Čtení vody - Řeky

Před časem se na zdejších stránkách objevil můj článek o rybích stanovištích na malých potocích. Několikrát jsem v něm zmínil odlišnosti, kterými se potoky liší od větších vodních toků. A protože jich je více než dost a vydají na samostatný článek, pojďme se dnes podívat na řeky a místa, která na nich stojí za pozornost.

V první řadě je třeba si uvědomit skutečnost, že zatímco na potocích se většinu pohybujeme sami, na větší toky je silnější rybářský tlak a i na první pohled zajímavé místo může být proloveno a téměř bez ryb. Nebo s rybami, ale tak vyškolenými a opatrnými, že není vůbec snadné dostat se jim na kobylku.

První místo, s nímž se na rozdíl od potoků setkáme na řekách, jsou okolí mostních pilířů. Tedy abych byl přesný spíše místa pod nimi. Nad pilíři a v jejich okolí je lov těžší, jelikož je zde většinou naplaveno dřevo a jiné vázky z předchozích povodní. V mnoha případech nemusí být na hladině překážka vůbec zřetelná, ale přesto se jedná o učiněný hřbitov vláčecích nástrah. U jednoho takového mostu jsem před časem pohřbil Rapalu, kterou většina sběratelů ani nenosí k vodě, natož aby s ní nahazovala do takových míst. Za mostním pilířem, ve směru po proudu, bývá většinou vymleta hlubší jáma. V té se tvoří vracák, kde cirkuluje rybí potrava a ani dravci nebudou daleko. Znám však i místa, kde je za pilířem naopak naplaven nános písku a místo očekáváné jámy je zde mělčina. Ta je naopak plná ouklejí a jde tak o zajímavý flek na lov tloušťů či bolenů. Tento případ se týká spíše říčních úseků s menším proudem. Ještě jeden tip si k mostním pilířům si neodpustím. Pokud mohu volit, vždy dám přednost mostům, které přetínají řeku v hlubším klidnějším úseku. Mělké peřejnaté úseky v tomto ohledu nejsou natolik atraktivní, naopak kolem mostních pilířů je často ze všech stran naplaven písek a kameny a atraktivita místa se tím značně zmenšuje.

Také s ostrovy se setkáme prakticky jen na větších vodních tocích. Tedy s takovými, kterým se vyplatí věnovat naši pozornost. U ostrovů je situace do jisté míry podobná jako v předchozím případě. Nemůžeme zde akorát počítat s hlubokou dírou pod ostrovem samotným. A další problém, na množství našich řek postižených regulací se s ostrovy prakticky nesetkáme. A pokud ano, často jsou náplavy, které ostrov tvoří, jen malé a po každé povodni může být podoba ostrova jiná. Někde ostrov vznikne, další povodeň odnese a zůstane jen mělčina. Ani ta však nemusí být nezajímavá. Na jaře loňského roku jsem na řece sledoval místa kolem legendárního ostrova popisovaného v knize Jak jsem potkal ryby, kde malý Ota Pavel ulovil svého okouna samotáře. Na toto, všem rybářům dobře známé místo, se v budoucnu určitě chystám vypravit.

V prvním díle, zaměřeném na potoky, jsem hovořil o jezech. Nemohu je přejít ani zde, protože je třeba zmínit určité rozdíly. Týká se to z velké části rozlohy jezů. Zatímco na potoce není problém celé podjezí proházet aniž bychom se hnuli z místa, na řece tato možnost nepřipadá v úvahu. Podjezí jsou rozlehlá, se členitým dnem a ryby je třeba hledat. Při tom je třeba brát v úvahu, že při brodění v silném proudu, kde se navíc může dno radikálně měnit, je nutné dbát zvýšené opatrnosti. Pod mnoha jezy je také vybetonovaná tzv. "vana". Překvapivě ani tato místa s nulovými možnostmi úkrytu nejsou bez rybí populace. Navíc většinou je "vana" zakončena betonovou navigací, která končí jen několik centimetrů pod hladinou. Díky tomu je možnost projít celou šíři podjezí. Jen je třeba dávat pozor, kam šlapeme. V betonu se po čase objeví díry a nečekané šlápnutí do nich není neobvyklé. Také je třeba brát v potaz povlak vodních řas, které nepříjemně kloužou a podle toho volit obuv. Loni na Ohři mi stačilo udělat na jezu první krok a díky nevhodné obuvi (měl jsem mnohými oblíbené, ale na ryby naprosto nevhodné kroksy) jsem měl co dělat, abych po pádu neskončil přímo ve vývařišti jezu. S fotoaparátem a kompletní přívlačovou výbavou k tomu... Lov v podjezích má však dnes i své stinné stránky. Například na mé domácí řece proběhla za posledních několik let přestavba mnoha starých klasických jezů na moderní stavby s pohyblivou hranou a malými vodními eletrárnami. Během této přestavby vzalo mnoho z klasických míst za své. A na další se rybář nedostane, jelikož souběžně s MVE vznikly i rybí přechody. Navíc asi není třeba dodávat, jak vypadá řeka v létě, pokud se jez zvedne a voda jde jen elektrárnou. V takovém případě postrádají návštěvy dlouhých úseků pod jezy smysl. Zřetelné to bylo především minulé, extrémně horké léto. A úpravy dalších jezů se prý chystají...

