Rybí šupina - co vše dokáže vypovědět

Který rybář netouží po rybě svého života? Je to sen všech, tedy sen nadnárodní, ale vždy odpovídající místním podmínkám a zvyklostem v té které zemi. Veškeré úsilí prý směřuje k cíli, ale ten se obvykle stále vzdaluje. Častá snaha o ulovení velké trofejní ryby zůstává nakonec jen touhou, protože kritéria se stále stupňují, žádají rybu stále větší a tak vzniká neohraničená snaha chytit ještě větší.
Někteří rybáři mají stále pocit, že vodní nádrž obývá vždy ještě větší ryba než ta, která zde byla dosud ulovena. Pokládá se to za jednu z nejrozšířenějších rybářských legend o neuvěřitelně velkých rybách. Z pokolení na pokolení se přebírají povídačky o ohromných štikách, gigantických sumcích a dalších monstrech říčních hlubin. Legendy o velkých rybách jsou asi doprovodným jevem lidské civilizace, která kromě jiného došla k zajímavé zvláštnosti přisuzované rybám, a tou je pro ně charakteristický věk.

Co vlastně znamená věk ryb?

Jako proces je to zvětšování jejich rozměrů a hromadění hmoty těla. Na rozdíl od všech ostatních obratlovců, savců, ptáků, obojživelníků a plazů, rostou ryby po celou dobu svého života - až do smrti. Omezení rozměrů jsou pro ostatní živočichy známá, například do dnešního dne žádný medvěd nepřesáhl délku 3 m a celkovou hmotnost nad 400 kg. Čistě teoreticky se dá očekávat, že se někdy může objevit trochu větší exemplář, ale nikdy to nebude medvěd výšky 6 m a hmotnosti nad tunu. Ale u ryb není možné určit ohraničení rozměrů daného druhu, neboť jejich věk není omezen jakýmikoliv hranicemi. Čím je ryba daného druhu starší, tím je větší.
V dosavadních zdrojích soudobé ichtyologie se nacházejí údaje o rekordně velkých rybách, ale nikdo nemůže kategoricky tvrdit, že štika hodnověrně prokázané délky 182 cm je ta největší a že větší již nemůže existovat. Lze pouze konstatovat, že je to doklad o existenci dosud největší štiky, ale nelze tvrdit, že v pozemských vodách nebudou starší a proto i větší štiky. Jinými slovy, pokud ve vodní nádrži mají ryby možnost dlouho žít a dožít se úctyhodného vzrůstu, pak se v této nádrži můžeme v budoucnu setkat s giganty.
Na druhé straně ale je nutno vzít v úvahu, že vysokého stáří se dožívá málo ryb. Má to mnoho příčin, mezi nimi tak očividné, jako je vliv člověka, snažícího se ulovit menší a ještě nevelkou rybu.

Organizmus ryby je vytvořen takovým způsobem, že podle jeho jednotlivých elementů je možné více či méně přesně zjistit mnoho zajímavého. Tvrzení, že je v principu možné zjistit prakticky všechny základní události, které se odehrály v jejím životě, počínaje dnem zrození a konče zvláštnostmi jejího vzrůstu v jednotlivých letech. Ryby jako by v sobě nosily „vlastní životopis", do kterého se zapisuje vše, nebo téměř vše, co se rybě stalo a co si ryba sama způsobila.
Ovšem „vlastní životopis" ryby je zašifrován zvláštním způsobem a rozšifrovat ho není jednoduché ani pro renomovaného ichtyologa. Úplně se dosud rybí šifru nepodařilo zcela rozluštit, ale mnohé se již objasnilo.

