Ingoy - jedno velké dobrodružství!

Co je to pustina? Je to místo bez lidí? Místo bez stromů? Je to poušť? Nevíte? Já už ano! Pustina je Ingoy – a je úchvatná...

Tam někde nahoře, vedle Nordkappu!

   Tak tohle byla stručná odpověď na mou první otázku stran polohy místa, kde jsme měli strávit 10 dnů nefalšovaného norského rybaření. Tím místem byl ostrov Ingoy, ležící přibližně 3 000 km od českých hranic, západně od nejsevernějšího místa norské pevniny, kdesi v Barentsově moři. Proč ne! Konečně opravdový sever.

Nápad

   Myšlenka navštívit některou z nejsevernějších destinací Norského království uzrávala v našich hlavách pěknou řádku let. Zkoumali jsme mapy, počítali ideální trasy švédskými pláněmi a závistivě hltali každé slovo, které se v tuzemských i zahraničních časopisech o rybaření v oblasti Nordkappu vyskytlo. Chyběl ale finální krok. A protože stále opakuji, že správný muž by měl jít za svým snem, stalo se, že letos v červnu jsme stáli u automobilů naložených vším možným rybářským i nerybářským harampádím (včetně apartní pekárny na chleba) a nemohli jsme ani uvěřit, že do začátku vysněné velké severní cesty zbývají už jen minuty...

Cesta

   Nebudu Vás dlouho unavovat popisem vyčerpávající cesty (což už jsem stejně učinil několikrát), takže jen v krátkosti pro ty, kteří podobnou výpravu plánují a zvažují kudy kam.
Vyjeli jsme z Českých Budějovic a zamířili do německého Rostocku, odkud nás noční trajekt přepravil do Švédska (Trelleborg). Poté jsme se vydali podél východního pobřeží k severu po mnohokrát projeté trase Trelleborg–Stockholm-Sundsvall-Umea-Lulea-Töre.
  
Za zmínku stojí, že po letech střídání za volantem a celonočních anabázích mezi švédskými soby a losy jsme se tentokrát rozhodli vyzkoušet některý z místních kempů a strávit noc tak, jak je dobrým zvykem – tudíž spánkem. Musím říct, že to byl výborný nápad a druhý den jsme se odpočatí vydali na další část cesty. Ta nás nakonec přes Töre-Kolari-Muonio-Kautokeino-Karasjok (finsko-norská hranice) a Olderfjord  zavedla až do městečka Havoysund, odkud jsme měli trajektem absolvovat poslední část cesty.
Ingoy
  
Chvíli jsme hledali přístav, a když se nakonec (po několika dotazech) zadařilo, všichni jsme si zhluboka oddechli. Náš klid ale trval pouze do chvíle, kdy se na obzoru zjevilo jakési dvoutrupé plavidlo nevelkých rozměrů, prosvištělo kolem našeho mola a zakotvilo o 200 m dál u jakési továrničky. Po několikaminutové diskuzi jsem se vydal k lodi, abych zjistil, jak se věci mají. Jeden z členů posádky mne nejprve uklidnil tím, že k našemu molu opravdu dorazí, a vzápětí naprosto rozhodil, protože s klidem prohlásil, že na palubu nevezmou ani jeden z našich dvou automobilů!
  
O minutu později začala na parkovišti u přístaviště horečná činnost. Vykládali jsme z aut bedny s potravinami a rybářskými potřebami, tubusy s pruty a veškerá další zavazadla. Když trajektík konečně dorazil, civěla posádka na sedm českých rybářů schovaných za horou proviantu dosti nechápavě. Následovala rychlá akce, při které jsme zřejmě vytvořili nový světový rekord v přemísťování materiálu ze břehu na palubu lodi. Kapitán ale kupodivu náš výkon neslavil, pouze lakonicky poklepal na hodinky s tím, že právě „nabral“ 15 minut zpoždění!
  
