Ichtyologie - paryby

Paryby, dalo by se říci předchůdci ryb, jsou velmi známou třídou především díky zástupcům, útočícím na lidi. Ano, do paryb patří žraloci, hlavní ,,postavy" mnoha filmů, jako například Čelisti nebo Žralok útočí. Dalo by se říci, že jsou nejčastější rolí ve filmech. Jsou ale tyto přehnané obavy na místě? A co jsou to vůbec paryby? To si řekneme v tomto článku.

Třída paryby (Chondrichthyes), jejíž zástupci jsou především dravci, je třídou, která někdy bývá srovnávána s rybami. Ano, někdy je vnější stavba těla podobná, ale zásadní rozdíl je v kostře. Ta zůstává po celou dobu života chrupavčitá. Tvar těla paryb má zpravidla vřetenovitý tvar, umožňující rychlé pohyby ve vodě (a právě tvar těla žraloka byl předlohou konstruktérům torpéd). Jejich ocasní ploutev je heterocerkní, tedy že horní část je protáhlá. Prsní ploutve jsou, na rozdíl od ryb, ve vodorovné poloze. Protažená obličejová část (rostrum) je dalším znakem paryb. Tělo paryb pokrývají plakoidní šupiny. V čelistech mají několik řad velmi ostrých zubů, které vznikly přeměnou plakoidních šupin. Oplození paryb je vnitřní, samci mají párové kopulační orgány (pterygopody), které vznikly vývojovou přeměnou části břišních ploutví. Vzniklá vejce jsou velkých rozměrů, ale mnohé druhy jsou i živorodé.

Řadíme sem 3 řády: žraloky, chiméry a rejnoky.

Řád chiméry (Holocephali) bývá v poslední době uváděn jako samostatná podtřída na úrovni příčnoústých, kam jsou společně zahrnuti žraloci s rejnoky. Dosahují velikosti okolo 1 metru. Mají bizarní vzhled, jejich tělo je protáhlé, ocas bičovitého tvaru a jejich prsní ploutve jsou stejně velké, jako jejich hlava. Tělo není pokryto šupinami (znovu připomínám, jsme u paryb, takže plakoidními šupinami) souvisle, ale podobně jako u kapra lysce. Od příčnoústých (žraloků a rejnoků) se liší například tím, že mají pouze 4 žaberní štěrbiny kryté kožním záhybem (= nepárovou skřelí), dále nemají střevní řasu a chybí jim kloaka (společné vyústění trávicí a vylučovací soustavy). Jejich zuby, které mají tvar plochých destiček, nejsou dále doplňovány (= monofiodontní chrup). Jsou pohlavně velmi odlišní (tzv. sexuální dimorfismus) - samci mají na hlavě výrustek, sloužící k zachycení samice při páření.  K nejznámějším zástupcům patří chiméra hlavatá, která obývá severní část Atlantiku a Středozemní moře. Žije ve velkých hloubkách, řádově ve stovkách metrů.

Rejnoci (Rajiformes) jsou typičtí, a jistě je i tak znáte, svým plochým tělem. Párové ploutve jim srůstají a tvoří lem těla. U některýchdruhů je ocas protažen v bičovitý výběžek. Hřbetní a ocasní ploutve mají zakrňelé, nemají žádnou funkci (ani ocas neslouží k pohybu). Některé druhy mají navíc místo hřbetní ploutve jedový trn. Jsou plně přizpůsobeni životu u dna: na spodní straně mají 5 žaberních štěrbin, čichové jamky i ústa. Žijí v hloubkách od desítek centimetrů až po asi 100 m. Nemají žádný hospodářský význam. Loví způsobem, podobným štice: na kořist nehnutě a ukryti číhají, a pak prudce vyrazí. Jejich zástupci obývají sladké (trnucha) i slané (manta) vody. Trnucha obecná, dosahující váhy až stovek kilogramů, má na hřbetě u kořenu ocasu trn s jedovou žlázou, který užívá k obraně. Vyskytuje se v řekách Jižní Ameriky (především řeka Paraná). Parejnok elektrický má schopnost vytvářet svalovou činností statickou elektřinu, kterou užívá k útoku (na kořist) i k obraně (před predátory). Může vytvořit výboj o velikosti až 300 V. Manta atlantská, největší rejnok, má rozpětí až 7 metrů a může mít i 2 trny. Posledním zástupcem je piloun mnohozubý, který tvarem hlavy připomíná motorovou pilu. I když byste ho na první pohled zařadili do žraloků, tak patří k rejnokům.

