Divočák s červenými tečkami - Lov pstruhů

 Léto je velice příjemná doba pro vláčkaře. Lovit už můžeme všechny druhy ryb, a všechny jsou zároveň hodně aktivní a dobře přijímají potravu. Pro mě je léto především pstruh. A zároveň i jeho poslední zvonění před koncem sezóny. 

 

Hodně se změnilo u pstruhových revírů ode dne otevření nové sezóny. Není už ani památky po jarních přeháňkách, někdy dokonce sněhových, u našeho oblíbeného jízku se nemusíte mačkat s dalšími nedočkavci, ruce nám na chladném vzduchu tak rychle nekřehnou a po ranní jinovatce už také není ani památky. Naše milované říčky, potoky i řeky se staly jako by menší a ještě nenápadnější.
Už se nedá tak lehce po jejich březích mašírovat s prutem pod pažím od jednoho místa k druhému a tam kde jste se svobodně rozpřahovali s prutem při vláčení je díky bujné zeleni tak málo místa na nahození, že se nedá ani odlovit. Letní zarůstání pstruhových lovišť má své světlé i stinné stránky. Nechytá se na takových místech jednoduše. Řeknu to ještě jinak – loví se velmi těžko, časem do takového stupně obtížnosti, že občas nemůžu pochopit, proč jsem tolik tesknil po letním lovu pstruhů. Nenápadně dorazit až k samému břehu je neřešitelný úkol, protože naše snaha potichu projít zelenou houštinou může náhodnému pozorovateli připomenout počínání menšího hrocha. Prostě tento „rambajs“ nejde ruku v ruce s  efektivností tichého rybaření. Z druhé strany vzato, se zase naopak nesetkáme s největším problémem časně jarních holích břehů, a tím je za co se ukrýt. Úkryt, to je vlastně podstata mých letních lovů. Podstata, na kterou ale můžeme zapomenout pod podmínkou, že zavrhneme všechny zásady pstruhové přívlače a „uděláme to jinak“.

Předně vyloučíme mnohakilometrové pochody, lov systémem „od dolíku k dolíku“, v podstatě založený na dvou náhozech sem, dva támhle a hurá jinam. Myslím, že představa vláčení na jednom místě na malém potoku může v někom vyvolat rozpaky, ale věřte, že v létě je to jediný způsob, jak se dostat k velikému pstruhu. Každý pokus o proklestění se do pozice z které můžeme v pohodě nabídnou nástrahu obyvatelům pod hladinou nás devětkrát z deseti případů zbaví šance na velkou rybu, zatímco méně ostražitý „roček“ tu na stejný počet pokusů zůstane právě devětkrát. Ale o ty nám přece nejde! A lov z těch pár metrů odkrytého břehu je ještě méně efektivní, protože jestli platí z jara že pstruh má deset očí, tak v létě jich má snad sto. Tak co mě nejvíce nutí k stacionárnímu lovení? Je to dostatek potravy. Je jí dost pod vodou, na ní i ve vzduchu nad hladinou, jen se trefit do jejich chutě. Ale na to právě máme při lovu z jednoho místa dostatek času. Můžeme nesčíslně krát vyměnit nástrahu, změnit rychlost jejího vedení i způsob podání. Na to nám většinou při přebíhavém způsobu rybaření nezbude čas.

Doporučuji Vám vyhlédnutí přeci jen více míst – tak dvou až tří, v kterých s větší rybou můžeme počítat. Jak má vypadat takové potencionální stanoviště potočáka jistě všichni víte. Asi každý pstruh má své „tajemné“ dolíky, vymleté tmavé díry pod břehy nebo bystré soutoky s menšími potůčky kam se z neomylností vrací. Pstruh je také teritoriální lovec a pokud se nám ho na nějakém místě podařilo zaměřit, určitě ho tam najdeme i příště (samozřejmě jen v případě, že ho neodnese jiný rybář). Shrnu to: vybrat správné místo na stacionární lov je první a nejdůležitější krok k ulovení trofejní ryby. Ten druhý je potom právě „lov jinak“.

Vplížení se na místo z kterého se dá nahodit nástraha mi zabere trochu více času. Ačkoliv je to vzdálenost většinou jen pár metrů, trvá mi cesta i několik minut. Každý zbytečně prudký pohyb, prasknutí zlomené či rozšláplé větvičky nebo skoulení kamene či drnu po břehu do vody dělá místo na několik hodin pro vláčkaře jalovím. Nikdy nevíte, zda obyvatel vyhlídnuté tůňky právě nehoduje pod hladinou nebo přímo u břehu a náš halasný příchod ho na dlouhou dobu vyruší. Některá z atraktivních míst jsou tak strašně zarostlá, že ač se budete plížit jako indián, stejně se nevyhnete vyplašení dravce. Na takových místech jsem si nejprve „vyšlápl“ dobrý přístup a lov jsem odložil až třeba na druhý den. Ale samotné doplížení na lovné místo je teprve polovina úspěchu. Stejně důležité je i vybrání takového místa, z kterého můžeme nahodit ze všech směrů, aby měl pstruh možnost prohlédnout si naši nástrahu z každého úhlu. Důkladná příprava místa – to je hlavní zásada – nám musí povolit důkladné prochytání místa. Jednoduchý přístup ke krabičce s bohatou zásobou nástrah nám bude minimalizovat „kroucení a vrtění“ na našem stanovišti. Stále musíme mít na paměti, že každý podezřelý ruch je náš potenciální šance…na vyplašení ryby. A teď pár slov o vázkách. Když už se podaří, že na námi horko-těžko vybraném a obsazeném místě při prvním nahození uvázneme na skryté dubové větvi o průměru paže dospělého muže, raději nástrahu hned odstřihnu a pokusím se ji vyprostit až po skončení lovu. Ale nejlepší je, jak jsem se už mnohokrát přesvědčil, prozkoumat si každé místo předem (minimálně jeden den) a lokalizovat všechny možné překážky. A vlastně i reliéf dna a různé skryté proudky. A ptáte se, jestli časté protahování různých nástrah před rybím nosem vyprovokuje potočáka k útoku? Velice často se mi přihodilo, že jsem měl záběr až po několika hodinách „bagrování“ v jednom dolíku, a stejně často přišel útok až po vystřídání celého arsenálu umělých nástrah. Z toho vyplývá, že dobré – tiché a opatrné – zaujmutí stanoviště povoluje na jednom místě strávit dlouhý čas bez obavy, že rybu vyplašíme. To vyvrací staré a mezi rybáři rozšířené dogma, že pstruh je ryba prvního náhozu. A potvrzení této mé teorie je každoročně několik, takto ulovených, velkých pstruhů během léta. Nástrahy které nasazuji na srpnového potočáka zapadají do rámce obecně doporučovaných nástrah, ale to samé se v žádném případě nedá říci o jejich vedení.