I když to vypadalo (podle množství našich zavazadel v nákladovém prostoru), že se trajektem na Ingoy plaví minimálně dvě roty horských myslivců, na palubě nás bylo poměrně málo. U jednoho z cestujících jsem zahlédl rybářský prut a dal jsem se s ním do řeči. Tedy, prvních 10 minut jsem pouze zodpovídal jeho zvídavé dotazy, kdože to vlastně jsme, odkud jsme přijeli, co jedeme na Ingoy dělat, cože to máme v bednách za vybavení atd. Pak jsem se dostal ke slovu i já a zjistil jsem, že můj rybářský kolega je Ind, který se do Norska přiženil, u vesnice Gunnarnes na ostrově Rolvsoya (první zastávka trajektu během plavby na Ingoy) má jeho tchán chatu a oni si s manželkou jedou užít klidného víkendu a rybaření. Ryb je prý všude dost, o úlovky nemusíme mít strach. To znělo povzbudivě.
  
O několik minut později přistál trajekt u Gunnarnes a mimo dvou dalších pasažérů jsme v plavidle zůstali sami. Na obzoru se vynořily šedavé obrysy, které každou minutou nabývaly jasnějších kontur. Tak tohle je Ingoy – náš  ostrov ležící jen kousek od severního pólu (vtip)!
  
Vykládku bagáže jsme zvládli profesionálně i díky tomu, že norským námořníkům zjevně končila služba, a aby co nejvíce zkrátili čas, který museli trávit v pracovním procesu, rovněž přiložili ruku k dílu. Na prázdném molu si hrálo několik ušmudlaných dětí, na cizince se přišli podívat i dva místní obyvatelé. Co ale bylo důležité – stály zde dvě toyoty připravené k našemu transportu a u nich majitel ubytovacích kapacit pan Hanssen se synem. Po krátkém přivítání jsme se jali jednat a za několik málo minut už jsme nechali za sebou poslední domky přístavní osady a uháněli do pustiny.
Ubytování, lodě 
  
Po 7 km kodrcání po šotolinové cestě jsme konečně spatřili „objednaný“ rybářský ráj. Nejprve se před námi objevila nová chatka se dvěma apartmány a těsně pod ní dům majitele (tedy něco mezi starší dřevěnou vilou a zpracovnou ryb). Podstatné bylo, že u mola kotvila zcela nová Kvaerna (typ skvělé hliníkové lodi) s 50HP motory, k nakládání a vykládání ryb byl k dispozici jeřáb, na mole stály vyrovnány kanystry s pohonnými hmotami a prostorná filetárna i velký mrazicí box byly uschovány v budově. Velkou výhodou byla i stále vyhřátá místnost pro odkládání a sušení rybářských obleků. Zázemí dokonalé!
   Klasická chata v norském stylu s plně vybavenou kuchyní, koupelnou, WC, obývákem se SAT TV a 3 ložnicemi rovněž více než splnila naše očekávání. A když k tomu všemu pan Hanssen přihodil ochutnávku skvělého podomácku vyuzeného divokého lososa, kterého vlastnoručně chytil do nastražené sítě (denně vozil z moře tak 3-6 ks), byla nálada vynikající.

Vzhůru do Barentsova moře!

   Doufám, že břehy ostrova Ingoy opravdu omývá moře Barentsovo a ne to Norské. Dle dostupných informací by tomu tak mělo být. Podstatné ale je, že jsme po důkladné přípravě rybářského náčiní nasedli do lodí, odlepili se od skalnatých břehů porostlých lišejníky a zamířili do neznáma. Strategie se příliš nelišila od lovu v dalších severních destinacích, které jsme v průběhu let navštívili. Za pomoci mapy a GPS jsme vyhledávali podmořské kopce, u kterých se díky dostatku potravy zdržují hejna tresek tmavých, o které se zase eminentně zajímají tresky obecné a snad i … halibuti!
Ryby jsme začali chytat prakticky za humny. Povětšinou tresky obecné kolem 80 cm délky útočily na naše kilové pilkry Solvkroken s železnou pravidelností, ale úlovek ryby přes 1 m délky ne a ne skončit na háčku. V průběhu dne se velikost lovených ryb postupně zvyšovala, ale největší treska měla stále „jen“ 98 cm.
   Největší šok pak přišel večer po návratu, když nám němečtí kolegové, vracející se z dlouhé vyjížďky, ukázali své tresky 120, 113 a 110 cm. Bezevšeho nám poskytli i koordináty pro GPS, takže jsme doplnili benzín, přibrali další dva rezervní kanystry a hurá na kutě, nechat si zdát o zítřejším lovu...
30 km … pro nic!
  
