Dobrodružství s tolstolobiky
27. 12. 2009
Loňské horké léto bylo jako stvořené k lovu sumců. Telefonická dohoda a večer už jsme s přítelem zaváželi bójky s rybami na Slapské přehradě. V jedenáct večer mi do obou prutů vjeli opilí výletníci s oplachtovanou jachtou, a tím skončilo naše snažení. Ještě než jsme po půlnoci usnuli, zaslechli jsme z vody několikeré mohutné šplouchnutí, a tak jsme s nadějí nařídili hodinky na ranní buzení. Ve čtyři hodiny jsme téměř poslepu zavezli první prut. Vzhledem ke špatné viditelnosti se nám podařilo systémek s rybkou zamotat, a tak poslední prut přítel zavážel již za světla.
Stál jsem na břehu se zdviženým prutem a sledoval vlasec, který mířil k loďce. Volnou rukou jsem si promnul oči, neboť jsem měl pocit, že těsně vedle lodi proplul asi metrový stín. Zaostřil jsem do onoho místa pohled – a opravdu! Teď jsem viděl zřetelně dva stíny, které se pohybovaly. Nechtěl jsem na přítele volat, ale v momentě, kdy se objevil další stín a ještě ke všemu světlé barvy, nevydržel jsem. Co to je asi osm metrů vlevo od lodě? Zavolal jsem. V tu chvíli se ryby dostaly tak blízko pod hladinu, že jsme oba zřetelně uviděli hřbetní ploutev a ocas větší než dvě dlaně. Tolstolobici, a jací, zněla odpověď.
Kolem osmé hodiny jsem vzdal ulovení sumce a stáhl pruty. Přítel usnul a já přemýšlel, jak přelstít tolstolobiky, kteří se neustále drželi v zátoce. Vzal jsem si jeden prut, sedl do lodi a vyjel na vodu. Asi padesát metrů ode mne se udělalo velké kolo na vodě. Zvolna jsem se blížil k místu, kde se ryby ukázaly naposledy. Skutečně deset metrů ode mne pomalu proplouvalo hejno asi osmi ryb, které vedl obrovský světlý albín. Žlutý tolstolobik měl dvě černé skvrny na hřbetě a jeho váha značně převyšovala třicet kilogramů. Ostatní ryby, které jej následovaly, byly ve velikosti okolo jednoho metru a váhy od dvaceti do třiceti kilogramů. Třásly se mi ruce, když jsem napichoval kostičku chleba. Podařilo se mi nahodit asi dva metry před zvolna plující ryby. Zpozorovaly mou nástrahu a ladně se jí vyhnuly, aniž změnily tempo. Třikrát jsem hod opakoval, později použil malý splávek a chléb nechal klesnout pod hladinu, ale vše nechali tolstolobici bez povšimnutí. Byla to jediná nástraha, kterou jsem měl a zcela neúčinná. Chvíli jsem ještě ryby pozoroval, než jsem se vrátil na břeh. Ten den jsme se vrátili bez úspěchu domů.
Zážitek byl tak silný, že jsem ihned navštívil svého bratra, který je též vášnivý rybář. Když jsem skončil s vyprávěním, bratr zhodnotil situaci. „V té zátoce je teplejší voda a „kvete“. Tolstolobici zřejmě při pohybu polykají velké množství zelené řasy. Nevzdávej to, v Sobítkotu je překvapíme.“
Nadešel den „D“, tedy Sobítkotní ráno. Chatu máme u Sázavy, takže vyjíždíme podél řeky na hlavní silnici. U jezu bratr náhle zastavil. Přebrodil k propusti, kde v letních měsících protéká tak deset centimetrů vody a sehnul se. Do auta se vrátil s plnou zavařovací sklenicí zelené řasy (bahýnko). Plotice a tloušti na to jdou, tak to třeba zachutná i tolstolobikům.
Kolem šesté jsme již seděli ve Fish Hunteru a hledali tolstolobiky. Konečně, asi po půlhodině, jsem je spatřil. Zřejmě jiné hejno, protože albín mezi nimi nebyl. S třígramovým splávkem a chomáčkem řasy jsem nahodil před hejno. Špatně. Příliš blízko. Ryby se lekly dopadu splávku a ponořily se. Bratr změnil taktiku. Z obou stran nařízl asi deset centimetrů dlouhý klacík z olše, do zářezů vtáhl vlasec a ponechal asi 40 cm k háčku. Klacky tu plavou běžně, to je nepoplaší. Po deseti minutách jsme je objevili znovu. Tentokrát jsem ryby přehodil asi o deset metrů a zvolna klacík přitáhl asi dva metry před hejno. Bylo to pár vteřin, než hejno najelo pod provizorní splávek, který se dal do pohybu.
„Sekej,“ zaslechl jsem. Prudce jsem zasekl. Je tam, vydechl jsem a oběma rukama svíral prut. Ryba táhla neuvěřitelným způsobem do hloubky a brzda navijáku neustále prokluzovala. Ve vzdálenosti asi sedmdesát metrů od lodi tolstolobik zvolnil. Zkusil jsem „pumpováním“ rybu odlepit z hloubky. Šlo to, ale opačným způsobem. Nepřitahoval jsem rybu k lodi, ale loď nad rybu. To nebylo moc výhodné, neboť tolstolobik se dostával pod loď a táhl kolmo dolů. To nevydrží vlasec. Znovu jsem zvolnil brzdu navijáku a sledoval, jak se ryba vzdaluje. Gumový člun neklade příliš velký odpor ani s dvěma rybáři, takže nás tolstolobik asi dvacet minut vozil. Po půl hodině mu začaly docházet síly. Nechal se odlepit ode dna a začal kroužit okolo lodi. To už se mi dařilo značnou silou zkracovat vzdálenost. Pět metrů od nás se konečně vynořil. Velikost ryby nás překvapila. Takový podběrák nemáme. „Jedeme ke břehu a ty ho nějak veď,“ řekl bratr.
Nebylo to tak jednoduché. Při prvním plácnutí vesel se tolstolobik lekl a snažil se opět ponořit. Abych neztratil kontakt, klekl jsem si na špičku lodi. Moje váha a tah ryby způsobily, že jsme téměř nabrali vodu. To už jsme se ale dostali do míst, kde jsme oba stačili. Vylezli jsme z lodě, podali si prut a přitáhli unaveného tolstolobika na dosah. Byl natolik vyčerpaný, že se nechal bez problémů vzít do náruče. Bratr jej vynesl na břeh. Nádherná ryba! Váha ukázala 28,7 kg. Ten den jsme tímto způsobem ulovili ještě jeden kus o váze 26 kg, který jsme vrátili vodě.
První rybu jsme si ponechali s tím, že při kuchání prozkoumáme obsah jejího zažívacího traktu a maso vyudíme. Z tohoto rozhodnutí vyplynuly dva závěry. Trávicí trakt tolstolobika byl plný pouze zelené řasy. To byl první poznatek a druhý, že takto velká ryba má obrovské množství nepoživatelného tuku, který je třeba odřezat. Zbylé maso je též velmi tučné, takže jsme si příliš nepochutnali. Samozřejmě, že nejsme žádní velcí kuchaři a někdo může namítnout, že jsme rybu nedokázali správně upravit, ale naše rozhodnutí je, že příště tyto obry zkusíme opět přelstít, ale po nezbytném fotografování je vrátíme do rodného živlu.
Napsal - Lubomír Blažek
