Velký rozhovor s Kevinem Nashem pro Carpworld

Essexan Kevin Nash nepotřebuje žádný, nebo jen malý úvod. On to byl, kdo se jako jeden z prvních zapojil do vývoje kaprařských návnad, tedy nejen do vývoje, ale i do výroby. Tehdy se psal neuvěřitelný rok 1970. Koncem dubna jsme se sešli u 14ti akrového jezera v kraji Essex. Požádal jsem ho o rozhovor o lovu kaprů, o životě kaprů, o vývoji jeho podnikání a jak pokračuje budování jeho vlastní kaprové vody. Toto je první z řady, kterou vám přinese Tim Paisley o Kevovi, seznámí nás s lovem kaprů a přenese nás až do současnosti, jak jde jeho život a podnikání.

Byl jste součástí vzniku lovu kapra od začátku 70.let. Jak jste se k lovu kaprů dostal? Co byl zlomový bod?

Výchozím bodem, věřte tomu nebo ne, byl skautský oddíl. Byl jsem na skautském táboře, který vedl tajemník místního rybářského klubu Rayleigh Angling Club, který fungoval již řadu let. V krátkosti povím celý příběh. Rodiče byli v době tábora na dovolené, takže bylo domluveno, že mne vyzvednou, až se budou z dovolené vracet. Náš skautský vedoucí, ve své nekonečné moudrosti se rozhodl mne nechat na silnici, čekat na své rodiče a ostatní skauty odvezl domů! Čtyři nebo pět hodin jsem tam stál a čekal, než přišel jeden místní zemědělec a vysvobodil mne. Myslel si, že mne tam rodiče nechali a ujeli. Posadil mne na vlak v New Forest v Hampshiru do Essexu a domů. Výsledkem bylo, že jsme se s otcem minuli a můj otec začal šílet. Jako omluvu našeho skautského vedoucího moji rodiče přijali nabídku do rybářského klubu! Obhospodařovali vodu, jednu z mála v Essexu, která byla dobře zarybněna kaprem – to bylo na začátku vlny kaprařů. Rayleigh má malý rybník (stále ho má), který byl zásoben neustále novými kapry. V té době bylo v Essexu jen hrstka vod, kde se choval kapr. V 60.letech Kent ve vodohospodářském úřadu podpořil chov kapra a tehdy si myslím, že začal kaprový boom, protože k lovu kaprů potřebujete v první řadě kapry!

Byl výchozí bod chytat kapra náhodou, nebo jste již dříve snil o lovu kaprů?

Vždy jsem toužil chytat velké ryby, protože jeden z kluků ve škole přinesl fotku kapra, kterého ulovil, měl tehdy obrovitých šest liber. Tak jsem toužil chytit také takovou rybu, ale jako většina ostatních začínajících rybářů jsem byl šťastný rybář, chytající plavanou. Jenže jsem chtěl chytat ryby, ale dělat u toho také něco jiného. Lov kaprů jsem prožíval neustále ve své fantazii. V klubu byla parta tří rybářů, kteří se specializovali na lov kaprů. Nosili klobouky, maskované oblečení, byli ale trochu starší, než já. Bylo mi tehdy kolem dvanácti let, oni byli již skoro dospělí. Jeden z nich, jmenoval se Derek Ritchie, snažil jsem se být jako Derek! Naučil jsem se od těchto kluků lovit kapry, učil jsem se to s nimi mnohokrát. Lovili jsme kapry o průměrné váze 4 libry, zatímco ulovit sedmi librového kapra znamenalo ulovit monstrum. Jakmile jsme změnili kampaň, šla hmotnost nahoru. Skutečně jsem pak vyhrával všechny poháry, protože jsem byl skutečně nejlepší v našem klubu. Klíčem k úspěchu bylo správné krmení a to mi pomohlo chytit o jednoho, nebo dva kapry více, než ostatní. Pracoval jsem v obchodě a byl jsem zvyklý vzít sebou k vodě dva litry červů a doslova jimi pokrýt dno na jednom horkém místě. Tak jsem začal vyhrávat své první závody, včetně největší a nejtěžší ryby. Dělal jsem to tak dobře, že jsem vyhrál všechny poháry v klubu, kromě závodu žen! Když mi bylo 16, začal jsem pracovat jako učeň v inženýrské společnosti a stal se kamarádem Boba a jeho kolegy Erica. Byli to rybáři, kteří chtěli lovit jen cejna, ale o lov kaprů se nezajímali, ale nakonec jsem je zlomil a začali jsme lovit jako tým a to byla doba, kdy jsem se doslova rozlétl, protože jsem byl ještě mladý a nesměl jsem ještě řídit. Teď jsme měli automobil a mohli jsme lovit kapry i v jiných vodách.

