Karas obecný
Carassius carassius (Linnaeus, 1758)
Popis: tělo je vysoké, kratší, zavalité, hlava malá, skřele vypouklé, na omak drsné, koncová ústa bez vousků. Horní okraj hřbetní a dolní okraj řitní ploutve je vypouklý. Největší (třetí) tvrdý paprsek ve hřbetní ploutvi je ze zadní strany jemně ozubený, asi s třiceti stejně velkými zoubky.Ocasní ploutev je mělce vykrojena. Ve hřbetní ploutvi jsou 3—4 tvrdé a 14—21 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 2—3 tvrdé a 5—8 měkkých paprsků, v břišní ploutvi 2—3 tvrdé a 7—8 měkkých paprsků, v prsní ploutvi 1 tvrdý a 12—13 měkkých paprsků. V postranní Čáře je 32—36 šupin, nad ní 6—8, pod ní 5—7 šupin. Žaberních tyčinek je 22—23, požerákové zuby jsou jednořadé (4—4).Při nepříznivých potravních podmínkách vytváři nízkotělé a pomalu rostoucí populace, označované jako Carassius carassius morpha humiiis Heckel,1840, u nichž bývá postranní čára neúplná, přerušovaná. Karas se kříží s kaprem. Kaprokaras má silně vydutý horní okraj hřbetní ploutve a dolní okraj řitní ploutve, ocasní ploutev je silně vykrojená. Na zadním okraji nejdelšího tvrdého paprsku hřbetní ploutve bývá nad dvacet drobných, stejně velkých zoubků. Žaberní víčko je silně vypouklé, u úst je 1—2 páry slabých a krátkých vousků, které však mohou i chybět. V postranní čáře je 34—39 šupin, žaberních tyčinek je 26—32. Požerákové zuby jsou dvou— až trojřadé, s různým počtem zubů (LOHNISKÝ. 1990).
Zbarvení: základní zbarvení karasa je šedozelené, s nádechem do zlatova, hřbet je tmavý, boky světlejší, břicho zlatožluté. Hřbetní a ocasní ploutve jsou nahnědlé, párové hnědožluté, často načervenalé. Pobřišnice je světlá,pouze u některých populací má jemný nádech do tmavošeda. OLIVA (1957) popsal z polabských tůní tři kusy zbarvené temně žlutočerveně, s červenými ploutvemi. Zakrnělá morfa má zpravidla u báze ocasní ploutve tmavou skvrnu a celkové zbarvení je tmavší. Barva boků kaprokarasa je mosazná až hnědá, pobřišnice je světlá.
Pohlavní rozdíly: samci bývají menší, mají poměrně delší párové ploutve a v době tření třecí vyrážku.
Výskyt: nejčastěji obývá silně zabahněné a zarostlé stojaté vody, jakými jsou stará slepá ramena dolních částí toků, tůně a rybníky. V melioračním kanálu Komoča bylo potvrzeno až 1782 ks.ha-1 a 109,5 kg.ha-1, odhad populace v polabské tůni Malá Arazimova činil 150 000 ks.ha-1. Karas obecný je jednou z našich nejodolnějších ryb. Dokáže přezimovat i v podmínkách s nulovou hodnotou kyslíku díky tomu, že je schopen štěpit tuky svého těla na mastné kyseliny a uvolněný kyslík spotřebovává ve tkáních k dýcháni (BLAŽKA, 1958).
Růst a věk: karas obecný je středněvěká ryba, dožívající se vzácně věku až deseti let. Běžné úlovky z našich vod nepřesahuji hmotnost 0,2—0,3 kg.V roce 1988 byl na Moravě uloven kus o délce 45 cm a o hmotnosti 2,1 kg.Karas chycený v roce 1985 v Dukelské nádrži u Havířova měřil 53 cm a měl hmotnost 1,45 kg. U karasa ze Stonávky (1989—39 cm, 1,33 kg) byl zjištěn věk jedenáct let. V roce 1985 byl v Olši uloven zlatě zbarvený jedinec o délce 35 cm a o hmotnosti 0,65 kg. Růst karasa je velmi proměnlivý, v závislosti na podmínkách dané lokality. V tzv. Karasí tůni v Polabí např. dosahoval zakrslý karas v desátém roce života délky pouze 15,4 cm.
Potrava: potěr se živí planktonem, dospělí kromě této potravy zvířenou dna a částmi rostlin.
Rozmnožování: pohlavně dospívá ve věku 2—3 roky. Tření probíhá při teplotě vody 16—17°C. Větší samice mívají až 300 000 jiker, které jsou lepkavé, o průměru kolem 1,5 mm a jsou vytírány na vodní rostliny.
Význam: v našem rybníkářství nemá větší význam. Slouží jako potrava dravcům a je užíván sportovními rybáři při lovu na udici jako mimořádně houževnatá nástražní rybka. Větší jedinci jsou sami loveni na udici.
