Za mořskými pstruhy na ostrov Fyn.

Z doslechu vím, že Dánsko a hlavně ostrov Fynn je proslavený lovem mořských pstruhů a tak neváhám ani minutu a využívám nabídky dvou kamarádů muškařů, kteří tam jezdí již několik let.
Vzhledem k tomu, že je to moje první výprava do Dánska, sháním veškeré potřebné informace v dostupné literatuře o tomto druhu rybolovu, nástrahách a technice lovu. Co se týče pobytu, dopravy a povolenky mám velmi přesné informace od kolegů, kteří tam úspěšně jezdí po několik sezón.
Dozvídám se, že délka cesty čítá nějakých cca. 900 km, což je deset hodin cesty a vyrážíme brzy ráno kolem šesté hodiny. Pokud tedy cesta půjde hladce, stíháme v poklidu večerní kávu na terase krásného ubytování s výhledem na moře. Povolenka stojí v přepočtu na naše peníze 375 kč na týden, nebo cca. 500 kč na rok a dá se pořídit v místních turistických centrech bez problémů. S cenou ubytování je to rozdílnější a záleží na každé skupince rybářů, jaký druh ubytování si vybere. Naši průvodci dávají přednost slušnějšímu ubytování na břehu moře v jednom z mnoha kempů podle pobřeží. Čili suma sumárum, celková cena pěti denního pobytu s ubytováním, dopravou a povolenkou nás vychází na pět tisíc českých korun na osobu.
Dorážíme přesně podle plánu na pobřeží ostrova a již netrpělivě sestavujeme udice a chystáme se na následující den rybolovu. Sluníčko pomalu zapadá a mírný vánek pohupuje vlnkami moře směrem ke břehu. Nádherná idylka u podvečerní kávy. Připravuji si své nástrahy a jako favority mi byly doporučeny štíhlé plandavky a woblery. Všechny nás probouzí ranní očekávání a já vybaven dvěma plnými krabičkami, vystřelím k vodě první nečekajíc na kolegy.
Po dvou hodinách za mnou vyráží zbytek skupiny, čili ředitel akce Martin, odborník na místní lov Michal a Honza, který mi má pomáhat držet čest vláčkařů. Dochází ke mně v dobré náladě a Michal mi naznačuje, že jsem si nevybral zrovna dobré místo na lov. Tak to mi řekni, jak tady v moři může být místo dobré a špatné opáčím mu, je to přece moře a tak stačí házet někam na zdař bůh a čekat jestli se nějaký mořský pstruh nesplete? Omyl, dostává se mi razantní odpovědi, házíš na písečné pláži a tam je pravděpodobnost podstatně menší, než když si stoupneš mezi kameny a chaluhy. Tam totiž pstruzi hledají a žerou přítomné krevetky a pravděpodobnost jejich ulovení se několika násobně zvyšuje. Nechávám si tedy poradit a po očku sleduji kamarády muškaře, jak to tedy dělají, jak daleko nahazují a na co chytají, abych to mohl napodobit. Asi po další hodině lovu kdo jiný než Michal zdolává svého letošního prvního mořského pstruha a vlévá nám do žil potřebné dávky energie a motivace. Jsou tady je to dobré, myslím si a vzpomínám na vyprávění kolegů co jezdí na Fynn tři roky v pěti lidech a ulovili jednoho pstruha. Než prolovím padesát metrů moře u pobřeží má Michal dalšího pstruha kolem padesáti centimetrů a všichni se přesunujeme k místu, které objevil. Zdá se jako moc pěkné, bohužel to bylo od nás všech z tohoto místa vše a tak Martin opouští tento břeh pokračujíc asi pět set metrů na výběžek pobřeží, kde dlouhá mělčina přechází v kamenné valy. Za půl hodinky na nás zběsile mává, že viděl vyskočit pstruha, ale poněkud daleko než v sílícím větru dohodí. To je dobrá zpráva pro mě a Honzu, s plandavkami by se nám do té větší vzdálenosti od břehu mělo podařit nahodit. Balím foťák a pomalu směřuji k místu, kde Martin objevil ryby. Honza mezitím zdolává svého již druhého mořáka kolem čtyřiceti centimetrů a nálada je vynikající. Nahazuji do míst, kam jsem byl nasměrován a druhým náhozem mám záběr, ryba divoce vyskočí nad hladinu a bojuje ze všech sil, bohužel ale jen krátce neboť se mi sklepává z háčku a mizí nenávratně pryč. Nevadí, myslím si jsou tady a chytím dalšího. To jsem ovšem netušil, že to bude z mojí strany na dlouhou dobu vše a svého prvního mořského pstruha si budu muset těžce vydřít. Honza zdolává třetího a my ostatní jsme tam v tento moment pouze v roli fotografů a nosičů batohů. Den se přiblížil do svého konce a tak nám nezbývá než přesun k momentálnímu domovu. Večer plni zážitků konzultujeme rybářský den, který byl úspěšný, pět ryb na břehu a nějaký ten záběr navíc je slibný začátek.