Kde to bylo a kdy? Který známý kaprař byl v té době v Essexu?

Šli jsme do Priory Park, kde Jim Gibbinson lovil velké kapry. Priory býval klášter, takže mniši zavedli chov kapra jako zdroj potravy. Lake Meadows v Billericay – to byla opravdu skutečná kaprařská voda, s několika členy kaprařského klubu – BCSG. Boreham Mere, zde bylo také uloveno několik velkých exemplářů a tak se dalo říci, že to bylo horké místo. Navštívil jsem i několik zatopených dolů, ale tam tehdy bylo jen pár kusů ryb a ty se ulovily jen zřídka. Pár vod bylo také až k Londýnu, ale zde bylo opravdu jen pár ryb.

OK, takže pojďme dál. V jaké fázi jste teď v Essexu? Vím, že BCSG byla velká část rybářské scény a dnes se opět původní zakladatelé vracejí zpátky.

Postupně jsem se stal až fanatickým lovcem kaprů. Usiloval jsem o povolení lovu kaprů na tři pruty, kdy jeden je plavačkový. Aspekt nudy odešel do penze, kdy jsem si uvědomil, co vše se děje pod vodou, že nudit se u vody nedá. Jak se zaberete do rybolovu, začnete přemýšlet a kapr si vezeme vaši mysl na plný úvazek. Teď jsem trochu přeháněl… Je tu hrabství Essex. Každý rok ukazuje vodohospodářský úřad na své show ve velkém akváriu u jejich stánku, jak velcí kapři se v jejich vodách vyskytují, jsou to jedinci o váze 20liber a více. Byli uloveni do sítí v jezeře Braxted. Na udici jsou ale velmi těžko ulovitelní. Sám jsem zdejší vodu navštívil a mohu potvrdit, že to je velice těžké. V době, kdy tam byli jen dva velcí kapři, jednoho jsem ulovil na játrovou kombinaci a vážil 25liber. Sám jsem se chtěl do BCSG dostat, ale napoprvé mne odmítli. Pak se změnilo vedení a Derek Stritton mne pozval k rozhovoru. Ukázal jsem mu foto této ryby a Derek mne laskavě dovolil, abych byl členem jejich skupiny. Na jednom z rybářských veletrhů za námi přišel Derek a mluvil s jedním z mých kolegů. A vyjádřil se tomto duchu – Kevin byl vždycky domýšlivý blbec, ale měl něco, čím byl vždy před námi a ulovil vždy více kaprů, než my ostatní. Takže teď jsem v BCSG! Nebeská mana! Jsem tedy mezi pořádnými kapraři. To bylo v roce 1972. Bylo mi řečeno, že jsem nejmladší rybář, který se vůbec dostal do BCSG a mně tehdy bylo 17 let.
To bylo asi v době oranžového výtisku časopisu BCSG, Kapr, kde měl Fred Wilton článek o návnadě, jedním z nich byl Pym a pak HNV. Muselo s ním krmit týden dopředu, než jste se chystali lovit. Ani jsme se neobtěžovali chodit k vodě, bez týdenního krmení. V té době se nabyl téměř dojem, že chytí rybu každý (nevzdělanec), protože jsem chytil rybu vždy jako první. Kapr přijímal návnadu, jako výjimečný zdroj potravy. Skutečně jsme se stali hitem, prvním týmem, alespoň na jihu Essexu. Rádi bychom tenkrát navnadili, chytli rybu a šli dál. Díky BCSG jsme mohli navštěvovat více vod a setkávat se ostatními rybáři a dělit se s nimi o zkušenosti.

