Žravý hlaváč černoústý táhne Labem

Rybáři hlásí znepokojivou informaci. V Labi pod Střekovem byl opakovaně uloven hlaváč černoústý, drobná žravá rybka, která se dosud vyskytovala jen na Dyji a Moravě, na Labi pak byla známá v okolí Hamburku.
Požírá jikry

„Přišli jsme na něj při zkušebním odlovu vzorků ryb, ale byl chycen i na udici a také při ichtyologickém průzkumu Akademie věd. Asi se k nám dostal pomocí lodí, mladí jedinci pak putují a osídlují další lokality," vysvětlil jednatel rybářského svazu v severních Čechách Tomáš Kava.

Hlaváč je velmi žravý a rychle se množí. „Dá se odhadnout, že jich v Labi už jsou stovky, spíše tisíce kusů a může způsobit podobné problémy jako před časem sumeček americký. Požírá nejen drobné bezobratlovce na dně, ale také jikry ostatních ryb a může podstatně ohrozit jejich populaci," varoval Tomáš Kava.

Rybáři aktivně spolupracují s odborníky z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd v Brně, kteří se několika druhy hlaváčů a hlavačkou skvrnitou dlouhodobě zabývají, a to i mimo areál rozšíření v ČR.
Výskyt hned hlásit

Podle doporučení rybářského svazu by rybáři měli jeho výskyt hlásit na e-mail: crsusti@crsusti.cz. Hlaváč se nesmí používat jako nástražní rybka v jiných revírech a ani nelze tento druh přenášet do uzavřených vod.

„Zatím jsem ho neviděl, ale vím o něm a zřejmě to bude problém. Asi by mělo být nařízeno, že po ulovení se tahle rybka nesmí vracet zpět do vody, i když jíst se to kvůli kostem nedá," je přesvědčen ústecký rybář Ivo Sláma.

Zdroj: https://ustecky.denik.cz/zpravy_region/zravy-hlavac-cernousty-tahne-labem-20151019.html

Hlaváč černoústý má protáhlé tělo s koncovými ústy a tenkými rty. Koutky jeho úst dosahují až po
přední okraj velkých očí. Samci mívají širší tváře a tmavší zbarvení. Samice se od samců liší také
tvarem urogenitální papily, kterou samice mají kratší a tupě zakončenou. Naproti tomu samci mají
papilu delší, zašpičatělou a s termální štěrbinou (KORNIS et al. 2012). Zbarvení hlaváče
černoústého je hnědé, šedé, žlutozelené s hnědými skvrnami bocích těla a hlava bývá obvykle tmavší
než zbytek těla (KORNIS et al. 2012). Dobrým charakteristickým znakem je černá skvrna na první
dorsální ploutvi, která obvykle začíná na pátém paprsku (KORNIS et al. 2012). Stejně jako hlavačka
má i hlaváč černoústý přísavný ventrální disk a chybí mu plynový měchýř. V době tření mají samci
ploutve tmavší a pektorální ploutve mají bíle nebo žlutě lemované (KORNIS et al. 2012).

Většinou dosahují délky 20 cm, ale mohou dosáhnout i 25 cm. Samci bývají větší než samice.
V oblastech svého původního výskytu (Azovské, Černé a Kaspické moře) dorůstá větších velikostí než
například v oblasti Velkých jezer v Severní Americe (CORKUM et al. 2004, STEPIEN & TUMEO 2006) a
skutečností také je, že ve slané vodě Baltského moře dosahuje větších rozměrů a dožívá se více let
(až 6 let) než ostatní populace (SOKOLOWSKA & FEY 2011).


Meristické znaky

D1 VII (VIII), D2 I 12 – 17, A I 9 – 14, ventrální disk: 17 – 20; počet obratlů 31 – 34; 42 – 59
šupin v podélných řadách (KORNIS et al. 2012).


Rozmnožování

Pohlavní dospělosti dosahují dříve samice než samci a to ve 2 až 3 letech, kdežto samci pohlavně
dospívají až mezi 3. a 4. rokem života (KORNIS et al. 2012). V americké řece Detroit dokonce samci
i samice pohlavně dospívají o rok dříve (MACINNIS & CORKUM 2000). Samci začínají stavět hnízdo
deset dní před nakladením jiker a ovívají ho ploutvemi (MEUNIER et al. 2009). Samci také hnízdo
bedlivě střeží a pravděpodobně během tření ani nepřijímají potravu, což může způsobovat úhyn samců
po první třecí sezóně (CHARLEBOIS et al. 1997). Po vytření jsou oplodněné jikry, které samice
nakladla na svrchní stěnu hnízda chráněny samcem, jež je ovívá kaudální a také pektorálními
ploutvemi (MEUNIER et al. 2009). V hnízdě může být přítomno až 10 000 jiker od 4 až 6 samic
(CHARLEBOIS et al. 1997). Jikry a larvy jsou ve srovnání s ostatními druhy z čeledi Gobiidae
relativně velké (3,2 mm), i když samice produkují relativně málo jiker (328 – 522, KOVTUN 1978).
Většinou hlaváč černoústý klade jikry na hrubý, převážně kamenitý, substrát, ovšem někdy klade
jikry i na štěrkovitý až písečný substrát, kde pravděpodobně vytváří prohlubně (RAY & CORKUM 2001).



