Po pichlavé stezce za pruhovanou smečkou jižní Moravy
Řeka Dyje pod Pálavskými vrchy jižní Moravy skrývá nejedno tajemství. Její modrozelené hlubiny jen málokterému rybářskému šťastlivci ukážou ukryté bohatství. Často se tak stane jen tak mimoděk, náhodou, že si rybář ani pořádně neuvědomí vzácnost chvíle a prchavého okamžiku, kterým byl obdarován.
Normálně v pravé poledne na ryby nechodím, ale u nás na řece je to čas, kdy většina zarytých kaprařů opouští svá místa a odchází na oběd. V porostu vysoké trávy a mladých vrbiček prohazuji velkým wobblerem hluboký proud. Ve stínu vrb, chráněn před poledním žárem, očekávám útok candáta nebo menšího sumce. V tuhé špičce prutu cítím, jak hlubinný wobbler velkou lopatkou „ozobává“ dno. „Ach jo! Dnes budu asi bez záběru!“ říkám si potichu a přemítám, jak asi vypadá cesta modrého wobbleru vodní hlubinou. Zastavuji navíjení a nechávám svého modrého „tuláka“ pracovat na místě. Pár nepatrných skoků vytvořených špičkou prutu a už cítím nárazy o jílovité dno. Opět zastavuji chod a náhle přichází záběr. Následuje krátký boj a u hladiny se objevuje zavalitý wobbler pronásledovaný pruhovaným stínem okouna.
Každý další nához znamená okouna. Je to, jako kdyby všichni okouni v řece přijeli na oběd do stínu vrbiček. Ani se moc nenamáhají. Pozoruji, že nejlépe je dostat wobbler až ke dnu. Jak ho zastavím a opět rozběhnu, je tu rázný záběr. Zajímavé je, že skoro všichni okouni visí za břišní trojháček wobbleru. Někdy se ale stane, že i ten se z prostorné tlamy uvolní a pak je tu „naštěstí“ ještě další trojháček.
Také světle zelený smáček je pro okouny vítanou změnou. I pod hladinou řeky cítím, jak divoce po něm „chňapou“ okouní tlamy. Aby byl opravdu účinný, musí se pohybovat spolu s proudem a úplně po dně. Většina okounů je „dlaňové“ velikosti a na tuhém jednodílném prutu není možnost si s chutí vychutnat opravdový okouní boj. Při pouštění si náhle vzpomínám na jedno lužní rameno s chladnou vodou, kde okouni rádi přebývají. Tak tedy zítra!
Další den má ranní cesta okolo vody utíká pomalu. Neustále se zastavuji, abych se pokochal nádherou probouzejícího se dne. Stříbrné kapičky rosy chladí moje nohy, ale nedočkavé rybářské srdce zchladit nedokážou. Široké rameno přivádí vodu z hlavního toku řeky přímo do spleti lužního lesa. Životodárná voda přináší lesům potřebnou vláhu a rybám tolik potřebné prokysličení vody. Právě zde u propusti mezi řekou a ramenem mají okouní smečky nejvíce potravy.
První nához. První nenápadné rozechvění průhledného smáčka a už je tu ryba. Na jemném proutku si vychutnávám každý její výpad. Vlasec směřuje těsně pod hladinu, kde se odehrává poslední boj. Okounek už bojuje na hladině. Okolo něj se z hlubin ramene sjíždí jako vlčí smečka jeho pruhovaní bratříčci a sestřičky. Na poslední chvíli se ho snaží okrást o jeho gumovou kořist, kterou má zaseknutou v tlamce. Tu kořist, která ho tak zradila.
Příšerná okouní dravost žene do útoku na gumovou nástrahu jednu vlnu pruhovaných dravců za druhou. Velcí i malí mají jeden cíl. Uštvat cokoliv živého, co by bylo k snědku. Jejich lovy připomínají vlčí smečky a je často s podivem, že ta nejmenší okouní miminka uniknou kanibalismu ve vlastní smečce. Větší okoun je zpravidla samotář. Drží se bokem mohutných okouních hejn a čeká na svou příležitost. O to větší je potom mé překvapení, když se po delší chvíli nezájmu rozevře hladina a vydává statného okouna.
Zatímco na hlavním toku říčního ramene okouní aktivita klesá, pozoruji podivné šplouchání pod převislými travami, které se naklání nad vodu. V úkrytu a stínu dlouhých stébel trávy zde bezostyšně pokračuje řádění okouních smeček. Sotva položím nástrahu na hladinu, už je pod ní okoun. Je to jako lov na „třepačku“. Nástraha se nenápadně položí do volného oka mezi stébla a stvoly trávy. Jemně ji rozechvěji. Po klidné hladině se šíří zpráva: „Já jsem tady! Já nemocná a bezbranná rybka se klepu na hladině!“ Takové lákavé zprávě málokterý okoun odolá.
Lov v pobřežních porostech má svá specifika. Nenadálý útok. Sevřená tlama. Mizející nástraha ve chřtánu nenasytného okouna. Divoký výpad do džungle potopených trav do poslední záchrany zrazené ryby.
„Žij a nechej žít!“ by mělo být heslo opravdového sportovního rybáře. Neboť darovat život patří k výsadám opravdových sportovních rybářů. Pro tu radost a krásné chvíle brzkého letního dne, … pro to vnitřní štěstí, které po každém takovém skutku zažíváme, …to opravdu stojí za to. Co může být krásnějšího než mávnutí ocasní ploutví na rozloučenou? To je to nejkrásnější okouní poděkování, jaké mě na cestě po Pichlavé stezce mohlo potkat.
Milan Rozsypal
Vyšlo v časopise Český rybář
Pokud se Vám článek líbil, podpořte ho prosím svým laikem, případně ohodnoťte hvězdičkou. Uvítáme především komentáře k rozvinutí diskuzí s vašimi názory a zkušenostmi k danému tématu. Registrace k psaní komentářů není nutná.