Druhý den kolegové muškaři hodnotí ranní vítr jako nevyhovující a se slovy „půjdeme v poledne“ nechávají naše odhodlání osudu. Vyrážíme tedy sami do míst, kde jsme měli úspěch předešlí den sami s Honzou. Je to docela daleko a zjišťujeme první větší problém. V nekvalitní obuvi nás po pár set metrech začali strašně bolet chodidla od všudypřítomných kamenů. Dojdeme tedy pouze do jedné menší zátočiny a pak zpět hlásí Honza, to ovšem ještě netušil, že za tou poslední zátočinkou je ještě jedna hezčí a za ní ještě další hezčí. V té první mám záběr a ryba kolem padesáti centimetrů mi opět padá, Honza má záběr v té druhé a zdolává pstruha kolem třiceti centimetrů, no nic malá ryba, taky ryba. Z ničeho nic vítr pomalu utichá a my v zápalu rybolovu nevěřícně koukáme na hodinky a hlavně na vzdálenost, kterou jsme za ten den ušli. To snad ne, to je aspoň pět kilometrů po těch hrozných šutrech v ještě hroznějších botách. Nevím, jak jsme šli dlouho, ale vím jistě, že Honza chtěl v půlce zemřít, a nebo se přihlásit do klubu Dánských turistů, a mě se zdá, že jsem po cestě ztratil chodidla. Na pokoji nás ještě doráží Michal s Martinem, když nám vypravují zážitky z boatu. Michal ulovil ten den jedenáct ryb a některé kolem šedesáti centimetrů a měl jeden nádherný zážitek. Kolem boatu mu ve vzdálenosti pěti metrů kroužil několikrát delfín a vypadalo to, že se spřátelili. Další delfíni plavali ve větší vzdálenosti a Martin jich zahlédl hned několik. No a já s Honzou pouze jednu rybu a celodenní pěší úporné trmácení po těch nekonečných zátočinkách plných kamení, hrůza. Ale počkejte zítra, to přece není možné, abych nevytáhl svého prvního pstruha a tak se s Martinem hecujeme, protože on měl smůlu a plno mu jich spadlo a je také bez ryby.

Třetí den vstávám hodně brzy a přemlouvám Honzu k dalšímu pochoďáku. Michal si dává tentokrát odpočinek a Martin půjde až odpoledne, tak je to zase na nás, někdo ty rybo hodiny musí natočit. Vyrážíme opět na doporučená úspěšná místa, kde vidíme ve vodě kameny, chaluhy a máme jim tedy bezmezně důvěřovat. Honza i já jsme ovšem celé dopoledne bez záběru a tak za námi přijíždí Michal oklikou vozem a dopraví nás na jedno vzdálenější místo, které doporučuje. Hlásí nám zprávy od Martina, který poté co dorazil boutem na místo, kde jsem byl předešlý den, vytahuje za sebou několik ryb a z toho je pár ryb lehce pře padesát centimetrů. Začal foukat silný vítr tak vyrážím pěšky za Martinem do oblíbené zátoky. Je pozdní odpoledne a tak není nic ztraceno, ovšem pro Martina už ano, vítr je tak silný, že se drží na boutu horko, těžko. Musí neprodleně odplout podle břehu domů a tak zůstávám v zátoce sám. Kluci se mezitím zdrželi kousek od auta a také zatím byli bez záběru. Pomalu tedy podle břehu postupuji k domovu a zkouším prohazovat pobřeží za poryvů silného větru vším možným, co najdu v krabičce. Začínám být lehce apatický a bezmocný, velké vlny, silný vítr a nikde ani známka života, natož záběr. O tom, v jakém jsou stavu mé nohy, se nebudu raději ani zmiňovat. Co dělám špatně, to přece není možné a vzpomínám si opět na kolegy, jak tu byli třikrát a ulovili jednu rybu. Opět jsem se připlazil na chatu a kluci mě „zvedli náladu“. Ulovili na mušáky asi pět ryb během hodinky večerního lovu a opět kolem šedesáti centimetrů. Před posledním dnem lovu to už není hecování mezi mnou a Martinem, který si pěkně zachytal a zdolal několik ryb, ale mezi mnou a všemi ostatními jestli vůbec ulovím svého prvního mořského pstruha.
