WOBBLEROVÉ HRAČIČKY Z RYBÁŘOVY KRABIČKY -- Netradiční wobblery

„Rybář ohrožuje ryby mnohem více slovem, písmem, obrazem než vlastním rybařením!“ Dobře si to uvědomuji. Sdělit zkušenosti. Ukázat nadějná místa a nástrahy, to jsou věci, za které ryby často platí svými životy.

Už slyším odpověď některých rybářů: „Však jich je ještě dost. A navíc! Některé škodí! Například boleni. Ti jsou přemnožení. Rabují vody! Mordují rybičky a žádný jiný dravec tak nemůže pořádně vyrůst!“ Tak nějak podobně obhajují své nenávistné počínání k některým druhům ryb. Na to mohu odpovědět jen jednou větou: „Tím největším štěstím, které nás může u vody potkat, je pěkný rybářský zážitek!“

Thrill
   
Jsou wobblery, které tento zážitek umí umocnit. Mezi ně patří wobbler zvláštní konstrukce, označovaný jako THRILL. Vzrušující nástraha pro ryby i pro rybáře. Větší hmotnost ho předurčila k dalekým hodům. Kolmo postavené nořítko ke stranovým úhybům, ale jen za podmínky rychlého pohybu. O tom ale již nechám povykládat kamaráda Tomáše. A Vy se nyní dozvíte, jak to vypadá, když vyrazí ortodoxní muškař „Tomucha“ vláčet.
   
Jdeme s Davidem po břehu skoro vypuštěné Brněnské přehrady. Sinice donutily vodohospodáře k razantním opatřením a k velkému snížení hladiny. Na obnažené dno, které nyní zarůstá plevelem a trávou, se na podzim snášely mraky bílého vápna. Zkrátka, smutný pohled pro rybářovo oko. Kdysi hrdá a rozlehlá vodní pláň nyní připomíná napůl vypuštěný rybník. Přesto rybaříme. Lákají nás nedostižitelní dravci přehrady. Jejich divoké lovení ve velké dálce kdysi jitřilo rybářské představy všech, kteří ho kdy viděli. Letní den nedává velkou naději na úlovek. Přesto se nevzdáváme. Nához za náhozem bombarduje stojatou hladinu. Náhle se v dálce rozvlní voda. Obrovský dravec je na lovu. Tak daleko asi nedohodím. „Jejda! Vždyť já mám ten zvláštní SALMO wobbler s kolmo postavenou lopatkou! Je pořádně těžký a mohl by tam dolétnout!“ uvažuji nahlas.
   
Výměna je dílem okamžiku. Nástraha letí jako vystřelený šíp. Daleko. Ještě dál, než čekám. Po dopadu rychle navíjím. Musím! Jinak by se nástraha propadla někam ke dnu. To by bylo špatné. Zvlášť když to loví na hladině! Převody mého navijáku zabírají na plné pecky. Wobbler letí díky velké rychlosti a zvednuté špičce prutu kousek pod hladinou. V tom se do něj opírá neznámá hrubá síla. Brzda navijáku prokluzuje. Ryba má díky velké vzdálenosti slušný manévrovací prostor. Ujíždí, kam to jde. Skoro si zoufám. „Kdo ví, co je to za rybu?“ ptám se sám sebe. Do poslední chvíle netuším, co vlastně zdolávám. Obrovské závary na hladině připomínají spíše sumce. „Ale od čeho jsou ty stříbrné záblesky?“ Po hezké chvíli zdolávání už to vím. Od bolena dravého! Délka 91 cm a váha cca 8 kg. To už je trofejní ryba. Před puštěním pořizujeme několik fotografií. Později se ukazuje, že máme na fotoaparátu nastavené nejnižší rozlišení. Škoda. Fotografie tak nelze využít pro kvalitní tisk. Jen pro představu. Tak velký bolen nebyl více jak deset let přihlášen do mezinárodní SALMO soutěže. Za jeho zveřejnění by byla pěkná kolekce wobblerů pro úspěšného lovce.

Fatso a Slider
   
Dalšími vzrušujícími wobblery zvláštní konstrukce jsou bezlopatkové wobblery Fatso a Slider. Když si vzpomenu, jak moc jsem jim nevěřil, a když se podívám zpět, kolik dobrodružství jsem díky nim zažil, zdá se mi neuvěřitelné, že jsem kdy mohl být bez nich.  
   
„Všechno má určenou svou chvíli. Veškeré dění na hladině i pod ní má svůj řád a čas. Pokaždé, když přichází čas naděje, volím bezlopatkový wobbler. V jeho pohybu je obsažena nádherná síla jednoduchého klouzavého chodu. Už jenom lov na tuto nástrahu mi přináší radost.“
   
Těžiště je umístěno ve spodní části nástrahy. Díky výraznému škubavému pohybu prutu vyráží plochá nástraha bokem od hlavního směru tažení. Wobbler lze vést horizontálně i vertikálně. Dokonalost napodobení pohybu rybičky a její přitažlivost otevírají dveře k dobrodružstvím s opravdovými rybími monstry. S jakým půvabem? To posuďte sami.
   