Existence vhodného „záznamu" v těle ryb je určována zvláštnostmi jejich růstu. Jeho charakteristickým rysem, podobně jako všech chladnokrevných živočichů, je jeho periodicita. V některých ročních obdobích, u nás na jaře, v létě a na podzim roste ryba rychleji, v zimě pak pomaleji. Taková nerovnoměrnost růstu se odráží v celém organizmu ryby, ale dobře je patrná na některých jednotlivých elementech těla, které mají v ichtyologii označení registrující struktury. Patří mezi ně řada kostí, především ploché kosti typu žaberních a skřelových, sluchové kaménky otolity, ale také šupina. Tedy také ta, kterou odstraňujeme před tím, než hodláme rybu kulinářsky upravit; a jako bychom při tom vlastně ničili osobní archiv ryby.
Na registrujících strukturách se období zpomaleného růstu otiskují jako kruhy světlé barvy a malé šíře; sestávají z malých plochých buněk. Naproti tomu periody rychlého růstu jsou charakteristické širokými poli, tvořenými velkými íkami. Na šupině se pak zobrazuje struktu-podobná kruhům na odříznutém kmeni stromu.

Lidé již dávno dávali do souvislosti kruhy na šupině ryb s jejich věkem. Zjištění, že kruhy na šupině i kostech ryb odpovídají periodám zpomaleného a zrychleného růstu, bylo publikováno již v roce 1684.
Dodnes slouží pro většinu rybích druhů právě šupina jako základní registrující struktura. Bohužel u některých druhů ryb buď není šupina vůbec k dispozici (např. sumec velký), nebo šupina „neregistruje šifru" (např. mník jednovousý). U těchto ryb se průběh jejich života sleduje podle již zmíněných otolitů, nacházejících se v ušním labyrintu mozkovny.
Aby se k nim dalo dostat, je zapotřebí otevřít rybí lebku a zničit celý její vnější vzhled, ale jiné východisko přístupu k otolitu není. Existují také druhy ryb, například žraloci a jeseteři, které nemají šupiny a jejich otolity nejsou vhodné. V těchto případech se vezme paprsek hrudní a hřbetní ploutve a udělá se příčný řez, podle něhož se rozšifruje život ryby. U mnohých síhovitých ryb se využívají k určení věku skřele, nebo hřbetní obratel.
Nicméně zvláště šupina zůstává nejčastěji použitelnou registrující strukturou z mnoha příčin: Její odběr je jednoduchý, lehko se upravuje a její rozšifrování není  zvlášť složité. Kromě toho se šupina prakticky nenarušuje při přechovávání i během mnoha desetiletí a dokonce století! Navíc může být získána i z nahnilé anebo úplně rozložené ryby. To neplatí o kostech nebo otolitech, které musí být odebírány z čerstvé ryby. Pokud je ryba zatuchlá, nebo naložena v soli, pak obyčejně její kosti měknou, letové vrstvy na nich mizí a otolity se mohou dokonce, rozpadat na malé částečky.

Podle šupiny můžeme poznat věk ryb tak, že sečteme počet úzkých kruhů, které nejsou ničím jiným, než záznamem let. Světlé zóny se vytvářejí v létě v době rychlého růstu ryb, tmavé v zimě, kdy ryba roste pomalu. Počet tmavých úzkých zón odpovídá počtu prožilých let.
Dalo by se namítnout, že je to svázáno s chladnou vodou a ledem v nádržích, ale není tomu tak. Vytváření záznamu let probíhá na účet změn v rychlosti růstu v jednotlivých ročních sezonách, přičemž větší vliv má rytmus výměnných procesů v těle ryby než změny teploty okolní vody.
Při sezónních změnách ve složení potravy probíhá v trávicím systému ryb přeměna řady procesů. Na podzim se začínají uplatňovat jiné enzymy, mění se dokonej na úrovni buňky energetika látkové výměny a s tím související zastoupení mastných kyselin. Díky těmto změnám v trávení se v zimním období mění také chuťové kvality ryby.
U cejna a plotice nebyly v zimě pozorovány žádné enzymy rozkládající rostlinnou potravu a v jejich střevech se úplně změnila bakteriální flóra. Pokusy s potravním chováním těchto rybích druhů ale ukázaly, že v zimě jak plotice, tak cejn nevyhledávali a neuchvacovali podávané granule obsahující rostlinné extrakty, přestože je měli v oblibě v letním období. V zimním období se tedy ryby snaží využívat nejvíce kalorickou bílkovinou potravu a živit se tak, aby z minimálního množství potravy získaly maximum energie a také proto, že je v zimní vodě méně potravy a pro ryby je prvořadým úkolem dožít do jara a zachovat si sílu pro výtěr.