 

Prototypem mojí nejúspěšnější srpnové nástrahy byl jedno-centimetrový, plovoucí wobler-okounek. První etapa modernizace spočívala v ulomení nořítka. V další fázi jsem okouní barvy přestříkal metalízovým nátěrem v barvě černé a rubínové. A ve finální části jsem do navrtaných otvůrků vlepil tenoučké gumové proužky nastříhané ze starého ocásku černého twistera. Takto jsem si vyrobil i něco na způsob berušky a dva brouky, něco jako chrousty. Tato kolekce miniaturních potvůrek splňuje téměř stoprocentně nabídku, kterou pstruhům nabízí baldachýn větví zavěšený nad hladinou. Část záběrů přichází už v době volného splouvání nástrahy. Podstatně víc pak v okamžiku, kdy začnu dávat mým výtvorům pomocí prutu pohyby a známky živého stvoření. Všimli jste si už někdy jak se chová velký hmyz, pokud se ke své smůle a proti své vůli octne na hladině vody? Pohyby které vytváří se dají definovat nejlépe jako: „ schizofrenicky-paralitické“. A tak také vedeme svoji nástrahu. Dáme ji co nejvíce nekoordinovaných pohybů, ale stejně jako živá předloha pouze na rozmezí několika centimetrů. Pravděpodobně Vám při prvních pokusech bude „brouček“ skákat po celé řece a případný pozorovatel z řad muškařů, nebo tradičních vláčkařů asi silně zapochybuje o Vašem psychickém zdraví, ale jeden den intensivního tréninku bude naprosto stačit na zvládnutí této metody. Pokud na hladině nejsou vidět známky toho že sbírají na povrchu, vyměním hmyzí třpytky za klasické rybičky. Možná né nejvěrnější, ale v každém případě nejefektivnější napodobeninou v našich podmínkách je opět…wobler. Především potápivý model, který se přilepí nade dno a nic, kromě útoku velkého struha ho v chodu neruší. Nahazuji ho do okolí domnělého stanoviště ryby, nechám ho klesnout na dno – a tam ho chvíli nechám! Je jasné, že to neznamená, že pokládám prut do vidliček a nechystám se na pročítání nějakého rybářského časopisu. Dodávám nástraze stále pomocí prutu nepatrné pohyby, ale jen v omezeném rajónu. Chvílemi ji nechám netečně ležet, abych jí „vycukal“ několik centimetrů, až desítek cm nade dno a zase ji nechal volným driftem klesnout na dno. Za absolutně nejlepší považuji jakési „intermediální“woblery , to znamená ty, jejichž váha jen slabě překračuje hmotnost a hustotu vody. Prostě ty, které lehce udržíme v jakémkoliv bodě vodního sloupce. Můj osobní rekord z takového lovu je krásný tmavý pstruh potoční z říčky Jurajská, který měřil rovných 51 cm. Náhle prudce sebral woblera, který mu už předtím deset minut marně tančil přímo před nosem a vypadalo to, že si ho vůbec nevšímá. Tím jsem si naprosto jistý, protože jsem celou dobu vše sledoval přes polarizační skla mých brýlí.

Další alternativou mimo rybky nebo hmyzu je brouk, brouk kterého má napodobit černý, hnědý nebo červený twister. Na ně berou pstruzi…hned po dopadu. Myslím po dopadu na hladinu, v případě, že se pohybují v horní vrstvě vody. Naopak po dopadu na dno, což mě velice udivilo a hodně připomnělo mé chytání candátů, v době kdy sbírají driftující potravu těsně nade dnem. Toto typově candátové pstruhování, protože nebývá nijak rasantní, často poznám jen na vlasci, který držím mezi prsty. S touto metodou jsem nejvíce ryb vyprovokoval v hlubší vodě pod prudkými břehy vymletými prudkým proudem. Podobně jako u woblera spouštím nástrahu na stejné místo několikrát za sebou. Ryba se někdy dá zlákat teprve po hodině takovéto „zábavy“.

Pokud ani chroust, ani rybka nebo jiný brouček nepřesvědčí rybu k záběru, nepokouším se je už přelstít nějakým konvenčním způsobem. Ne snad proto, že bych za úspěšné považoval jen „své“, právě popsané metody, ale proto, že už toho většinou mívám „plné kecky“. Několika hodinové pročesávání jednoho dolíku, často i v nepřirozené, pokrčené poloze, nahlodá i daleko většího „tvrďáka“. A mimo to považuji na lovení pstruhů nejkrásnější to, že nikdy nebudeme mít úspěch zaručen.                                                                                   

Jan Vodička