Karel, pasák pálavských kaprů

Můj kamarád Karel možná není tak opěvovaná celebrita jako Jarda Vítek nebo Dalibor Hašpica, nicméně jeho skutky, úlovky, obdiv a respekt v odborných kruzích je minimálně srovnatelný. Karel je nepochybně nejslavnější pasák kaprů moderní éry lovu kaprů. O tom nemůže být nejmenších pochyb.
Nejprve vysvětlím termín „pasák kaprů“. Tento pojem nevznikl proto, že by je měl Karel ochočené jako šlapky, ale kvůli jeho specifickému stylu zdolávání. Karel totiž kapry nezdolává, on je pase. Ano, slyšíte dobře. Po zaseknutí totiž kapra nijak nepřitahuje, ale nechává ho jezdit na povoleném vlasci. Naviják je zcela odbrzděný a prut přitom používá de facto jen k tomu, aby se mu vlasec procházející očky správně rovnal na cívce. A kapr? Kupodivu nikam neujíždí, ale v klidu krouží na místě, dokud si pro něj Karel nepřijede.
Na tuto nevysvětlitelnou záhadu přišel na jednom Maďarském jezeře. Několik kaprů totiž ztratil v travinách, a tak dalšího nechal jen tak volně jezdit na vlasci. Kapr v poklidu kroužil před Karlem, až k údivu všech nakonec zajel do podběráku. Nemusím zdůrazňovat, že to byl největší kapr této výpravy. Tenkrát jsme si mysleli, že je náhoda, ale časem jsme pochopili, že to nemohlo dopadnout jinak. Zatímco normální smrtelník zasekne 17kg kapra, po boji má vysílená ryba 16,5kg, a pokud ji člověk nedej bože nechá v saku do rána, tak naváží 15 a něco. Karel zasekne 17kg kapra, v klidu ho pase a z vody nakonec vytáhne 18ku nebo i 19ku, samozřejmě podle délky pasení. To je vědecky dokázáno a ověřeno (Karel po záseku nahlásí velikost kapra, kterou pak porovnáváme se skutečně naměřenými údaji). Pokud se vám to nezdá, můžete s tím nesouhlasit, ale to je jediné, co se s tím dá dělat. Je to totiž prostě tak!
Také způsob, jakým kapři Karlovi sami vjíždějí do podběráků, zavání záhadou. Nebyl bych tomu věřil, kdybych u toho několikrát neasistoval. Například při našem společném úspěšném Kaprařském maratónu na Liptovské Maře takto skončila druhá největší ryba závodů (16,5kg). Vyjel jsem po záseku s Karlem na vodu, kde začalo nekonečné zdolávání. Ryba jezdila na volném vlasci, čemuž nahrávala totálně uvolněná brzda Karlova navijáku a prověšený vlasec. Po dvaceti minutách jsme toho začínali mít dost všichni. Karel byl blízko nervového zhroucení, protože se bál, že o ní přijde, stejné nervové pochody jsem měl já, protože jsem nevěděl, jestli hodit Karla do vody, vzít mu prut a rybu zdolat sám, nebo vyskočit a doplavat zpět, aby byl do večera vůbec někdo u prutů, a nakonec kolabovala i ryba, kterou přetahovaná s Karlem přestávala bavit a několikrát si sama lehla na bok, jako abychom ji už podebrali. Jenže on ji nebyl schopný přitáhnout ten metr k podběráku, prý, co kdyby se znovu rozjela. A tak ještě více odbrzdil naviják, aby byl na případný útok zcela vyčerpané ryby dobře připraven. Uplynulo ¾ hodiny a já čekal, koho dřív klepne. Na břehu čekali kameramani s vidinou 30kg kapra, začali se houfovat zvědavci, desítky dalekohledů sondovaly, co tam takovou dobu vyvádíme. Nakonec měla nejslabší nervy ryba. Rozjela se a sama vjela do podběráku, jen ať už ji proboha Karel nezdolává. Velká škoda! Kdyby vydržela ještě chvíli Karlovo pasení, mohla mít o půl kila víc, čímž by se stala největší rybou maratónu a dostala se na titulky časopisů. Je velmi pravděpodobné, že šlo o psychicky slabšího jedince… čímž samozřejmě myslím kapra, nikoli Karla.
Ale vraťme se na Pálavu, kde se odehrály nejslavnější Karlovy kousky, nebál bych se použít termín „majstrštyky“. Jeho první slavné číslo se odehrálo už před několika lety. Bylo to krátce poté, co jsem se vrátil z Anglie, kde jsem byl shánět dodavatele surovin pro mou nově vznikající firmu. Byli jsme s Karlem zvědaví, co tyto věcičky udělají s účinností boilie. A první možnost přesvědčit se přišla právě na Pálavě.