A jsme u posledního řádu paryb, u žraloků (Selachiformes). Jejich zuby nemají hluboký kořen a stále dorůstají. Většina z nich jsou dravci nebo nekrofágové. Mají velmi dobrý čich (umožněn lorenziniho ampulemi, 1 kapku krve jsou schopni rozeznat i na vzdálenost tisíců metrů). Aby získávali kyslík, musí se neustále pohybovat, protože nemají skřele (toho jste si možná všimli při sledování různých dokumentů o žralocích. Jejich srdce je venózní, uloženo v uzavřen osrdečníku. Mají vysoký obsah močoviny v krvi (i více než 0,75%), tedy asi stopadesáti násobek hodnoty obvyklé pro mořské ryby. Jsou odděleného pohlaví, ale pohlavní dimorfismus je nenápadný. Vnitřní část břišních ploutví samců je upravena ke kopulaci (mixopterygia nebo také pterygopody), z toho vyplývá, že oplození žraloků je vnitřní. Jejich vajíčka jsou velká a počet mláďat je velmi nízký (2-4 za rok). Nejznámějším zástupcem je jednoznačně žralok bílý. Vyskytuje se v pobřežních vodách a i přesto, že je považován za člověku nejnebezpečnější druh, tak musíme říci, že to rozhodně není žádná krvelačná bestie. Tu z něj udělaly jen filmy, které zdaleka neodpovídají realitě (Čelisti, Žralok útočí nebo Sharknado). Ano, může zaútočit na člověka (pokud se žralok cítí ohrožen), rozhodně lidi ale nevyhledávají za účelem potravy. Rozšířen je téměř kosmopolitně v teplých vodách (přibližně do 40. rovnoběžky). Nejčastěji je jeho výskyt znám u pobřeží Austrálie, poté Kalifornie a jižní Afriky, avšak potkáme se s ním opravdu všude. Dokáže rozeznat I jednu kapku krve na 4,6 milionu litrů vody. Může dorůst i velikosti 10 a více metrů.
Máčka skvrnitá je malý druh žraloka, který je rozšířen na východním pobřeží Atlantiku (Kanárské ostrovy, Maroko, Portugalsko, Francie, VB, Irsko, Norsko) a ve Středozemním moři. Obvykle se vyskytuje v hloubce okolo 100 metrů, byly však pozorovány i ve více než 700 metrech. Jejich průměrná velikost je okolo 75 cm, tudíž není člověku nikterak nebezpečná.
Žralok kladivoun (též kladivoun obecný) může dorůst do délky až 5 metrů, obvykle mají však mezi 250 až 400 centimetry. Rozšířen je podobně jako žralok bílý, avšak vyskytuje se jenom u pobřeží, daleko od pobřeží jen zřídka. I přes to, že je chráněný, je loven především pro své ploutve, které jsou základní surovinou žraločí polévky. Počet útoků na člověka je za celou historii okolo 50, z toho jenom 1 smrtelný. Známý je především svým tvarem hlavy, který opravdu připomíná kladivo.
Žralok obrovský, největší žijící zástupce žraloků, může mít až 18 metrů. Dožít se může až 150 let. Vyskytuje se v subtropických a tropických oblastech oceánů a moří. Není člověku nebezpečný, živí se především planktonem a malými rybami, které filtruje svojí obří tlamou.
Žralok liščí, menší druh žraloka, má průměrnou délku okolo 5 metrů. Na své male tělo má poměrně velké prsní ploutve. Má velmi protáhlou horní část ocasu, kterou využívá k nahánění hejna ryb a jejímu následnému omráčení. Vyskytuje se podobně jako žralok bílý. Žralok tygří, druhý nejútočnější druh, může dorůstat do délky téměř 9 metrů. Rozšířen je stejně jako kladivoun. Ve vztahu k člověku je to nejhorší druh, má na svědomí vice smrtelných útoků, než i žralok bílý.
Dalšími zástupci jsou například žralok šotek, žralok modrý, žralok citronový a žralok bělavý. Patří sem i vyhynutý megalodon, který žil v době před 16 až 2 miliony let a mohl dorůstat délky vice než 20 metrů.
Tímto jsme si stručně prošli paryby, třídu, která je fylogeneticky starší než ryby.

Jakub Kantor

Pokud se Vám článek líbil, podpořte ho prosím svým laikem, případně ohodnoťte hvězdičkou. Uvítáme především komentáře k rozvinutí diskuzí s vašimi názory a zkušenostmi k danému tématu. Registrace k psaní komentářů není nutná.