Kteří to tehdy byli rybáři?

Jmenoval bych taková jména, jako – Bill Lovet, Geoff Kemp, Tony Howells, Mick Lindsell…
A co soutěžní scéna?
(Dlouhá pauza) Nebylo to v rámci soutěžení v BCSG.. Ano i ne. Nebylo to konkurenční prostředí, protože jsme se setkávali se spoustou jiných kaprařů, ale pokud ano, pak to byla mela! Bylo to velmi tiché. Neřekli jsme jim ani slovo. Příkladem toho, jak jsme byli konkurenceschopní, je to že jsem začal psát Fredovi Wiltonovi, protože jsem nemohl sehnat správný kasein. Nepochopil jsem vše správně. Je u něj velký rozdíl v poživatelnosti. Matův, můj, Ericův, každý byl jiný. Pak Eric zjistil, že nejlepší vyrábějí v továrně, hned u něj. Každopádně pasta z něj vyrobená fungovala skvěle a kapři ji přijímali hned po vhození. Prostě jsme se trefili. Zjistili jsme, že bývalý výrobce vyráběl plasty, a proto byl kasein nepoživatelný. Tak jsem požádal Freda a ten začal dodávat kasein mně. Museli jsme se ale poohlédnout po nějakém bližším výrobci. Konkurence je tedy někdy výhodou. Několikrát jsme se setkali s ostatními týmy při lovu. Nikdy jsme ale spolu nekomunikovali, nesdělovali jsme si zkušenosti. Takže odpověď na vaši otázku ohledně konkurence, ano jsme konkurenceschopni, protože jsme byli jedna parta tajných lovců. Je to pochopitelné. Existuje mnoho dobrých rybářů v Essexu a všichni chceme zvítězit. Je to dvousečná zbraň. Nechceme prozradit svá tajemství, ale přitom chceme použít oči a uši jiných kaprařů. Takže budíme dojem, že se držíme zpátky, že nechceme, abyste věděli. Jsme rádi, že do Essexu přichází další rybáři a tím i nové zkušenosti do hry.

Mluvili jsme spolu již dříve a vy jste poznamenal, že jste zastavil svůj vývoj na zasedání BCSG a šel jste si vydělávat na živobytí lovem kaprů, protože v 70.letech zde nebylo prostě tolik kaprařů a i kaprů pro každého, kdo by si chtěl vydělávat na tomto sportu.

Ano, byl jsem jako všichni ostatní z toho vývoje ohromený. Všichni jsme se tenkrát začali ohlížet po nových členech. Kevin Maddocks. On to byl, kdo přišel první s vizí možnosti živit se rybolovem. V té době to nebyl problém. Fred Wilton rozhodl, že bychom neměli mít zisk z lovu kaprů. Jeho víra byla, že to děláme z lásky a že by z toho nikdo neměl dělat živobytí. Je ironií, že když se teď podíváte na scénu, je vše vzhůru nohama a rybolov se stal komerčním, možná tedy Fred měl pravdu. V té době byl pro nás Fredy Bůh. Byl uctíván, všichni s ním chtěli lovit, Derek Stritton, Bob Morris, Robin atd. a to bylo správné! Ten člověk byl tak před námi s jeho nápady a jeho lov přinesl spoustu kaprů. On vymyslel jednodílný oblek na ryby, někdo si myslí, že to byl Robin, ale byl to skutečně Fred. Byl to fred kdo se poprvé zmínil o nylonovém saku na kapry. Často vzpomínám na to, jak Fredy mluvil o tom, že to není správné, živit se na lovu kaprů. Je možné, že by teď řekl, že se mýlil. Vzpomínám si, jak šel do obchodu Rod Hutchinson s nervozitou, nevěděl, jakou budoucnost to bude mít. Musel snášet spoustu úšklebků. Výchozím bodem byla návnada a její prodej, ale byla i zároveň i kámenem úrazu.