Druhý den po ránu nás „slunce, které nezapadá“ (byl přece polární den, že) zastihlo už hezkých pár kilometrů od ostrova. Dle souřednic, které nám poskytli němečtí rybáři, jsme statečně mířili na severozápad, tudíž někam ke Grónsku. Den se opravdu vydařil – téměř bezvětří, slunečno, teplo. Na českých revírech by mnozí rybáři suše konstatovali: „Dnes je tak krásně, že ani nemá cenu chodit k vodě.“ A měli by pravdu!
   Po několika kilometrech jsme si se zájmem prohlédli nejsevernější evropský maják – Fruholmen. Je postaven na malém ostrůvku a jeho světlo poprvé zaplálo 25. srpna 1866. Dnes už je samozřejmě opuštěn a plně automatizován (je napájen solární energií).
  
A pak jsme pluli a pluli a pluli. Když už nám za obzorem mizel jak maják, tak ostrov Ingoy, upozornil jsem kamarády, že za několik málo okamžiků budeme na místě. Stupně i minuty na GPS se pomalu, ale jistě ustálily na udaných veličinách a … hloubka přes 250 m, rovné dno a po kopečku, o kterém mluvili Němci, ani stopy! Několikrát jsem pečlivě prozkoumal GPS, ale bez úspěchu. Byli jsme 30 km v Barentsově moři a kde nic tu nic. Kdyby se v tu chvíli poblíž zjevila loďka s německy mluvící posádkou, dozajista by dopadla jako Bismarck!
  
O něco jižněji jsme nakonec našli jakýsi náznak kopcovitého dna a vydali jsme se tím směrem = dalších 10 km. Nad podvodní pahorkatinou už křižovaly dva norské rybářské kutříky, ale žádnou zvýšenou pracovní aktivitu jsme na jejich palubách nezaznamenali. Po dvou hodinách lovu jsme dosáhli stejného (a možná horšího) výsledku jako den předtím 1 km od našeho kotviště. Několik tresek kolem 80 cm a to bylo vše! Zklamaně jsme obrátili příď k domovu a s úlevou sledovali, jak se bíle natřená věž majáku vynořila za obzorem a velmi pomalu se blížila k lodi.
  
Za majákem (už v blízkosti našeho ostrova) jsme vyzkoušeli další pahorkatinu a Bořek tentokrát zabodoval. Treska obecná 116 cm stála za to a co se naší skupiny týče, zůstala největší rybou zájezdu. Zadařilo se i Luďkovi, který rovněž ulovil rybu přes 1 m délky – posádka tedy byla spokojená, ale co kapitán?!
Pocty hrdinovi
  
Den za dnem jsme střídali místa a lovili ryby mezi 90–100 cm. Bořek po svém životním úspěchu připojil i tresku 113 cm, ale já stále zůstával pod hranicí 1 m. Pátý den jsem na podmořském kopci zvaném Boen překontroloval montáž a spustil celou sestavu do 50m hloubky. Mírný větřík, ideální rychlost driftu a najednou … prut se ohnul, ale žádný pohyb jsem necítil. Ajaj – už zase visím. Prudce jsem přisekl a začaly se dít věci.
  