Den poslední začal pro mě opět tak, jak skončili dny předešlé. Tentokrát to ovšem nebylo mým neuměním nebo smůlou, ale nepřízní počasí. Silný vítr foukal již od rána a tak nám nezbývalo než přejet ne nějaké rozumné místo to zátoky kde budeme schováni za větrem s možností nahazování. Brzy ráno jsme našli opuštěnou zátočinku, kde se pomalu ani nehnula vlnka na hladině a tak jsme začali lovit. Sluníčko svítilo na hladinu a my zabrodění v asi sto metrů dlouhé mělčině prolovovali okraj chalupového pole. Nádherná scenérie této zátoky dávala tušit nějakou tu rybu. Michal mě z toho opět vyvedl větou, tady to nemá cenu, nejsou tu kameny a tak opouštíme místo lovu. Ředitel akce zavelel k odjezdu na neznámé místo na poloostrov někam „ za vítr“. Po hodině jízdy dorážíme sice na klidné místo leč rybářsky nezajímavé a tak marně, dle Michala zbytečně prohazujeme písečnou mělčinu. Samozřejmě, že měl zase pravdu a tak nám nezbývá než vyrazit na místo třetí a poslední. Kluci v dobré náladě hecujíc mě, že se mi to již nepovede a budu muset na toto místo až příští rok. Už jsem byl vcelku bezradný a to se ještě přidal veliký liják a znemožnil nám vylézt z auta a to nemluvím o rybolovu. Ach jo, co rybář nadělá, když se proti němu spojí počasí a Svatý Petr, nebo že by to bylo rukama ?
Tak přece, déšť se navečer uklidnil a já ukecal kamarády a jeli jsme ještě jednou na místo do zátoky za vítr, kde jsme odpoledne končili za silného deště. Honza s Michalem to pojali odpočinkově a ze srandy a chudák Martin se ujal role, že se obětuje a zavede mě na poslední dobré místo, kde chytil loni několik ryb. Roli mu nikdo nezáviděl, protože abych chytil rybu, je prý vcelku nadlidský výkon. Nebral jsem si s sebou již ani náhradní nástrahy a s jednou plandavkou na prutu, vyrazil laxně prolovit místa s tím, že pokud ji utrhnu, moje letošní Dánská mise je ukončena. Druhým hodem jsem ucítil lehké škubnutí a vzápětí druhé, asi zase chaluhy nebo oblázky, když v tom se mi prut silně ohnul a já spatřil na hladině krásného mořáka kolem padesáti centimetrů. Tak ten mi zase spadne, myslím si, ale to už se řítí Martin a se spuštěnou kamerou na mě řve, abych mu povolil a takové ty podobné rady. Spíš to, ale volal z důvodu toho, že bych konečně vytáhl rybu a tak mi ho strašně přál, že stačil natočit pouze závěr souboje. Nicméně tedy Dánská mise byla opravdu splněna a i já vytáhl svého prvního mořského pstruha. Tak teď už můžeme jet v klidu domů, hlásí Michal a se slovy něco v tom smyslu „za pět minut dvanáct, to je klika“, opouštíme místo pobytu směr domov.
Závěrem po cestě shrnujeme a bilancujeme. Asi třicet pět ryb vytaženo, některé záběry nebyly proměněny, úporná drsná dřina, tisíce hodů, ale krásné počasí, krásná krajina a nádherné zážitky s vynikající partou. Určitě se sem zase někdy v dubnu vrátím a budu se pokoušet překonat jednu rybu za výpravu.

Pavel Rak