Na jaře ryby opět mění typ obživy. Ve vodě se ukazuje stále více zvláště rostlinné potravy. A čím je větší její nabídka, tím jsou širší možnosti živit se různě, méně si navzájem konkurovat a lépe růst. Proto je pak pro naše ryby charakteristické rychlé zvětšování rozměrů v letním období. S příchodem podzimního ochlazování vody dochází ale více  k hromadění tuku a hmotnostní růst ryb posléze nabývá převahy nad jejich růstem délkovým.
Mohl vzniknout dojem, že letokruhy se zakládají pouze u ryb, které žijí v mírném a chladném klimatu. Tam, kde je teplo v zimě i v létě a tedy přibližně stejná teplota vody, by se nemusely přece letokruhy vytvářet? Ve skutečnosti tomu tak ale není.

Ryby jsou pozoruhodní tvorové

Dokonce i v tropické oblasti se u nich na šupině zmíněné letokruhy také vytvářejí. Jejich růst Je tedy opět periodický, patrně v důsledku opakujících se změn ve složení potravy, zvláště v obdobích výtěrů a někdy i během pravidelných migrací v průběhu roku.
Je vhodné si ale uvědomit, že rozměry šupiny vždy odpovídají délce ryby, neboť jejich počet na těle ryby bývá stálý během celého jejího života. V některých případech počet šupin dovoluje rozlišit druhy ryb nebo dokonce jednotlivá hejna téhož druhu z různých oblastí. Zvětšování délky ryby je také přímo úměrné rozměrům otolitů a kostí. Ztoho pak vyplývá, že pokud ryba roste rychle, pak roste šupina také rychle a letokruh je širší. Proto přesným proměřením šířky letokruhů na šupině můžeme získat informace, jak dobře a pravidelně rostla ryba během svého života.
Je všeobecně známo, jak odlišné bývají jeden po druhém jednotlivé roky. Jedno léto je suché a horké, následující trpí nekonečnými dešti, v předchozím dominoval dokonce chlad. Naše vody a jejich obyvatelé pociťují na sobě v plné míře všechny takové hříčky přírody. V chladných a vlhkých letech se ve vodojemech rozvíjí méně rostlin, ale více různého vodního hmyzu. Mnohé bílé ryby, jako plotice, jeseň, tloušť a cejnek malý, které by se v létě musely stát vegetariány, častěji pak přijímají živočišnou potravu charakterističtější pro zimní období.

Mnozí rybáři skutečné pozorují, že v době podobné nestability potravinových zdrojů, nastávají čas od času situace neobvykle dobrého braní ryb na jakékoliv neobvyklé druhy nástrah, nebo současně začíná ryba dobře brát v místech, kde se dříve nikdy nevyskytovala. V principu podobné odklony od typického chování mají základní příčinu ve vyhledávání lehčeji dostupné a kalorické potravy pro zabezpečení jejich růstu a nahromadění energetických zásob, v neposlední řadě i pro vývoj jiker a mlíčí pro budoucí výtěr. Jako následek těchto složitých dějů se na šupině zapisují všechny zvláštnosti růstu a tak můžeme rozpoznávat, ve kterých letech se délka ryby rychle prodlužovala a ve kterých se naproti tomu přírůstky délky téměř nelišily od zimních. Profesionálním studiem šupiny a provedením některých výpočtů je možno získat cenné informace o růstu ryb za předchozí léta jejich života.