Na druhém konci se „něco“ odmítalo smířit s tím, že se podívá na denní světlo. Dotažený multiplikátor se protáčel pod nápory ryby, která mi první 2 minuty nedala ani metr. A aby toho nebylo málo, znenadání jsem ucítil další prudký atak a metry šňůry z cívky ubývaly ještě rychleji. Co to je? Trochu mne uklidnilo, že sehraná posádka začala konat. Kluci stáhli své montáže, několika rychlými pohyby udělali v mém okolí místo a připravili gaf. Po několika minutách se situace začala vyvíjet slibněji. Rybě (rybám?) začaly docházet síly a já mohl po dlouhých minutách bezmoci konečně pomalu navíjet. Dva metry pro mě a bzzz – dva metry pro rybu – a stále dokola. Po dalších pěti minutách se mi podařilo odlepit šupináče ode dna a rychlost navíjení se podstatně zvýšila. Nechtěl jsem ale nic uspěchat. Když mi po patnácti minutách ukazoval hloubkoměr, že ryba by měla být asi 10 m pod lodí, několikrát jsem ještě navinul a zvědavě vykoukl přes bort. „To je halibut,“ hlásil Bořek a připravoval gaf. Svatý Petře, dej, ať ho trefí napoprvé, prosím, prosím, prosím! Patron rybářů mě nakonec vyslyšel i v zahraničí, Bořek vtáhl do lodi pěkný exemplář platýse obecného a vzápětí i slušnou tresku. Halibut 110 cm, 16 kg, treska 95 cm! Uf, tenhle souboj jsem si tedy užil.
  
Když jsme ten večer dorazili k molu a já ukázal svůj úlovek majiteli zdejších nemovitostí, připadal jsem si jako král ostrova. Mr. Hanssen pro mne na molu připravil horkou lázeň, kterou jsem si užil s originál kubánským doutníkem v jedné a sklenkou koňaku v druhé ruce. Jan (kamarád majitele), který přiletěl na návštěvu vrtulníkem (!), pro mě dokonce na ostrově (kde jsme měli potíže při koupi čerstvého chleba a vajec – inu, trajekt tyhle základní propriety asi každý den nevozí) sehnal pravý nefalšovaný dort! I když musím skromně konstatovat, vzhledem k rekordním úlovkům halibutů na norských revírech v poslední době, že ten můj nebyl z největších, byla to přece jenom příležitost k oslavě a všichni ji bezezbytku využili.
  
Další den ještě majitel vystrojil hostinu, jejímž hlavním chodem byl divoký losos na grilu, s cibulí, pažitkou a zeleninou. Příloha – vařený brambor s kysanou smetanou. Výborné!
Metody lovu. Jednoznačně vítězilo pilkrování (pilkery Solvkroken 750-1 000 g), ryby jsme lovili i těžkou přívlačí s nástrahami typu Giant Jighead nebo Magic Eye (nebo s různými „home made“ přívlačovými nástrahami).

Zhodnocení

   Ostrov Ingoy se k nám zachoval opravdu přátelsky. Počasí nám vcelku přálo (z 9 dnů určených k lovu jsme museli bez rybaření vydržet jen jeden jediný), pan Hanssen i jeho syn se snažili splnit každé naše přání a myslím si, že pro rybáře vytvořili skvělé zázemí.
   Největší tresku ulovil kolega Radek Diviš (125 cm), následovaly ryby 116, 113, 110 (halibut), 105, 103 a 100 cm. Těch mezi 80-100 cm bylo opravdu nepočítaně.

Lovené druhy

   Nejčastěji jednoznačně tresky obecné, menší exempláře tresek tmavých, tresky jednoskvrnné, vlkouši obecní, platýsi obecní (všichni lososi byli chyceni do sítí).

Poděkování

 Velký dík za zprostředkování nevšedního rybářského zážitku patří CK PEPA (jmenovitě pak Zdeňku Edelmannovi) a samozřejmě i norskému partnerovi, cestovní kanceláři DINTUR. Děkujeme a už teď se těšíme na další zajímavé norské revíry!

Ivan Finta
Vyšlo v časopise Český rybář

Pokud se Vám článek líbil, podpořte ho prosím svým laikem, případně ohodnoťte hvězdičkou. Uvítáme především komentáře k rozvinutí diskuzí s vašimi názory a zkušenostmi k danému tématu. Registrace k psaní komentářů není nutná.