„Co mě to jen napadlo? Takto se dřít! Vždyť si všechno vyplaším!“ To jsou první myšlenky, které mě provází při dopadu 95 g těžkého wobbleru na vodní hladinu. „Připomíná to bombardování. To jsem zvědav, co tady zůstane?“ Povzdechnu si a pluji zase kousek dál. Můj prut není na takovou zátěž konstruován. Nejhorší jsou náhozy. Ve vodě se nástraha pohybuje již více méně bez odporu. Kdysi mně podobnou nástrahu nekompromisně urval sumec. Podjel pod potopeným stromem. „Možná to tenkrát byla jen náhoda? Hrome! Vždyť on by se ten neslavný konec mohl opakovat? Zvlášť teď, když chytám nad bývalým lužním lesem!“ Chvíli hledám v paměti. Vzpomínám na dvě velká lesní jezera. Ta kdybych našel, tak budu mít napůl vyhráno. Tam nebudou žádné překážky.
   
Po chvíli hledání jsem na místě. Hurá!  Dno je bez vázky, ale kdo ví, jak dnes vypadá. Ještě to tady „probombarduji“ a pak vzhůru na candáty. Systematicky prohledávám vodní svět. Dopad. Propad. Kontakt se dnem. Několik rychlých cviků s prutem. Povolení. Kontakt se dnem. Opětovné zatažení…a vázka! „Jejda! Tady? Proč? Vždyť už mi zbýval prochytat takový malý kousek!“ Ve špičce ohnutého prutu se ozývá cuknutí. První, druhé a třetí se mění v souvislou jízdu. „Sumec?!“ to je první, co mě napadá. V první fázi boje se soustřeďuji na zastavení úniku. Děsí mě okolní podvodní les. Několikrát se snažím přiseknout. Nástraha má robustní trojháčky. S lehkým prutem se těžko probíjí přes kostnaté sumčí kartáče. „Snad jsem udělal vše pro udržení ryby na háčku!“ povzdechnu si odevzdaně. Teď abych ještě dokázal rybu udržet mimo dosah vázek. „Ten jede! To je síla! Óóó!“  Ryba cloumá s celým boatem. Připadám si jak vozka, který do svého spřežení zapřáhl divokého mustanga. Ryba mi rve prut z rukou. Držátko prutu opřené o zápěstí se smeká. Nakonec ho opírám o břicho. To mi umožňuje vší silou zabrat. Ryba se zvedá k hladině. Vír a velká vlna. Nad vodou se objevuje mramorový ocas. Vší silou naráží do napnutého vlasce. Je mi, jako bych dostal kopanec. Plác! Buch! A zase bzzz! Cvrkot brzdy navijáku se mění v divoké kvílení. Nechápu, jak je to možné, ale blížím se k bojující rybě. Ztěžka oddychuji. Stále však zabírám. Nedopřávám rybě klidu. Ani si to neuvědomuji, ale za chvíli už šermuji prutem nad hlavou. Hladina se otevírá. Kousek od ploutví se objevuje hlava sumce. Přesně takového, na kterého ještě stačím se svým „cajkem“. Nevím, do jaké míry je mé zjištění správné, ale časem jsem získal následující zkušenost. V okamžiku, kdy jsou při chuti sumci, je potravní aktivita candátů hodně nízká.
   
Po úlovku jednoho sumce se proto raději zaměřuji na dalšího. Byl jsem svědkem, že v takovýchto obdobích i rybáři, kteří loví na přirozené a živé nástrahy, zůstávají bez úlovku candáta. Naopak. Často svádí nerovné boje s „fousatými“ obludami našich vod. Tak jak je tomu v následujícím příběhu.
   
Už týden berou sumci. Na řece i na přehradě. Není to tak výrazné, ale vzhledem k tomu, že se ostatní ryby a hlavně candáti v braní úplně odmlčeli, je každý úlovek sumce náležitě zveličován. Sumčí aktivita je slyšet hlavně v noci. „Puknutí“ sumce se stává nedílnou součástí letní noci. „Vyjedu večer na přehradu a uvidím, která z ryb bude při chuti!“ kuji pikle ještě odpoledne, když spouštím boat na vodu. Dlouho nic nebere. Prolovuji nadějná místa s malým hlubokopotápivým wobblerem. Hlavně se chci vyvarovat nerovnému boji s velkou rybou. Ještě mám v čerstvé paměti zážitek z předešlého dne.
   
Po záběru na velký wobbler jsem byl tažen asi dvacet metrů. Nakonec sumec zalehl. Já plul tři metry nad ním. Tahal a tahal. Podniknul jsem vše, co mi dovoloval vlasec o průměru 0,26 mm. Neznám v rybařině nic tak zoufalého a beznadějného. Naštěstí se uvolnil wobbler a já přišel o rybu. Nebo ryba o jednoho otravu? To je ale jedno. Dnes je tomu jinak. Brzy se chlubím sousední lodi dvěma velkými okouny. Jeden má přes 40 cm a druhý přes 39 cm. „Od rána se snažíme o candáty. Chytáme na okounky. Lepší rybky jsme nesehnali!“ posteskne si jeden z lovců. Vzápětí má záběr. Po třech hodinách zdolávání mu nakonec sumec předřel vlasec o nosnosti skoro 20 kg. Škoda, ale i to patří k rybařině.

Milan Rozsypal
Článek byl publikován v časopise Český Rybář