Na začátku vašeho podnikání byly ale saky, návnady přišly později

Máte pravdu. Výchozím bodem byly saky a praky. Návnadu 78 jsem vyráběl jako jeden z prvních a to hlavně po nocích. Jinak to tehdy prostě nešlo. Problém byl, že jsem vlastně prodával tajemství a to bylo rybářům proti srsti, zvláště těm, kteří toto tajemství znali. K výrobě saků jsem se dostal kvůli Ericovi, ten jednou v noci „zasakoval“ kapra do nylonového saku a ten mu do rána leknul. V té době jsem šel jednou s přítelkyní do krejčovské dílny, kde šili oděvy a šaty. Jednou jsem tam spatřil černý materiál, který byl lepší, než průmyslový nylon. Vyráběli tam z něj tehdy kapsy do kalhot. Dal jsem jej pod tekoucí vodu a ta lehce protékala, tehdy jsem si uvědomil, že to je ideální materiál pro výrobu saků. Vyrobil jsem pár kusů, nejprve pro mé přátele Erica a Boba. Ti si je samozřejmě vzali sebou k vodě a tam si jich všimli další rybáři a chtěli je také. Tak to vše začalo. Musel jsem se ale hodně ohánět, měl jsem na krku velkou hypotéku. Zkusil jsem tedy reklamu. Začal jsem reklamou v kaprařských časopisech a začal posílat zboží na dobírku. Pak se začaly ozývat i obchody a já začal zasílat saky i do obchodů. Stále to bylo ale podnikání na půl úvazku a hlavně jsem chtěl jít 16. Června na ryby!

Do jaké doby jste tedy byl podnikatelem napůl?

Naplno jsem začal podnikat až v roce 84, tedy asi o pět let později. Do té doby jsem postupně na základě poptávky rozšiřoval nabídku o přísady do krmení, obaly na deštníky a tehdy vznikla moje první velká taška Hooker (byl to vlastně první obal na pruty i navijáky). Do té doby jsem se snažil pracovat, provozovat živnost, snažil se, aby byla šťastná i moje přítelkyně a do toho ještě rybařil. A tehdy se to zlomilo. Šel jsem k doktorovi, protože jsem se necítil moc dobře. V práci jsem pracoval na plný úvazek do 16.30, přešel do garáže, střihal materiál, připravoval k výrobě vše potřebné, balil to co jsem vyrobil, takže jsem se dostal do postele tak kolem 3, nebo 4 hodiny ranní! Výsledek vyšetření nebylo žádné překvapení. Jen se na mne podíval a už věděl. Vypadal jsem prý, jako bych rok nejedl a nespal. Řekl mi, že musím něco vypustit, jinak bych se sám zabil. Ve skutečnosti jsem k tomu před rokem neměl daleko – spadl jsem do soustruhu. Jak jsem byl vyčerpaný, nedával jsem pozor a točící se soustruh mne namotal na hřídel a můj overal byl celý roztrhaný. Měl jsem z toho vážně poškozenou páteř a celý hrudník byla jedna modřina. Dostal jsem šestitýdenní volno a celý rok jsem předstíral zranění a přitom podnikal. Měl jsem ale špatné svědomí, tak jsem se raději vrátil do práce. Když mne viděl šéf, myslel si, že jsem ještě celý černý, až žlutý od toho úrazu, ale byly to barviva do krmení. Šéf byl z toho šokován. Nechtělo se mi ale už ho dál podvádět a tak jsem to v práci zabalil a šel se plně věnovat podnikání. Zajímavé bylo také pojmenování našeho podniku. Bylo to v roce 1980, když jsme v mém domě začali podnikat „10 a 31“ – byla to čísla z jídelního lístku, byly to masové kuličky ve sladkokyselé omáčce a speciální smažená rýže – nazval to tehdy Roger Smith. Byl to pátek večer a byli u toho ještě Kempy, Zenon, Mick Lindsell. Bylo to setkání stejně naladěných lidí. Tenkrát jsme diskutovali celou noc! A to pak pokračovalo až do neděle. Najednou se to rozkřiklo a měli jsme plno telefonátů, ze všech stran Anglie, že slyšeli o 10 a 31 a že by do toho chtěli jít s námi. Na druhou stranu se z těch jednání vyvinulo mnoho nových výrobků. Je dobré, když spolupracuje více lidí, protože více hlav, více rozumu. A tak jsme těžili ze shromažďování nápadů a myšlenek.

