásek by mohl háček spíš uvolnit nebo vytrhnout. Rozhodují okamžiky.Při suchém muškaření zasekáváme po sebrání mušky z hladiny, počkáme jen nepatrný zlomek sekundy, než se ryba stačí obrátit hlavou dolů. V klidné vodě to trvá občas o trochu déle. Lovíme-li směrem po proudu,v případě předčasného záseku bychom rybě nástrahu s největší pravděpodobností vyškubli z tlamky.
Při mokrém muškaření a lovu na nymfy zasekáváme ihned po záběru, vždy s ohledem na sílu návazce a velikost i typ používaných háčků. U bezprotihrotových háčků může být zásek o něco jemnější, ale i tak je třeba, aby celá špička háčku pronikla do rybí čelisti. Kupříkladu u lipana nebo tlouště díky měkké, kožnaté tlamce sedí zásek zpravidla dobře, v kostnaté tlamě pstruha či sivena potřebuje k průniku přece jen určitou sílu. Lovíme-li se streamery, používáme většinou o něco silnějších návazců, než je při muškaření běžné, také háčky streamerů bývají o poznání větší. Navíc většinou lovíme na větší vzdálenosti, ale vzhledem k delším a poměrně tvrdým prutům bývá zásek dostatečně rázný. I tak by ale ani menší ryba po záseku neměla vylétnout nad vodu či dokonce někam k lesu. Zásek lze i lehce „přitvrdit" zkrácením šňůry levou rukou.
Přívlač vyžaduje zásek prakticky ihned po záběru, stejně jako při mokrém muškaření
a lovu na nymfy. Síla záseku by opět měla být závislá především na typu použité nástrahy, jejíž háčky (častěji trojháčky) bychom měli průběžně kontrolovat. Zásek s tupou či ohnutou špičkou bývá problémový, trojháčky s ulomenými hroty ihned vyměníme, jinak právě díky nim můžeme přijít o pěknou rybu. Zásek občas může jít i lehce „přes brzdu", která proklouzne, je-li správně seřízena, především při střední a těžké přívlači na velké dravce, kdy je k záseku často opravdu potřeba dostatečná síla.
Naopak při lehké a hlavně ultralehké přívlači, kdy používáme velmi jemné náčiní a lovíme většinou na střední či krátkou vzdálenost, není „těžká" ruka žádoucí, nechceme-li občas nějakou tu rybu utrhnout, ať už máme brzdu seřízenou jakkoli citlivě. Řešením je použití prutů s trochu jemnější akcí, než na jaké se běžně při přívlači chytá. Zásek můžeme vést směrem vzhůru, vodorovně do strany i šikmo, záleží hlavně na tom, v jakém úhlu k vlasci či šňůře držíme špičku prutu.
Při použití plastových rybek, shadů, ripperů či jigů a twisterů často špičku při vláčení nepravidelně zvedáme a skláníme. Vždy si ale nechávejme dostatečný úhel právě pro správný zásek. Při vláčení vestoje z loďky si dejme především pozor na to, abychom podvědomě pro lepší zásek neudělali jeden nebo dva krůčky zpět, což na menších plavidlech může znamenat ohrožení rovnováhy i pád do vody.
Zásek na položenou je vždy ovlivněn především typem použité nástrahy a háčku, také
lovnou vzdáleností, způsobem montáže, použitým vlascem či šňůrou a typem i délkou
prutu. Většina rybářů zasekává přímo z navijáku (před zásekem přitáhnou brzdu nebo
přidrží cívku prsty), na velké vzdálenosti lze kvůli průvěsu či průtahu (především u vlasce) při záseku ještě zatočit kličkou.
Při lovu úhořů je charakteristické popotahování, napínání i pocukávání vlasce. To dopředu spolehlivě prozradí, o jakou rybu se jedná. Musíme chvíli počkat, je-li nástrahou klubko rousnic či větší mrtvá rybka, ryba pak ale bývá často chycena hluboko a řešením je buď ji usmrtit, nebo jí odříznout vlasec u tlamy.
Při chytání na mrtvou rybku, používaném především pro lov úhořů a candátů,
si se zásekem můžeme sice dát trochu načas,ale při správném nastražení to nemusí být příliš dlouho. Zpravidla čekáme, až si dravec nástrahu srovná v tlamě a rozjede se. Je-li pravděpodobný záběr mníka, nemuseli bychom se rozjetí dočkat, ryba spíš zaleze s kořistí někam mezi kameny či kořeny a tak zasekávejme raději včas.
Při lovu s použitím boilie nasaje ryba háček zpravidla současně s nástrahou, takže
není důvod k otálení, při utažené brzdě může dojít i k samovolnému záseku, ale pruty je třeba opravdu pečlivě hlídat, jinak je můžeme hledat někde po dně. Feederové chytání umožňuje sledovat prakticky každý dotek u nástrahy a zasekávat pohotově, dává šanci „strefit se" i do velice opatrných, klasickými číhátky téměř neregistrovatelných záběrů. Obvykle se jedná o velké, opatrné ryby. Při opatrném „oťukávání" nástrahy, což nejčastěji dělají drobné rybky, můžeme se zásekem chvíli počkat, zda rozruch kolem nástrahy nevzbudí také pozornost nějaké té větší, při poctivém natažení zásek zpravidla sedí dobře.