Novou podobu však kromě jezů samotných dostávají celé říční úseky. Regulace je patrná na mnoha vodách. Někde až v přehnané míře, zářným příkladem je poslední úsek Litavky protékající Berounem. Řeka je zde sevřena mezi dva metry vysoké betonové stěny a dno téměř ploché. Stanovišť pro ryby je zde tedy naprosté minimum. Naštěstí ve většině případů nejsou zásahy do vodního toku až tak drastické. Často se jedná například jen o zpevnění břehů. To lze pozorovat mimo jiná na spodních tocích Labe a Vltavy, tedy řekách, kde panuje čilý lodní provoz. Břehy takových vod jsou často tvořeny velkými kameny. Stačí však počkat několik let, či spíše povodní a i upravený břeh se přeci jen změní. Kameny se podemelou a uvolní nebo se u nich naopak zachytí vodou přinesený nepořádek a vznikne nové potenciální rybí stanoviště. Jak tedy na tomto typu vod ryby hledat? Je to jednoduché. Stačí si všímat každé, i sebemenší odlišnosti v jinak jednotvárném říčním úseku. Ani to nemusí platit vždy, například tloušti v letních vedrech rádi postávají přímo u samotné navigace v těsné blízkosti břehu.

Obecně se dá říct, že čím menší řeka, tím snáze čitelná je. Menší mělčí řeky se proloví snadněji než veletoky typu Labe. Na druhou stranu čím větší řeka, tím zajímavější velikosti mohou dorůst její obyvatelé. Předchozí odstavec se týkal především největších vodních toků. V těch následujících se zaměřím na místa, která jsou rybáři vyhledávána a navštěvována na řekách všech velikostí.

V prvním díle našeho seriálu jsem nehovořil o tůních. Připadalo mi to logické, jelikož právě na malých potocích se rybářova pozornost většinou zaměřovat na nejhlubší místa celého toku prostě a jednoduše musí. Na řece je samozřejmě situace jiná, ale ani zde nejsou tůně a vracáky kolem břehů opomíjené. Spíše naopak. Jde o atraktivní místa pro všechny metody lovu. V klidné vodě vracáku lze zakrmit flek pro lov s feederem nebo plavačkou. Je-li tůň větší, s velkou pravděpodobností ji přes léto obsadí kapraři nebo lovci sumců. V chladnějším období roku jsou tato hlubší místa s klidnou vodou ideálním rybím zimovištěm a s velkou pravděpodobností mohou ukrývat velkou štiku. Bohužel díky už zmiňované regulaci taková místa na mnoha řekách vůbec nenalezneme.

Atraktivní jsou také místa, kde do vody zasahují skály či velké kameny. V takových úsecích bývá řeka hlubší a mimo jiné skýtá zajímavá místa pro lov okounů. Platí zde však to samé, co v předchozím případě. Jak vracáky, tak místa kolem skal jsou takřka permantentně v obležení rybářů a i přes jejich nespornou atraktivitu může být dosažení úspěchu obtížnější.
To platí i pro soutoky. Ať už místa, kde spojují své toky dvě větší řeky, nebo kde se do řeky vlévá menší potok. Obvykle je zde vymleta hlubší jáma  a na samotné špičce soutoku je i klidnější proud. Je ale třeba myslet na skutečnost, že po každé větší vodě se nejvíce mění dno právě na podobných místech.

Zajímavá jsou také místa, kde je narušen jinak jednotvárný říční proud. Mám na mysli mělčiny zasahující od břehu do středu řeky nebo písečné kosy uprostřed toku. Na takových místech je často uprostřed řeky mělčina s klidnějším tokem, zatímco kolem břehu proudí silněji a je zde i větší hloubka. Bez brodění se na větších řekách na taková místa dá dostat jen obtížně. Na samotné mělké kose uprostřed řeky se však drží potěr a dravci nebudou daleko. Především boleni a hlavně velcí tloušti. Ty zde lovím rád na hladinové nástrahy. Většinou bývají konstruovány pro dlouhý odhoz a tak se s nimi v kombinaci se slabou pletenou šňůrou dostanu až do požadované vzdálenosti. Velkému tloušti nečiní problém zaútočit ani na větší nástrahu. A protože nehrozí jen útok tlouště, měl by být wobler vždy na lanku.

Tím jsme se dostali na konec druhého dílu. V závěru se podíváme na stojaté revíry a rybí stanoviště na nich.

Lukáš Ardon

Pokud se Vám článek líbil, podpořte ho prosím svým laikem, případně ohodnoťte hvězdičkou. Uvítáme především komentáře k rozvinutí diskuzí s vašimi názory a zkušenostmi k danému tématu. Registrace k psaní komentářů není nutná.