Předmětem vašeho podnikání je také vývoj a stále více a více nápadů a více a více kontaktů, takže v jaké fázi je váš lov kaprů?

Koncem sedmdesátých let jsem se pohyboval na vodě jménem Barking. Mluvil jsem s jedním mladíkem z okolí Londýna, který mi řekl, že zná vody kolem Withamu, která je ve vlastnictví klubu v Barkingu. Říkal mi, že tam nasazovali kapry před sedmi lety. Mějte na paměti, že to bylo v době, kdy se kapr ještě v tak velkém počtu nevysazoval. Vzpomínal jsem na rozhovor s Rickem Gibbinsonem, že takových vod, kde se kapr vyskytuje je v Essexu tak třicet. Tehdy mi nevěřil, ale byl jsem schopen mu je všechny vyjmenovat. Takže, když někdo řekl kaprová voda, hned se vzbudil o ni zájem. Navštívil jsem tedy jednu z nich a právě tam jeden rybář ulovil kapra o váze 27 liber, což v nynějších podmínkách odpovídá čtyřiceti librám. Bylo to pro nás znamení, že se můžeme věnovat lovu velkých kaprů, protože se u nás vyskytují. Museli jsme ale začít vyvíjet takové krmení, aby bylo schopno takové ryby nalákat. Na Barkingu mi to trvalo tři roky. Mé snažení stoupalo a navíc jsem se dozvěděl, že na vedlejším jezeře bylo uloveno třicet, pro tehdejší dobu, obrovských ryb.
Jen velikost ryb v počtu třiceti kusů vás hnalo v této fázi dopředu?
Ne, to nebylo to, co jsem hledal. Můj cíl byla padesátka, to byl důvod, proč jsem chtěl být vepředu.

Takže to bylo v době, kdy váš obchod začal vzkvétat?