Po příjezdu to nevypadalo, že jsme si vybrali správnou dobu na zkoušení. Prázdné břehy nevěstily nic dobrého, jen zkušený slovenský harcovník Šunés to nevzdával a dál líčil na vysněnou rybu. Usadili jsme se nedaleko od něj, takže bylo dost času na povídání o rybách. Již první den odpoledne nás uprostřed řečí vyrušil nenápadný záběr na Karlově prutu, po čemž následoval mohutný zásek. Karlův úsměv však rychle zkysnul, protože ryba mu okamžitě vjela do vázky. Než jsem se ho stačil zeptat, jestli nemám jet s ním, už seděl v lodi a vesloval směrem k vysněnému úlovku. Daleko se však nedostal. Vlasec byl totiž zaháknutý do větví na několika místech mezi břehem a lovištěm, takže jej musel složitě vyprošťovat. U každého místa strávil kolem dvaceti minut, takže zhruba hodinu po záběru se teprve blížil k místu, kde mu zabral kapr. Začal jsem ztrácet přehled, co se vlastně děje. Karel tam s lodí kroužil jak šaman okolo táborového ohně. Chvíli vpravo, chvíli vlevo, každopádně pořád dál a dál od břehu. Zdálo se to neuvěřitelné, ale silný vítr, který foukal směrem od břehu, jej během chvilky zahnal o několik set metrů. To už jsem měl u očí dalekohled. Netušil jsem, zda ještě bojuje s kaprem, nebo jen sám se sebou. Náhle jsem zpozorněl. Karel si začal připravovat podběrák! Že by se tato minimálně dvouhodinová bitva blížila k závěru?
Zas tak rychle to nešlo. Vítr s Karlem smýkal čím dál tím víc. V této chvíli už byl alespoň kilometr daleko. Podběrák mu evidentně překážel, několikrát mu dokonce vypadl do vody, ale vždy se mu ho podařilo zachytit. Zdálo se mi, že nabírá vodu do lodi, takže jsem se připravoval na záchranou akci. Napětí se stupňovalo mílovými kroky. Začínalo jít do tuhého! Když už jsem se chystal vypůjčit si člun, zahlédl jakési mávnutí rukou, kterým mi Karel něco signalizoval. Má kapra? Topí se? Přejíždí na protější 3km vzdálený břeh? Vskutku jsem netušil. Každopádně už nedržel prut ani podběrák, ale snažil se veslovat. Nebylo ovšem jasné kam. Sice se pomalu blížil ke břehu, na kterém jsem stál, ale jel naprosto stranou, jakoby ztratil orientaci. „No to mě poser,“ říkal jsem si nahlas pro sebe.
Nakonec přeci jen dorazil. Jak jsem se pak dozvěděl, ty výjezdy do strany bylo driftování proti větru, že prý to viděl v televizi při závodě plachetnic. Důležité ovšem bylo, že se vrátil v pořádku, a také a především to, co se skrývalo v podběráku. Nádherný vysoký silný šupináč, určitě přes 15kg. „Tak to je bomba,“ říkám mu. „To jsi mohl jet klidně ještě dál!“ Následovalo focení, měření (84cm a 16kg) a nakonec samozřejmě návrat zpět do vody (kapra, nikoli Karla). Zpráva o tomto úlovku se rychle rozkřikla a tak jako mávnutím kouzelného proutku byly břehy plné rybářů. Jenže nikomu se nepodařilo ulovit ani malého kapříka, natož velkého kapra. Až tři dny poté se jedním pípnutím ozval můj hlásič a přes riskantní zdolávačku ve vlnách se mi podařilo chytit nádherného 19kg lysce. Zářili jsme nadšením. Byli jsme totiž zřejmě jediní jediní, co tam v těchto dnech něco chytili, navíc test nových produktů dopadl na výbornou.
Rok poté už jsem byl plně zaměstnán prací okolo firmy, takže na pravidelnou jarní výpravu na Pálavu jel pouze Karel s naším kamarádem Sváťou Kvaizarem. Než vyrazili, požádali mě, jestli nemám nějakou novinku, kterou by mohli vyzkoušet. Akorát jsem dokončoval nový mix, a tak jsem jim ho dal s sebou. A lepší „zajížďáky“ jsem si nemohl vybrat. Když mi ještě týž den jen tak mezi řečí volali, že na něj ulovili dva kapry přes dvacet kilo (ano, čtete správně, nejde o překlep), pak se vám to zdá opravdu jako zázrak. Zvlášť na vodě jako je Pálava. A ono to tak opravdu bylo.
Karel se Sváťou přijeli, vlezli si na jedno z mála volných míst a všude okolo slyšeli obehranou písničku, že je to úplně mrtvé. Tak to bez větších očekávání nahodili a čekali klidnou výpravu bez záběrů. Jenže co se nestalo. Po chvilce (samozřejmě, přičtěte si několikahodinové zdolávání) měl Karel na břehu 21kg šupináče a o pár hodin později Sváťa 20,5kg. Když to viděl vedle chytající místní matador Petr Bydžovský, který zde byl už více než týden bez kloudnější ryby, raději odjel domů. Ostatně, to je další průvodní jev Karlovy osobnosti. Vedle něj si každý připadá frustrovaný, jako že teď je tu Karel a ostatní to klidně můžou zabalit, protože nemají šanci. Opravdu se nám několikrát stalo, že jsme někam přijeli a rybáři když viděli Karla, raději ukončili dovolenou a vrátili se do práce, než aby se nechali ztrapnit.