S feederem lovíme zejména na kratší a střední vzdálenosti, při lovu na velké vzdálenosti a v silnějším proudu bývá průvěs či tah proudu rušivý, stejně tak případné větvičky, listy či kousky rostlin, které vyvolávají klamný dojem záběru. V proudu bývá problematické i použití šňůr, protože jejich průřez nikdy není dokonale kruhový a odpor vody se tak značně zvyšuje, než jak je tomu při použití běžného vlasce. Při plavané na rychleji proudící vodě zasekáváme při každém podezřelém potopení splávku, nejlépe šikmo vzhůru směrem po proudu, protože ryby stojí zpravidla hlavou proti proudu a zásek je tak rozhodně nejspolehlivější.
Pokud splávek lehce nadržujeme (což je hlavně při lovu u dna velkou výhodou), rozeznáme spolehlivě téměř každý záběr. Při lovu v proudné vodě používáme hlavně nástrahy pevnější konzistence, proto i zásek musí být dostatečně ostrý, aby došlo k proseknutí nástrahy, zpravidla kryjící špičku háčku a také k dostatečnému průniku háčku do rybí tlamky. Při lovu po proudu si dáme se zásekem nepatrně načas, aby ryba nástrahu správně uchopila a zavřela tlamku. Lovíme-li v pomalu táhnoucí vodě (ať je to mírný proud či takzvané „vracáky"), často před poctivým záběrem přijde jemné ťuknutí do nástrahy. Tady čekáme až na důraznější potopení splávku. Ten musí být dobře vyvážen,aby nekladl odpor a ryba nezaregistrovala nic podezřelého. Také na stojatých vodách při plavané (především při lovu na větší nástrahy) často ryba nejprve několikrát lehce „zaťuká" (snad nástrahu ochutnává či zkoumá) a teprve potom následuje poctivé natažení. Při lovu drobnějších ryb na bílé červy, larvy chrostíků, krupky a další obiloviny, rýži či kousky žížal nebo těsta lze zasekávat prakticky hned při pohybu splávku. Každá ryba reaguje po svém.Téměř každá ryba má na plavanou svůj charakteristický způsob záběru. Často už podle něj zkušený rybář pozná, o jakou rybu se jedná a zásek tomu dokáže přizpůsobit. Při plavané používáme většinou velmi jemného náčiní a tak i zásek by měl být odpovídající. S dostatečně dlouhým, jemným prutem sedí zásek většinou spolehlivě, někdy nás ale opatrné rybky dokáží pěkně potrápit. Potom bývá vhodné použít menší či větší nástrahu a háček. Používáme-li stiskacích zátěží (ať už jsou z jakéhokoli materiálu, rybáři jim stejně nejčastěji říkají „bročky"), postupujme při jejich upevňování velmi opatrně, abychom vlasec přílišným stisknutím neoslabili.
Na stojaté vodě můžeme záběr většinou velmi dobře sledovat, na větší vzdálenost použijeme splávků s nápadně zbarvenou anténkou, vybavenou i polystyrénovou kuličkou.
Záběru předchází občas opatrné ťuknutí, někdy ale ryba nástrahu prostě vezme a jede.
Na dlouhé otálení tedy ani při tomto způsobu lovu není čas.
na živou rybku s použitím splávku či ze dna, používejme raději nastražení „naostro", které umožňuje zasekávat ihned jakmile dravec nástrahu uchopí, což i výrazně snižuje riziko poškození ryb zásekem,který sedí hluboko v jícnu. Těchto montáží existuje celá řada, liší se hlavně podle toho, na kterého dravce líčíme. Asi nejjednodušším způsobem je nastražení živé rybky za pysk na větším jednoháčku, popřípadě protknutí hřbetu jedno či trojháčkem před hřbetní ploutví, i v ocasní části. Používání dvojháčků, sklopených ke hřbetu nástražní rybky (takzvaně „na polykačku") považuje naštěstí dnes už většina rybářů za neetické a zákaz tohoto způsobu nastražování ,jak jistě uznáte sami na sebe nedá dlouho čekat.
Pro lov velkých dravců se používají zpravidla víceháčkové systémy. Záběr podměrečného
dravce poznáme většinou podle škubavého „popotahování" nástrahy, velká ryba se
zpravidla s rybkou dlouho nezdržuje. Zásek by tedy měl přijít včas, abychom zabránili hlubokému polknutí nástrahy.
Definice na závěr - zásek je prostě ten okamžik, kdy zahajujeme boj s rybou, je-li správně proveden, máme pravděpodobnou šanci na úspěšné zdolání a vylovení kořisti. Zda si ji potom ponecháme nebo rybě vrátíme svobodu, to záleží především na nás samotných...
Pokud se Vám článek líbil, podpořte ho prosím svým laikem, případně ohodnoťte hvězdičkou. Uvítáme především komentáře k rozvinutí diskuzí s vašimi názory a zkušenostmi k danému tématu. Registrace k psaní komentářů není nutná.