To se musím ve vzpomínkách vrátit do doby na přelomu 1980/81. Tehdy to byly již tři roky, co jsem na tamních vodách lovil, ale dělal jsem něco špatně, protože se mi nedařilo chytit pořádnou rybu, tak to přeci musí být něco špatně. Obětoval jsem tomu čtyři noci týdně, což znamenalo dvě noci v týdnu, plus pátek a sobota. Již tenkrát jsem chytal vlasovou metodou, ale nebyla to snadná voda. Například Roger Smith a Bob Jones si na zdejší vodě nesáhli na rybu. Ritchie MacDonald tam dokonce nikdy nechytil kapra. Myslím si, že jsem tehdy byl jediný, komu se podařilo chytit z 90% kapra, důležité bylo, jako vždy zjistit místa, kde se ryby vyskytují, čím se přirozeně živí a nakonec je oklamat. Poté to byl, jak se říká koncert, bylo to ale v době, kdy jsem ještě nepodnikal na plný úvazek a má přítelkyně mohla jen obdivovat šťastného kapraře, který se pouští do výroby návnad s obchodním názvem – Happy Hook. V té době jsem ještě naplno nerybařil. Jen jsem večer přijel k vodě, nahodil a spal, takže jsem vlastně neměl ani šanci chytit pořádného kapra, proto mi to trvalo čtyři roky, chytit velkou rybu. Jednou na podzim jsem potkal svého velkého přítele Phila Harpera, znal jsem ho od čtrnácti let, a Paula Gowera, pokladníka z Carp Society. Hovořili jsme spolu a přišel za námi i Ritchie Mac Donald. Richie prosazoval „kobercové“krmení. Pak těsně před Vánocemi se ozval telefon a Phil mi volal, že chytil rybu o váze 40 liber. Kde? Opravdu 40? Okamžitě mne to táhlo ven. Byla to asi první voda v Essexu, kde se taková ryba ulovila a to obrovskou krmnou kampaní, proto ta ryba měla tak vysokou váhu. To mne přimělo, abych se na tu vodu vydal hned po hájení. Bylo to právě tehdy, kdy jsem začal plně podnikat. Jakmile se ryby začaly třít, začal jsem i já s masivním krmením. Díky globálnímu oteplování se kapr v Essexu tře týden, nebo deset dnů, tehdy je to ztráta času lovit, ale pak jsem si byl jist velkou rybou. A opravdu to přišlo a já chytil 41,5 lb. Tehdy se chytilo jen pět ryb kolem 40lb v UK a já doufal, že tento rok ukáže, jak to s nimi je.

S časovým odstupem, bylo to zviditelnění kampaně o Snake Pit?

Ne hned. Chytil jsem pěkného lysce, ale dost často jsem pozoroval, že s každou ulovenou rybou u mne ubývá počáteční nadšení z lovu. Najednou jsem skutečně neměl žádnou touhu jít na ryby… No není to tak docela pravda. Chtěl jsem jít do Savay se všemi mými kamarády. Například Zen, Rod tam byl doma, ten měl revír v nájmu, i když byl z Essexu. Záviděl jsem mu, Savay nebyla jen pozoruhodná voda, ale byla to voda, kde se scházela všechna známá jména v rybaření, což je úžasné. Ale v té době jsem se snažil dostat svou firmu i do exportu, tak jsem nemohl moc plýtvat s časem. Takže, abych byl upřímný, v rybařině jsem se toulal bezcílně po dobu tří let a rybolov mne netěšil. Velkou rybu jsem chytil a zjistil, jak je těžké vrátit se o dvacet až třicet let zpátky, kdy ve zdejších vodách byly tak velké ryby. Takže jsem se jen procházel a hledal, když jsem zčistajasna objevil Snake Pit. Tak jsem najednou z ne více než deseti dní a nocí v roce byl u vody čtyři noci v týdnu! Právě jsem se stal posedlým!

Můžeme se vrátit k jednomu předmětu, kterým jste byl vázán k podnikání? Vždy mi připadlo ironické, že člověk, který miluje rybolov, musí v době, kdy by byl nejraději u vody, produkovat výrobky, po kterých je v této době největší poptávka.

Opravdu je to velice ironické, v tom s vámi musím souhlasit. To platí dodnes. Kolegové a já jsme právě dělali čtrnáct dní v kuse, zatímco ostatní rybáři jsou venku u vody a my chytat nemůžeme. Pak si sedneme a ptáme se: Proč to všechno dělám?

Takže jak to bylo s tím Snake Pit doopravdy?

