Parma středomořská
Barbus meridionalis Risso, 1826
Popis: stavbou těla se podobá parmě obecné, která je však robustnější.Tělo je štíhle protáhlé, Čtyři vousky u tlamy jsou delší a jemnější. Za spolehlivý rozlišovacĺ znak obou druhů je považována délka jejich řitní ploutve, která, přiložena k tělu, u parmy středomořské dosahuje až k ocasní ploutvi. Poslední (největší) tvrdý paprsek hřbetní ploutve je na zadní straně hladký, neozubený. Ve hřbetní ploutvi jsou 2—3 tvrdé a 8—9 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 2—3 tvrdé a 5 měkkých. V postranní Čáře je 49—61, obyčejně 50—57 šupin,nad postranní čárou 10—12, pod ní 6—9 šupin. Požerákové zuby jsou trojřadé 2.3.5 — 5.3.2. U nás se vyskytuje poddruh parma středomořská východní (Barbus meridionalis petenyi Heckel, 1847). V místech společného výskytu obou druhů může dojít ke křížení (parma středomořská a parma obecná).Tyto křížence někteří autoři považovali za samostatný druh Barbus plebejus,který žije v Itálii, KRUPKA a HOLČÍK (1976) studovali z Popradu sedm takovýchto jedinců (ve hřbetní ploutvi byly 3(4) tvrdé a (7)8 měkkých paprsků,v řitní ploutvi 3 tvrdé a 5 měkkých paprsků, v postranní Čáře (53) 61—65 (68) šupin, nad ní 11—13, pod ní 7—9 šupin, žaberních tyčinek 10—12, požerákové zuby trojřadé 2.3.5 — 5.3.2, poslední tvrdý paprsek hřbetní ploutve je částečně jemně ozuben).
Zbarvení: hřbet hnědozelený, boky světlejší, břicho špinavě bílé až nažloutlé. Tělo pokryté četnými tmavými skvrnami, které jsou také na hřbetní a částečně i na ocasní ploutvi.
Pohlavní rozdíly: nedostatečně známy.
Výskyt: druh citlivý na obsah kyslíku ve vodě a na její znečišťování, žijící především v podhorských úsecích karpatských toků na východním Slovensku. Výskyt potvrzen např. v tocích: Cirocha, Dunaj, Dunajec, Hornád, horní část Hronu, iper, Laborec, Latorica, Okna, Ondava, Poprad, Slaná, Topra. Torysa, Udava a Uh. V pramenné části Hornádu byla zjištěna početnost 600 ks.ha-1 a 6,7 kg.ha-1.
Růst a věk: krátkověká, pomalu rostoucí ryba. V Laborci dorůstala v 1. roce — 54 mm, ve 2. roce — 87 mm, ve 3. roce — 177 mm, ve 4. roce — 134 mm; v Hornádu byl růst rychlejší: v 1. roce — 81 mm, ve 2. roce —122 mm, ve 3. roce —149 mm(SEDLÁR a kol. 1989). Uvádí se, že dosahuje největší délky kolem 300 mm.
Potrava: živí se především drobným živočišstvem dna, ale nepohrdne ani některými rostlinnými složkami, např. řasami.
Rozmnožování: tření probíhá ve stejné době a na obdobných místech jako u parmy obecné, o čemž svědčí výskyt kříženců.
Význam: větší hospodářský význam nemá, uplatňuje se jako vhodná potrava dravců, např. hlavatky. Z ochranářského hlediska je řazena mezi druhy vyžadující pozornost.
Popis: stavbou těla se podobá parmě obecné, která je však robustnější.Tělo je štíhle protáhlé, Čtyři vousky u tlamy jsou delší a jemnější. Za spolehlivý rozlišovacĺ znak obou druhů je považována délka jejich řitní ploutve, která, přiložena k tělu, u parmy středomořské dosahuje až k ocasní ploutvi. Poslední (největší) tvrdý paprsek hřbetní ploutve je na zadní straně hladký, neozubený. Ve hřbetní ploutvi jsou 2—3 tvrdé a 8—9 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 2—3 tvrdé a 5 měkkých. V postranní Čáře je 49—61, obyčejně 50—57 šupin,nad postranní čárou 10—12, pod ní 6—9 šupin. Požerákové zuby jsou trojřadé 2.3.5 — 5.3.2. U nás se vyskytuje poddruh parma středomořská východní (Barbus meridionalis petenyi Heckel, 1847). V místech společného výskytu obou druhů může dojít ke křížení (parma středomořská a parma obecná).Tyto křížence někteří autoři považovali za samostatný druh Barbus plebejus,který žije v Itálii, KRUPKA a HOLČÍK (1976) studovali z Popradu sedm takovýchto jedinců (ve hřbetní ploutvi byly 3(4) tvrdé a (7)8 měkkých paprsků,v řitní ploutvi 3 tvrdé a 5 měkkých paprsků, v postranní Čáře (53) 61—65 (68) šupin, nad ní 11—13, pod ní 7—9 šupin, žaberních tyčinek 10—12, požerákové zuby trojřadé 2.3.5 — 5.3.2, poslední tvrdý paprsek hřbetní ploutve je částečně jemně ozuben).
Zbarvení: hřbet hnědozelený, boky světlejší, břicho špinavě bílé až nažloutlé. Tělo pokryté četnými tmavými skvrnami, které jsou také na hřbetní a částečně i na ocasní ploutvi.
Pohlavní rozdíly: nedostatečně známy.
Výskyt: druh citlivý na obsah kyslíku ve vodě a na její znečišťování, žijící především v podhorských úsecích karpatských toků na východním Slovensku. Výskyt potvrzen např. v tocích: Cirocha, Dunaj, Dunajec, Hornád, horní část Hronu, iper, Laborec, Latorica, Okna, Ondava, Poprad, Slaná, Topra. Torysa, Udava a Uh. V pramenné části Hornádu byla zjištěna početnost 600 ks.ha-1 a 6,7 kg.ha-1.
Růst a věk: krátkověká, pomalu rostoucí ryba. V Laborci dorůstala v 1. roce — 54 mm, ve 2. roce — 87 mm, ve 3. roce — 177 mm, ve 4. roce — 134 mm; v Hornádu byl růst rychlejší: v 1. roce — 81 mm, ve 2. roce —122 mm, ve 3. roce —149 mm(SEDLÁR a kol. 1989). Uvádí se, že dosahuje největší délky kolem 300 mm.
Potrava: živí se především drobným živočišstvem dna, ale nepohrdne ani některými rostlinnými složkami, např. řasami.
Rozmnožování: tření probíhá ve stejné době a na obdobných místech jako u parmy obecné, o čemž svědčí výskyt kříženců.
Význam: větší hospodářský význam nemá, uplatňuje se jako vhodná potrava dravců, např. hlavatky. Z ochranářského hlediska je řazena mezi druhy vyžadující pozornost.