Potrava

Mezi potravu hlaváče černoústého patří nejrůznější bentičtí bezobratlí, například čeleď
Dreissenidae (RAY & CORKUM 2001), Amphipoda (různonožci), Chironomidae (pakomárovití), Cladocera
(perloočky), Ephemeroptera (jepice), Isopoda (stejnonožci), Astacidae (rakovití), (MILLER 2003),
drobné rybky nebo i jikry větších ryb (KORNIS  et al. 2012).


Stanoviště

Osídluje především členité části toku, hlavně břehy s hrubým kamenitým záhozem, nebo kamenné
výhony, kde se úspěšně rozmnožuje a ve vhodných biotopech dosahuje vysoké početnosti (LUSK et al.
2009). MILLER (2003), RAY & CORKUM (2001) se zmiňují o tom, že hlaváč černoústý obývá i písečné či
štěrkové substráty.


2.2.2. Rozšíření hlaváče černoústého


Rozšíření ve světě

Původní areál výskytu hlaváče černoústého se nachází v Černém, Azovském a Kaspickém moři. Invazivní
šíření laváče černoústého bylo poprvé zaznamenáno v roce 1990 v Gdaňském zálivu v Baltském moři
(SKORA & STOLARSKI 1993) a v St Clair River v Severní Americe (JUDE et al. 1992). Hlaváč se
v Severní Americe rozšířil nejen do Velkých jezer, ale také do povodí řeky Mississippi
(STEINGRAEBER & THEIL 2000). Rozšíření do těchto oblastí je nejspíše důsledek transportu hlaváče
s balastní vodou. Do zálivu Gdaňsk se hlaváč možná dostal přirozenou cestou a to dvěma možnými
způsoby: z Černého moře přes řeky Dněpr, Pripět, Pina, Korelowskiho kanál, Bug, Vistula, anebo
z Kaspického moře řekou Volhou, Ribinskeho nádrží, dále přes Oněžské a Ladožské jezero až do
Finského zálivu (SKORA & STOLARSKI 1993). Hlaváč se nezávisle šířil do Polska, k pobřeží Německa
(SAPOTA 2004), Lotyšska, Estonska (OJAVEER 2006), Švédska (BJÖRKLUND & ALMQVIST 2010). Rozšířil se
také do řeky Moskvy (SOKOLOV et al. 1989), Dněstru, Dněpru a Bugu (MOSKALKOVA 1996), Visly
(KOSTRZEWA et al. 2004), Odry (CZUGAŁA & WOŹNICZKA 2010), Dunaje v Bulharsku (POLAČIK et al. 2008),
do dolního Dunaje v Srbsku (SIMONOVIĆ et al. 1998), do rakouské a německé části Dunaje (COPP et al.
2005) a celého Rýna (VAN KESSEL et al. 2009).


Rozšíření na Slovensku

Ve slovenské části Dunaje byl první výskyt hlaváče zaznamenán v roce 2003 (STRÁŇAI & ANDREJI 2004).
Na řece Moravě pocházejí první zmínky z dolního toku, kde se již 15. září 2006 na říčním kilometru
12 ulovilo 41 jedinců. Další nálezy pocházejí z říčního kilometru 14 a 19. Výše proti proudu na
říčních kilometrech 44, 60 a 78 nebyl výskyt hlaváče černoústého k roku 2006 zjištěn (LUSK et al.
2008).


Rozšíření v ČR do roku 2010

První nálezy hlaváče černoústého na našem území pocházejí ze 14. července 2008 z řeky Moravy, kde
byly uloveni první tři jedinci v ČR (LUSKet al. 2008). V řece Moravě se hlaváč černoústý vyskytuje
prokazatelně od soutoku Dyje s Moravou (ř. km 70) až po jez na říčním kilometru 74,1. Tento říční
kilometr se do roku 2010 se stal hraničním výskytem hlaváče na Moravě (LUSK et al. 2011).

První dva ulovení jedinci na řece Dyji pochází z říčního kilometru 26,7 (jez Břeclav) a ze dne 13.
srpna 2008. Další tři jedinci byli chyceni 21. října na říčním kilometru 13,8. Ulovení hlaváči
dosahovali délky 64 – 116 mm (LUSK et al. 2008). Tito autoři dále uvádějí, že výskyt hlaváče
v moravské části Moravy a Dyje znamená posun tohoto druhu o 55 resp. 76 km výše proti proudu.
Odůvodňují to tak, že migrace hlaváče černoústého je na dolním toku řeky Moravy usnadňována vzdutím
vody v Dunaji v závislosti na průtokových poměrech (minimální protiproudová aktivita v rámci vzduté
vody) a zřejmě k tomu přispěl i nízký průtok vody v řece Moravě v letech 2006  - 2008.

Zdroj: Bakalářská práce - Lukáš Kopeček