Růst ryby během jejího života má své zákonitosti

Obyčejně v prvních letech až do dosažení pohlavní zralosti ryby rychle prodlužují svou délku. V prvních 2-3 letech života vyroste štika za každý rok na 10, 15, ale také až 20 cm, kapr na 10-12 cm, cejn velký na 5-9 cm a plotice na 3-5 cm. Rychlým růstem v mladším věku se ryba patrně snaží omezit vyžírání svého druhu různými dravci. Čím je ryba menší, tím více je ve vodním prostředí těch, co mají na ni zálusk.
Pro potěr téměř všech kaprovitých ryb našeho středního pásma v prvním roce jeho života jsou nepřátelské téměř všechny větší ryby, dokonce i ty, které jsme si zvykli pokládat za nedravé. V letních měsících to mohou být například plotice, cejnek malý a dokonce i velká ouklej, nepohrdnou ani vlastním potěrem. Ale teprve když koncem léta potěr povyroste, začnou ho pohlcovat pouze vyslovení dravci, jako jsou štika, okoun, candát a bolen. V mladém věku je růst ryb velmi úzce svázán se zabezpečením potravy. Čím je bohatší potravinová základna, tím rychleji dosahují ryby pohlavní zralosti. Více je potravy obyčejně v teplejších nádržích, sezona ne-zamrzlé vody tam trvá dlouho, a proto v těchto místech ryby rostou rychleji než v chladných se-veroevropských řekách a jezerech.
Zvláště zřetelně se tento rozdíl projevuj u našeho u okouna obecného. Tato ryba velmi citlivě reaguje na potravní a prostorové podmínky. V nevelkých jezírcích, kde kromě okouna nejsou téměř žádné jiné ryby, roste velmi pomalu a přirůstá za rok pouze o 1-1,5 cm. Naproti tomu ve velkém jezeře, kde je mnoho potravy, roste okoun podstatně rychleji; za rok přirůstá o 4-6 cm.
Rychlý růst ryb v mladém věku je výsledkem téměř úplné přeměny spotřebované potravy na tělní soustavu, tj. na kostru a jakous takous svalovinu. Ale téměř nic nezbývá pro růst „do šíře", neboť svaly mají ryby tenoučké. Pokud se například vysuší malá nevyzrálá plotička nebo podoustvička, zbývá toho málo, ani k opečení nic nezbude, neboť rybka téměř vše uložila do kostí.
Krajní žravost mladých ryb je nezbytnou daní za rychlý nárůst jejich délky. Aby ale uzrály jikry i mlíčí a ryba se mohla rozmnožovat, je v jejím organizmu nezbytné nahromadění větší zásoby energie, jednoduše řečeno tuku. Jakmile proto ryba dosáhne pro určitý druh nezbytné délky, začne přeměna výměnných procesů, rychlost růstu se zpomalí, přičemž se zrychluje narůstání svalové hmoty a ukládání tuku. Aby dozrávání začalo, musí se v organizmu ryb, zvláště samic, nahromadit  tuk.U lososovitých a síhovitých musí minimální objemy tuku představovat alespoň 7-8 % hmoty těla, u kapra 5-6 %, u cejna velkého 5 %, ů štiky a candáta kolem 0,5%.
U různých ryb se tuk hromadí v různých místech těla. U lososů a síhů jsou hlavní zásoby tuku lokalizovány především ve svalech, u sledů pod kůží, u kaprovitých ryb v zažívacím ústrojí a pod kůží, u treskovitých ryb, včetně našeho sladkovodního mníka, téměř úplně v játrech, u candáta a okouna v zažívacím ústrojí a v kořenech hřbetních a řitních ploutví.
Pokud by nedošlo k hromadění tuku svázaného se změnou fyziologie výměny, projevilo by se to ve zpomalení přírůstků na šupině a jiných registrujících struktur.

Jinými slovy, čím je ryba větší, tím je tučnější. Například u cejna velkého vzrůstá objem tuku od 5 % ve třech letech do 10 % v osmi letech. Zato délka se zvětšuje velmi pomalu. Tentýž cejn ve věku 8-9 let přibírá na délce okolo 1 cm za rok a v důsledku toho přírůstky pozorované na šupině nejsou celkem velké. Proto rozlišovat růst starých ryb bývá poměrně obtížné, neboť blíže k okraji šupiny jsou letokruhy velmi úzké, jakoby se překrývají a k správnému určení věku ryby je zapotřebí nemalá zkušenost.
Je pravidlem, že růst ryb se zpomaluje s věkem, zvláště po dosažení pohlavní zralosti. Ale nikoliv vždy. V přírodě jsou běžné příklady náhlého zvýšení růstu ryby při změně jejího životního prostředí. Týká se to hlavně tažných ryb (lososi, síhové a jeseteři), ale také polotažných (sumec, candát, ježdík a některé kaprovité), které první roky života tráví ve sladkých vodách a poté táhnou řekami a cestují do moře, nebo jen migrují do slaných vod v ústích řek.