Ano, tak jsem tedy dostal další typ na chycení čtyřicítky. Byla to nejlepší voda na produkci velkých ryb v zemi. Byl jsem si jistý, že zde jsou zajímavé ryby a mě se snad podaří zlomit rekord (který pak byl 50lb 8oz), protože jsem tahal ryby absolutně bez návnady. Myslím si, že maximální váha anglického kapra je 35lb, na základě přirozené potravy, kterou voda poskytuje. Jistě jsou i výjimky, jako třeba v Redmire, kde původní ryba dosahovala vysoké váhy jen na základě přirozené potravy.
Z Redmire jste měl šestnáct dvacítek, bez velkého rybářského tlaku, co měl tento revír společného se Snake Pit?
Spojíte-li tyto tři prvky – výjimečné kapry, bohaté zásoby potravy a žádný rybářský tlak, budete mít recept na velké kapry. Myslím, že to je důvod, proč je v Essexu více ulovených velkých kaprů, než v ostatních lokalitách. V 80. Letech bylo jinde uloveno jen pár ryb. Tam, kde nebyly velké obsádky kaprů a kde nebyly vody řízeny kluby, tak jsou dnes již vytvořené komerční vody. Podle mne je tedy Essex výkladní skříní, protože zde byly všechny vody dostatečně, nebo dokonce výborně zásobeny potravou, proto tedy má výsledky v lovu velkých kaprů.

Snake Pit bylo podivné místo?

Podívejte se na fotografii Snake Pit. Je to stará štěrkovna, která je ve skutečnosti větší, než když jsem sem chodil dříve, protože je nyní více zaplavena. Když hladina šla dolů, šla nahoru jeho úroveň. Jezero má asi osm hektarů, ale 30-40% z toho jsou potopené stromy a zbytek je porostlý vodní vegetací. Navíc to bylo v drsné oblasti Colchester a ještě k tomu bylo místními užíváno, jako skládka…

Byla tam psychiatrická léčebna, nebo to byla fáma?

Vedle pískovny byla škola, jak to popsat, byla to škola pro problematické děti, ale ony nebyly problém. Po mnoho let jsem nemohl pochopit, proč se zdálo, že jich je nepřirozeně moc, je to těžké popsat to slušně, prostě šílenci se pohybovali všude kolem. Pak jsem zjistil, že v Colchesteru je psychiatrická léčebna a u Snake Pit je dům, kde se duševně vadní lidé učí návratu do společnosti. Proto tolik vyšinutých lidí navštěvovalo okolí zdejší vody.
Jezero bylo provozováno klubem Maldon a jednou pořádali závody. Při těchto chvílích nenávidí ostatní rybáři nás kapraře a ti místní nás absolutně nenáviděli a doslova na nás posílali kontrolu za kontrolou, vždy to vyvolalo hádku. Jednou jsem se rozhodl, že budu soudním vykonavatelem, v naději že ti místní tak zůstanou mimo hru. Mimochodem Phil Harper jednou řekl, jednomu pacientovi, že ve vodě žije krokodýl, že je velký černobílo pruhovaný. Phil mi řekl, že byl z toho tak zmatený, že z toho dostal hysterický záchvat a začal se válet po zemi. Jednou v neděli jsem se tam vydal na kontrolu a najednou spatřím chlápka, jak sedí nad malou zátokou a chytá plavanou. Na těchto místech nebyla žádná ryba, maximálně nějaká plotice a úhoř. Vydal jsem se k němu, že ho zkontroluji. Jak jsem s ním začal hovor, přerušil mne a začal hovořit o historii revíru. Věděl o něm vše, kdy začali s těžbou, kdo a jak zde těžil, kdy sem byl nasazen kapr. Vydržel jsem u něj více než hodinu. Pak se najednou na mne otočil a říká, že tady dokonce žije krokodýl, velký černobílý… Nemohl jsem tomu uvěřit – potkal jsem stejného cvoka, jako Phil! A hodinu jsem s ním bez podezření mluvil! To je jen příklad. Najednou se objevil průvod lidí, co před sebou tlačili nákupní vozík. Měli je naplněné kusy cihel. Nějaký stavitel je tam vysypal. Zeptal jsem se, na co to mají a odpověděli mi, že staví králíkárnu! Tak jsem si myslel, dobře, budou mít novou králíkárnu. Další mi ale řekl, že je stavbyvedoucí králíkáren. Najednou všichni byli králíkáři!
Další šílený příběh – jeden pacient zavraždil svou matku, bylo to na titulních stranách novin. Pobýval tam v tom domě a neustále chodil kolem nás a přitom byla jeho matka mrtvá pod postelí! Naštěstí jsem si našel novou vodu Colne a příští sezonu jsem se již do Snake Pit nevrátil.