Když mi se Sváťou volali o svých úlovcích, měli už v sobě nějakou tu slivovici, takže jsem jim téměř nerozuměl. Vyvrcholením oslavy těchto skvostných úlovků byl Karlův vlez či spíše vpád do bivaku, o který měl opřený na noc vytažený prut. Tentokrát ale nechytil rybu, nýbrž sám sebe. Háček mu totiž projel uchem skrz naskrz. Dodnes na to se slzami smíchu vzpomínají, jak ho kleštěmi tahali ven a přitom ránu dezinfikovali slivovicí.
Druhý den se ale Karel z ničeho nic sebral a vyrazil do Strachotína, kde koupil pytel řepky. Kdejaký rádoby profík by si myslel, že Karel s ním chtěl provnadit úspěšné místo, ale tady se opět projevila jeho velikost. Se zakoupeným pytlem se vydal do nějakého zdejšího koloniálu, kde měli cejchovanou váhu. Nechal pytel úředně převážit a pak ho na zádech donesl na pálavskou hráz k bivaku. Vytáhl svoji váhu a vítězoslavně všem pochybovačům ukázal, že byť není značková, váží přesně – podle úřední váhy. Řepku pak nasypal kachnám na druhé straně hráze. Byl to jeden z jeho geniálních tahů, na který není odpověď. Prostě mat druhým tahem.
Když se vrátili, říkal jsem jim, ať si to někam zapíšou zlatým písmem, že už se jim to víckrát nepodaří. Ani ve snu jsem nepředpokládal, že by tento už tak fascinující příběh mohl mít pokračování. Ale … světe div se, měl. Loni opět Karel se Sváťou vyslyšeli volání Pálavy, a tak naplánovali výpravu, které jsem se měl zúčastnit i já. Jenže mě opět nepustily obchodní povinnosti, takže jeli beze mě, zato s kamarádem Borkem z Jižních Čech. Karel zas po mě loudil nějaké novoty, tak jsem mu dal s sebou nově sestavené aminokomplety a fungl novou směs. Možná mě teď budete podezřívat, že jsem mu ji dal schválně, aby opět na ni něco monstruózního chytil, že jsem to tušil nebo to cíleně nastrčil, ale nic z toho není pravda. Já byl opravdu přesvědčen, že si své vybrali už před rokem a další „Big mama carp“ není na pořadu dne.
Proto když jsem druhý den uviděl na mobilu Borkovo číslo, první co mě napadlo, že mi bude vyprávět, jak se hoši posilnili slivovicí a co zas předvedli za divadlo. Jenže od počátku hovoru to vypadalo, že pod vlivem je Borek. Nebylo mu pořádně rozumět, v hlase bylo poznat, že má slzy na krajíčku, pořád mi jen děkoval, a já vůbec netušil za co. Když z něj konečně vypadlo, že před chvílí vytáhl 24,5kg!!! kapra, pochopil jsem. Byl jsem úplně v šoku. Než jsem stačil cokoli říct, úplně mě dorazil tím, když jen tak mezi řečí dodal, že Karel už dvě a půl hodiny zdolává dalšího kapra. Když položil telefon, začal jsem být zničehonic nervózní. Karel je sice známý tím, že pase kapry, ale Borkův neuvěřitelný úlovek mi našeptával, že teď už se může stát cokoli. „Ty vole, já bych se vůbec nedivil, kdyby teď vytáhl třicítku,“ vylítlo ze mě nahlas. Chvíli napětí a neskutečných představ ukončil Karlův telefon: „Nic moc, jenom 21,5kg“ a zavěsil. A tak jsem mu ani nestihl říct, ať zas nezmrší fotky, což je snad jediný Karlův nedostatek, kterým disponuje. Jak někomu není dáno ulovit velkou rybu, tak Karlovi není souzeno ulovenou rybu dobře vyfotit.
Výčet této výpravy však ještě nebyl konečný. Pátý poslední večer to završil Sváťa 20,5kg a Karel 16kg kaprem. Ovšem tím noc teprve začala. Hoši se poté zřídili tak, že když večer vyjížděli směrem domů, museli se připoutat. Ne kvůli předpisům, ale jednoduše proto, aby nevypadli z auta. Přesto kupodivu dojeli bez úhony. Legendě se prostě nic špatného nestává, i kdyby třeba vyskočila z třicátého patra a Supermanovi došel Redbul.
Ptáte se, co dělá Karel teď? Ne, nejezdí jako ostatní celebrity po besídkách se studenty, nerozdává autogramy, neúčastní se televizních debat ani nechodí jako čestný host na jednání vlády. Doma v klidu šoulá kuličky … a chystá se na Pálavu. Kronikáři zvyšují pohotovost. Je totiž nanejvýš pravděpodobné, že se budou znovu přepisovat dějiny českého sportovního rybolovu. Opona se otvírá a na scénu vplouvá Karel, legendární pasák pálavských kaprů…

Michal Kučera