Když se takové ryby dostanou do moře, doslova požírají s neukojeným apetytem vše, co se dá uchopit do tlamy a projde chřtánem. Důležité je nejen to, že je v moři více potravy, ale je otázka, proč právě slaná voda rybu aktivuje a stimuluje některé procesy v jejím organizmu. Důsledkem toho je velmi rychlý a u některých druhů přímo bouřlivý růst. Na šupinách a otolitech tažných ryb jsou zvlášť dobře vidět sladkovodní perioda a perioda mořských migrací. Ale za vše je nutno zaplatit.V tomto případě je rybám souzeno za vysoké tempo růstu platit kratší délkou života. Voda natolik urychluje výměnné procesy v těle ryby, že organizmus doslova vyčerpá za krátké období všechny životní síly. Téměř všechny vysloveně tažné ryby nežijí příliš dlouho.

Zásoba tuků v těle ryb vyššího věku je rezervou

Tu ryby mohou využívat například pro dozrání jiker, pro zimování a pro překonávání nepříznivých potravních period. Někdy během léta nahromadí některé ryby tolik tuku, že jim umožňuje nejen zimovat, ale nepřijímat potravu. Tímto způsobem se chová sumec, který se před zimou uchyluje do hlubokých jam, často ale také říční kapr a bolen. Rybáři vědí, že tyto ryby v zimě neberou, nebo jen zřídka.
Velké ryby si mohou dovolit dlouhá přerušení v příjmu potravy a chovat se při jejím přijímání velmi ostražitě. Ve zvláštnostech energetiky a růstu ryb spočívá příčina toho, že mladé exempláře lze chytat podstatně snadněji než velké kusy. Ovšem ve vodách bývá obvykle, mladších jedinců více, nemají ještě vyhraněnou chuť zvyšovanou stálým dobrým apetytem a chtějí také rychle růst.

Malá ryba přijímá potravu často a mnoho

Velká však může přijímat potravu jen čas od času a spotřebovat jí jen málo. Kromě toho, jestliže se již velká ryba poblázněna chutí nabízené nástrahy utrhne z háčku,pak se dlouho poté nemusí znovu krmit, přičemž nikoliv jen v důsledku bolesti a stresu, ale v neposlední řadě i proto, že pro ni není opětovné přijímání potravy naléhavou nezbytností. Zvláště při lovu velkých ryb se proto někdy osvědčuje pečlivě připravovat vnadění a používat pokud možno delikátnější nástrahy.

Co poskytují poznatky o věku a růstu ryb?

Proč ichtyologové všech zemí sedí nad mikroskopy a ničí si zrak, když prohlížejí šupiny statisíců ryb? Příčina spočívá v tom, že na celém světě se strategie rybného průmyslu vytváří tak, aby se odlovovaly ryby, které se již vytřely a již alespoň jednou zanechaly potomky. Před odlovem hejn je proto nezbytné velmi přesně určovat věk dosažení pohlavní zralosti a tedy věk ryb při prvním výtěru. Pokud se podmínky života a zabezpečení potravy v různých vodách silně liší, pak se tam ovšem ryby poprvé rozmnožují v různém věku.
Při posuzování růstu a věku ryb stojí za to připomenout důležité aspekty přímo svázané s úspěšností rybaření, kterými jsou kvantita a kvalita rybího potomstva. Většina druhů ryb byla přírodou odsouzena k tomu, aby se během života vícekrát rozmnožovala. Například cejn dospívá 3.-4. rokem, žije 15-20 let a může se během života rozmnožovat 1Ox až 12x, Plodnost rybího druhu, tj. počet samicí vypouštěných jiker, roste s jejím věkem. Například malá samice plotice délky 10 cm vypustí všeho všudy tisíc jiker, samice jesena délky 25 cm přibližně 25 tisíc, ale při délce 35 cm už 90 tisíc a samice říčního kapra délky 35 cm vypouští 180 tisíc jiker, ale při délce 45 cm dokonce 375 tisíc!