Popis: tělo je vysoké, kratší, zavalité, hlava malá, skřele vypouklé, na omak drsné, koncová ústa bez vousků. Horní okraj hřbetní a dolní okraj řitní ploutve je vypouklý. Největší (třetí) tvrdý paprsek ve hřbetní ploutvi je ze zadní strany jemně ozubený, asi s třiceti stejně velkými zoubky.Ocasní ploutev je mělce vykrojena. Ve hřbetní ploutvi jsou 3—4 tvrdé a 14—21 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 2—3 tvrdé a 5—8 měkkých paprsků, v břišní ploutvi 2—3 tvrdé a 7—8 měkkých paprsků, v prsní ploutvi 1 tvrdý a 12—13 měkkých paprsků. V postranní Čáře je 32—36 šupin, nad ní 6—8, pod ní 5—7 šupin. Žaberních tyčinek je 22—23, požerákové zuby jsou jednořadé (4—4).Při nepříznivých potravních podmínkách vytváři nízkotělé a pomalu rostoucí populace, označované jako Carassius carassius morpha humiiis Heckel,1840, u nichž bývá postranní čára neúplná, přerušovaná. Karas se kříží s kaprem. Kaprokaras má silně vydutý horní okraj hřbetní ploutve a dolní okraj řitní ploutve, ocasní ploutev je silně vykrojená. Na zadním okraji nejdelšího tvrdého paprsku hřbetní ploutve bývá nad dvacet drobných, stejně velkých zoubků. Žaberní víčko je silně vypouklé, u úst je 1—2 páry slabých a krátkých vousků, které však mohou i chybět. V postranní čáře je 34—39 šupin, žaberních tyčinek je 26—32. Požerákové zuby jsou dvou— až trojřadé, s různým počtem zubů (LOHNISKÝ. 1990).
Zbarvení: základní zbarvení karasa je šedozelené, s nádechem do zlatova, hřbet je tmavý, boky světlejší, břicho zlatožluté. Hřbetní a ocasní ploutve jsou nahnědlé, párové hnědožluté, často načervenalé. Pobřišnice je světlá,pouze u některých populací má jemný nádech do tmavošeda. OLIVA (1957) popsal z polabských tůní tři kusy zbarvené temně žlutočerveně, s červenými ploutvemi. Zakrnělá morfa má zpravidla u báze ocasní ploutve tmavou skvrnu a celkové zbarvení je tmavší. Barva boků kaprokarasa je mosazná až hnědá, pobřišnice je světlá.
Pohlavní rozdíly: samci bývají menší, mají poměrně delší párové ploutve a v době tření třecí vyrážku.
Výskyt: nejčastěji obývá silně zabahněné a zarostlé stojaté vody, jakými jsou stará slepá ramena dolních částí toků, tůně a rybníky. V melioračním kanálu Komoča bylo potvrzeno až 1782 ks.ha-1 a 109,5 kg.ha-1, odhad populace v polabské tůni Malá Arazimova činil 150 000 ks.ha-1. Karas obecný je jednou z našich nejodolnějších ryb. Dokáže přezimovat i v podmínkách s nulovou hodnotou kyslíku díky tomu, že je schopen štěpit tuky svého těla na mastné kyseliny a uvolněný kyslík spotřebovává ve tkáních k dýcháni (BLAŽKA, 1958).
Růst a věk: karas obecný je středněvěká ryba, dožívající se vzácně věku až deseti let. Běžné úlovky z našich vod nepřesahuji hmotnost 0,2—0,3 kg.V roce 1988 byl na Moravě uloven kus o délce 45 cm a o hmotnosti 2,1 kg.Karas chycený v roce 1985 v Dukelské nádrži u Havířova měřil 53 cm a měl hmotnost 1,45 kg. U karasa ze Stonávky (1989—39 cm, 1,33 kg) byl zjištěn věk jedenáct let. V roce 1985 byl v Olši uloven zlatě zbarvený jedinec o délce 35 cm a o hmotnosti 0,65 kg. Růst karasa je velmi proměnlivý, v závislosti na podmínkách dané lokality. V tzv. Karasí tůni v Polabí např. dosahoval zakrslý karas v desátém roce života délky pouze 15,4 cm.
Potrava: potěr se živí planktonem, dospělí kromě této potravy zvířenou dna a částmi rostlin.
Rozmnožování: pohlavně dospívá ve věku 2—3 roky. Tření probíhá při teplotě vody 16—17°C. Větší samice mívají až 300 000 jiker, které jsou lepkavé, o průměru kolem 1,5 mm a jsou vytírány na vodní rostliny.
Význam: v našem rybníkářství nemá větší význam. Slouží jako potrava dravcům a je užíván sportovními rybáři při lovu na udici jako mimořádně houževnatá nástražní rybka. Větší jedinci jsou sami loveni na udici.