Ježdík obecný
Gymnocephalus cernuus (Linnaeus, 1758)
Popis: tělo je ze stran zploštělé, hřbetní linie je mírně vyklenutá. Ústa jsou poměrně malá. Hřbetní ploutve jsou spojeny v jednu tak, že první ploutev s ostnitými paprsky přechází plynule v druhou, která má pouze měkké paprsky. Ve hřbetní ploutvi je 11—16 tvrdých a 10—15 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 2 tvrdé a 4—6 měkkých. V postranní čáře je 34—40 šupin, nad ní 6—7,pod ní 10—12 šupin.Žaberních tyčinek je 8—13.
Zbarvení: hřbet šedozelený boky hnědavé, břišní část žlutobílá. Na hřbetě,bocích a nepárových ploutvích jsou rozmístěny početné tmavé skvrnky pravidelného tvaru. Skřele jsou namodralé s kovovým leskem.
Pohlavní rozdíly; velmi nepatrné. Samci mají špičatější močopohlavní bradavku než samice, které se dají spolehlivě poznat v období těsně před třením kdy mívají výrazně zvětšenou břišní dutinu.
Výskyt:obývá řeky, vodní nádrže, spojovací stoky a některé průtočné rybníky. žije při dně a na rozdíl od okouna nevyhledává vodní rostlinstvo.Nevyskytuje se v místech se silnějším proudem. V dunajském rameni Žofín byla zjištěna početnost až 2197 ks.ha-1 a 34 kg.ha-1, ještě větší množství
bylo zaznamenáno v inundačních tůních Dunaje (až 14 934 ks.ha-1 a 210 kg.ha-1).
Růst a věk: vzácně u nás dosahuje délky kolem 20 cm, z Dyje jsou známí až osmiletí jedinci. V roce 1965 byl v Sázavě uloven ježdík o délce 22 cm.
Potrava: živí se především larvami vodního hmyzu a korýši, požírá ale i jikry a plůdek ryb.
Rozmnožování: tření probíhá v dubnu a v květnu, na jednu samici připadá až 10 000 žlutých či pomerančových jiker o průměru kolem 1 mm. Jikry jsou zpravidla nalepené dále od břehu na rostlinách, na větvičkách či kamenech v místech čistého nezabahněného dna nebo přímo na štěrkovitém dně.
Význam: ježdíka lze u nás hodnotit spíše jako rybu nežádoucí, poněvadž v potravě konkuruje jiným, cennějším druhům ryb, a také proto, že požírá jejich jikry a plůdek. Pro svou malou velikost nepatří mezi objekty sportovního rybaření.
Popis: tělo je ze stran zploštělé, hřbetní linie je mírně vyklenutá. Ústa jsou poměrně malá. Hřbetní ploutve jsou spojeny v jednu tak, že první ploutev s ostnitými paprsky přechází plynule v druhou, která má pouze měkké paprsky. Ve hřbetní ploutvi je 11—16 tvrdých a 10—15 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 2 tvrdé a 4—6 měkkých. V postranní čáře je 34—40 šupin, nad ní 6—7,pod ní 10—12 šupin.Žaberních tyčinek je 8—13.
Zbarvení: hřbet šedozelený boky hnědavé, břišní část žlutobílá. Na hřbetě,bocích a nepárových ploutvích jsou rozmístěny početné tmavé skvrnky pravidelného tvaru. Skřele jsou namodralé s kovovým leskem.
Pohlavní rozdíly; velmi nepatrné. Samci mají špičatější močopohlavní bradavku než samice, které se dají spolehlivě poznat v období těsně před třením kdy mívají výrazně zvětšenou břišní dutinu.
Výskyt:obývá řeky, vodní nádrže, spojovací stoky a některé průtočné rybníky. žije při dně a na rozdíl od okouna nevyhledává vodní rostlinstvo.Nevyskytuje se v místech se silnějším proudem. V dunajském rameni Žofín byla zjištěna početnost až 2197 ks.ha-1 a 34 kg.ha-1, ještě větší množství
bylo zaznamenáno v inundačních tůních Dunaje (až 14 934 ks.ha-1 a 210 kg.ha-1).
Růst a věk: vzácně u nás dosahuje délky kolem 20 cm, z Dyje jsou známí až osmiletí jedinci. V roce 1965 byl v Sázavě uloven ježdík o délce 22 cm.
Potrava: živí se především larvami vodního hmyzu a korýši, požírá ale i jikry a plůdek ryb.
Rozmnožování: tření probíhá v dubnu a v květnu, na jednu samici připadá až 10 000 žlutých či pomerančových jiker o průměru kolem 1 mm. Jikry jsou zpravidla nalepené dále od břehu na rostlinách, na větvičkách či kamenech v místech čistého nezabahněného dna nebo přímo na štěrkovitém dně.
Význam: ježdíka lze u nás hodnotit spíše jako rybu nežádoucí, poněvadž v potravě konkuruje jiným, cennějším druhům ryb, a také proto, že požírá jejich jikry a plůdek. Pro svou malou velikost nepatří mezi objekty sportovního rybaření.