Malé a tedy poprvé se třoucí ryby poskytují výrazně méně potomstva ve srovnání s těmi, které se třou podruhé, potřetí atd. Proto převládá názor, že chceme-li si i v budoucnu vyzkoušet potěšení z chytání velkých ryb, musíme se již dnes zabývat tím, aby se v řekách/jezerech a rybochovných vodách ponechalo dostatečné množství větších matečných ryb. Výtěr je jednou z nejdůležitějších etap životního cyklu ryb a ty se na něj připravují již dlouho před jeho začátkem. V době výtěru probíhá mobilizace a vyčerpávání všech vnitřních rezerv organizmu. Ryby silně hubnou, v těle mnoha druhů nezůstává po výtěru téměř žádný tuk. Některé druhy, například lososi z Tichého oceánu po překonání jediné cesty k trdlištím umírají. Téměř u všech druhů ryb zůstávají po výtěru na těle rány a jizvy, potrhané ploutve a na mnoha místech rozervaná kůže. Výtěr se také projevuje na registrujících strukturách ve formě tzv. „výtěrových značek". Nejlépe jsou vidět opět na šupině, na níž se v důsledku poškození kůže vytváří jakýsi narušený okraj. Sečtením těchto okrajů lze získat informaci o dosavadním počtu výtěrů ryby až do momentu odběru šupiny.

Kvalita potomstva   

Prováděly se výzkumy, které ukázaly, že u rybích druhů rozmnožujících se mnohokrát během života je první výtěr nejméně kvalitní. Má velký podíl zakrnělých a dokonce slabých jedinců. Ale již ve druhém až třetím výtěru kvalita jiker i mlíčí prudce vzrůstá, oplodněno je více než 95 % jiker a zakrslíci se téměř nerodí.
U starých ryb se zpomaluje růst, nerozmnožují se každým rokem vynechávají dva až tři roky výtěru, zřejmě odpočívají. Snižuje se také jejich plodnost, samice mají sice velmi mnoho jiker, ale při výtěru je už všechny nevypustí, jejich zbylá část se v jejich těle přemění na tuk a někdy dokonce jejich gonády zarůstají tukovou tkání. Jinými slovy, staré ryby jakoby odcházejí do penze. Proto je optimální strategií odlovovat nejstarší a přirozeně největší a nejtučnější ryby. Potíž je v tom, že se už, rybářům při lovu na udici želí těchto starců a raději je vrací vodě. Je to otevřený a složitý problém rekreačního rybolovu; produkční rybáři je z uvedených důvodů v rybochovných zařízeních záměrně odlovují i vyřazují z chovu.