Takže Harefield byl pro vás jen kaprová voda, nebo se to týkalo cílové ryby?

Jednou jsem na Snake Pit potkal chlápka jménem Bob Kraut. Byl z Harefieldu a ukázal mi fotky z místní vody, kde byly úžasné ryby, tak jsme všichni dostali vstupenku na Harefield. Bylo to v době, kdy Rob Maylin a jeho čtyři kamarádi vymýšleli jméno pro svůj tým. Byl to slavný pět plus dva. Bys Maylin, Rob Zenon a já. Byli jsme na začátku slavné pětky. Takže všechny informace, které vyšly z této skupiny byl pro nás k dispozici. Musím poznamenat, že mnozí si mysleli, že Maylin nemá jako rybář dobré myšlení, že není dobrý rybář, on ale byl a stále je. Ve své době byl opravdu děsivý.
Byl to původně plavačkář a obvykle se zjistí, že ten který je dobrý na závodech nemusí být dobrý kaprař!
Souhlasím a byl to důvod, proč jsem vděčný, že jsem měl průpravu na závodech, než jsem se plně obrátil na lov kaprů. Vraťme se ale zpět k Harenfieldu, kde byla skvělá parta a vzpomínám na to období s úsměvem. Když jsem tam přijel poprvé, nikomu ještě mé jméno nic neříkalo, měli tam Roda Hutchinsona. Rod byl stále uctíván mnoha lidmi, a když jsem se tam objevil já, byl na odchodu. Nálada tam pak byla velmi špatná. Harefield a Savay mezi sebou začaly soupeřit. Bylo to cítit už jenom tím, že mezi sebe nepouštěli žádné nováčky od rivala. Dokonce na nás pokřikovali Rebelové! Nám se to zalíbilo a dali jsme si to dokonce i na své mikiny pod logo.

Co pak způsobilo konec působení v Harefieldu?

Měl jsem opravdu přátelský vztah s Dougalem a najednou jsme měli silné nedorozumění. V podstatě za to mohl John Stent. Výsledkem bylo to, že ba bylo moudré držet se dále od něj, než se opět uklidní a pochopí, co se doopravdy stalo. Dnes jsme opět dobří kamarádi, ale celé to vyústilo do mého odchodu z Harefieldu, ale do té doby jsem byl jako rybář na poušti. Mám-li být upřímný, přemýšlel jsem, jakou mám udělat změnu. Rybář na řece jsem nikdy nechtěl být, přes to jsem trávil léto ve snaze chytit kapra na Suffolk Stour. Někdy to bylo opravdu zajímavé. Byl to boj je jen najít. Zkoušel jsem to všude, nadjezí, stojaté vody, kde to jen šlo. Ale já je prostě nemohl najít. Pak jsem ale našel jeden úsek, kde oba břehy byly soukromé pozemky. A to mne dovedlo k domněnce, že kapr se vyhýbá přítomnosti lidí. Tam jsem byl konečně úspěšný a pak jsem se přesunul do Lee Valley, kde jsem jich taky několik zdolal, než jsem se zase vrátil do Snake Pit.

Mohu se zeptat, jak se vám podařilo dostat na soukromý pozemek?

Bylo to těžké! Byl tam most a pod ním jsem se usadil. Přes řeku vedly kabely, o kterých jsem si myslel, že je v nich proud, ale mýlil jsem se. Přemýšlel jsem, jak mám nahodit, když vedou přes vodu. Nakonec jsem na to přišel. Vzal jsem tedy v noci montáže do ruky a vplížil jsem se po kabelech na druhý břeh a tam je vhodil do vody. Horší pak bylo udržet montáž na místě a pak rybu zdolávat!

Přeložil: chj.rybar