Šupina, kosti a otolity jsou tedy ty části těla ryby, které vždy citlivě reagují na všechny změny jejích životních cyklů a poskytují o nich základní nformace. Pro každý druh ryby je charakteristická vlastní struktura a forma šupiny a její prohlížení nám umožňuje poodkrýt mnohá tajemství podvodního světa. Je tenkou pružnou destičkou sestávající z ploché vrstvy poměrně vrdé kostní tkáně. V šupině není prakticky bílkovinná tkáň a proto v ní není nic, co by mohlo hnít. Dlouho se uchovává neporušena i v půdě, téměř se nepřeměňuje ani v žaludcích ptáků a savců. Dlouhodobá zachovalost šupiny umožňuje provádění výzkumů ryb, které se vyskytovaly v různých vodách před sty a tisíci lety. Zvláště cenný materiál představují kuchyňské pozůstatky v sídlech dávného člověka a středověkých měst. Úlomky kostí a šupiny často umožňují nejen objasnit menu dávného člověka, ale také zjistit, jak se měnily v daném místě druhy ryb. Navíc, sledováním druhové skladby z různých historických období lze zjišťovat přibližné změny klimatu, ke kterým v minulosti došlo, například, že chladné a vlhké epochy vyvolaly v řekách větší výskyt chladnomilných lososovitých druhů.
Věda přesně nezná maximální rozměry a věk ryb a ani se na to příliš nezaměřuje, neboť při soudobé technice lovu nejsou pro rybu téměř žádné šance dožít se přirozené smrti.
Ichtyologie je zaměřena ve větší míře na rozpracování metod maximálně možného dobývání všech druhů biozásob z různých vodojemů.
Téměř všechny metodiky ichtyologických výzkumů jsou zaměřeny na vliv nějaké střední statistické veličiny a využívají nejtypičtější jevy biologie ryb, což je potřebné pro průmysl a chov ryb. Ale rekreační rybáři jsou spíše zainteresování na takových aspektech biologie ryb, které představují jen okrajový zájem ichtyologů.


Šupiny

Tělo většiny druhů ryb je pokryto a chráněno šupinami, uspořádanými v pravidelných podélných řadách, sahajících zpravidla "od hlavy až k patě". Přičemž tzv. šupinový vzorec (počet podélných řad nad postranní čárou – počet příčných řad v postranní čáře – počet podélných řad pod postranní čárou) je druhově specifický. Některé druhy ryb mohou mít šupiny i na jiných částech těla než na trupu a na bocích, např. na hlavě či ploutvích. Šupiny postranní čáry mají otvory.U většiny ryb rozlišujeme dva typy tzv. elastických (leptoidních) šupin podle tvaru: cykloidní a ktenoidní. Nejběžnější typ šupin u kaprovitých a celé řady dalších ryb je cykloidní. Tyto šupiny mají kruhovitý tvar a jsou po obvodu hladké a zaoblené. Ktenoidní šupiny, charakteristické pro okounovité ryby, jsou drsné a mají na okraji jemné zoubky (ktenie).
Tělo ryby s ktenoidními šupinami je proto na dotyk drsné. Rozdílná je i stavba do kůže zanořené části šupiny. Ktenoidní šupina je také výrazněji rozdělena do středu směřujícími kanálky na několik laloků. Existují však i druhy ryb, jejichž tělo je pokryto oběma druhy leptoidních šupin, tedy jak cykloidními, tak i ktenoidními, např. některé druhy čichavců.

Při růstu výše uvedených typů šupin se na nich vytvářejí soustředné prstence, podobně jako letokruhy u dřevin. Podle počtu těchto prstenců je možné určit stáří konkrétního jedince a podle jejich hustoty zase podmínky, ve kterých ryba v dané fázi života žila. V nepříznivých životních podmínkách (sucho, zima, nedostatek potravy…) jsou prstence zhuštěny, zatímco v období rybího blahobytu jsou více vzdáleny.Dále existují šupiny ganoidní (jeseteři, kostlíni, bichiři), které mají charakter kostní tkáně. Jejich kostěná část je pokryta sklovitou vrstvou (ganoin). Plakoidní šupiny, tzv. prvotní typ, který porývá tělo např. žraloků, jsou kostěné destičky uspořádané do hřbetních štítků a postranních destiček.

Řada ryb šupiny vůbec nemá, některé od přírody (sumci, čtverzubci, ryby vrankovité) jiné díky cílenému šlechtění (kapr "špíglák)

1 - přední část šupiny, 2 - zadní část šupiny, 3 - vnější vrstva, 4 - spodní vrstva, 5 - vrstva pokožky a škáry, 6 - přírůstkové proužky, 7 - radiální rýhy
zdroj: ze zahraničních pramenů, překlad Josef Kuthan





   
  
  Pokud se Vám článek líbil, podpořte ho prosím svým laikem, případně ohodnoťte hvězdičkou. Uvítáme především komentáře k rozvinutí diskuzí s vašimi názory a zkušenostmi k danému tématu. Registrace k psaní komentářů není nutná.