Špinavé rybníky? Můžou za to kapři

Třicítky na teploměru volají po koupání v přírodě. Najít však k tomu přijatelný rybník není dnes vůbec jednoduché. „Když jsem jako dítě jezdil na chalupu k Blaníku, mohli jsme si vybrat z mnoha rybníků, kam si půjdeme zaplavat. Dnes to nejde skoro v žádném,“ povzdechne si David Storch.  Nedávno tento biolog z Centra teoretických studií Karlovy univerzity jezdil s kamarády na kole krajinou kolem jihočeské Blatné a ani tam se jim nepodařilo najít rybník, ve kterém by měli chuť se namočit. Všude kalná, bahnitá nebo nevábně zelená voda, často zaneřáděná zbytky zrní nebo jiného krmení. Podle Storcha jsou vinni kapři, kteří se stali jedinými vládci českých rybníků, vytlačili takřka všechen ostatní život a udělali z nich nevábná bahniště.

Byznys s „vánoční“ rybou se totiž stal velmi výnosným podnikáním a množství vylovených kaprů se za posledních čtyřicet let zdvojnásobilo na přibližně dvacet tisíc tun šupináčů ročně. Asi polovina jde na vývoz.„Každý ví, že v rybníku Svět i v dalších v okolí se dá koupat tak do konce července. Pak už to kvůli zakalené vodě moc nejde,“ krčí rezignovaně rameny starosta Třeboně Jiří Houdek. Svět leží hned na kraji městského parku, u jeho břehů jsou dvě koupaliště.

Na majitele rybníků, firmu Rybářství Třeboň, už starosta – jak sám říká – netlačí. Největší rybářská společnost v Česku, která 80 procent ryb vyváží, totiž kompromis mezi rekreačním a rybářským využitím rybníků dlouhodobě odmítá. Snížení počtu kaprů a pročištění vody tak na dohled rozhodně nejsou. „Málokdo o tom mluví, ale jde o skutečnou ekologickou katastrofu,“ varuje profesor Storch.

Jak pohroma v rybnících vzniká? Kapři vyžerou drobné živočichy plankton, živící se řasami. Vodní řasy tak ve vodě zůstávají a způsobí její zelený zákal. Ryby kalí vodu i tím, že ryjí u dna. Nejenže tak rybníky znechutí potenciálním plavcům, ale zničí nebo vyženou i ostatní živočichy. Zdevastují celé populace žab či čolků, protože sežerou jejich zárodky. Obojživelníků v rybnících proto dramaticky ubývá. A od rybníků mizí i vodní ptáci, protože v bahnité vodě svou kořist neuvidí.

„Průhlednost vody ve většině rybníků nepřesahuje v létě 20 centimetrů, zatímco publikované údaje z 50. let dokládají průměrnou průhlednost vyšší než 150 centimetrů,“ říká Petr Musil z pražské fakulty životního prostředí. Počty kachen, potápek, lysek, bukačů či racků na rybnících radikálně klesají. K tomu koupání ve znečištěných rybnících může způsobit zdravotní obtíže. Rybáři je totiž vápní a do vody sypou také umělá hnojiva i kravskou mrvu, aby řasy, potrava planktonu, jímž se živí kapři, lépe rostly. Řasy zase mohou vyvolávat alergické reakce.

„Křišťálová voda není pro chov ryb vhodná,“ argumentuje Oldřich Pecha, majitel táborské firmy Štičí líheň – Esox, která ve stovce rybníků, jež vlastní či má v pronájmu, chová navzdory svému jménu v drtivé většině kapry.

Pechova firma hospodaří třeba na Starém rybníku nedaleko Bechyně. Dnešní třicátníci či starší lidé z okolních vesnic vzpomínají, že za jejich dětství byl čistý a lákal ke koupání. „Byla tam nejlepší voda,“ tvrdí místostarosta blízkých Hlavatců Josef Smrž. Dnes je tu zakalená hladina a navzdory parnému víkendu se tu nekoupe ani noha. „Není ale pravda, že do Starého a dalších rybníků vysypeme hnojiva a krmení, kolik chceme, množství je limitováno povoleními krajského úřadu,“ hájí se Pecha, jehož společnost exportuje kapry do celé Evropy. Tvrdí, že rybníky znečišťují významně také hnojiva, která se tam spláchnou z okolních polí. „To je obvyklá výmluva rybářů. Studie ale ukazují, že primární znečištění rybníků souvisí s intenzivním chovem ryb,“ uvádí David Pithart z Institutu aplikované ekologie v Českých Budějovicích.

Úbytek vodních ptáků či jiných živočichů kolem svých rybníků prý rybář Oldřich Pecha nepozoruje. „My se spíš považujeme za sponzory některých vodních ptáků, například kormoránů, kteří plundrují naše rybníky,“ vyhlašuje.

Lidé by měli tlačit na obce, na jejichž území se rybníky nacházejí, aby se s rybáři pokoušely zjednat nápravu – to navrhuje Jaromír Maštera ze státní Agentury ochrany přírody a krajiny. „Měly by docílit toho, aby alespoň jeden rybník v okolí byl vhodný ke koupání. Většinou totiž postačí radikálně snížit rybí obsádku,“ radí biolog Maštera.

Jan Švec, starosta obce Vlastiboř, v jejímž katastru leží Starý rybník a další vodní plochy, které obhospodařuje firma pana Pechy, však považuje dohodu s rybáři za science fiction. „To se nedá! Vždyť jim jde o tržbu. Dřív s námi nekomunikovali ani tehdy, když jsme je žádali o snížení hladiny rybníků, kterou zvyšovali, aby se tam vešlo víc ryb. Až teď po povodních s částečným snížením souhlasili,“ říká starosta.

Kapří společnost však náznak dobré vůle nakonec prokázala ještě v jedné věci: v jednom ze svých sta rybníků se rozhodla přísun hnoje a krmiva omezit. Jedná se o Rytířský rybník, na jehož břehu je turistické tábořiště, které patří právě obci Vlastiboř. Ani tady však voda nepůsobí příliš přitažlivě a v rybníku se ani v třicetistupňovém vedru obvykle téměř nikdo nekoupe

Podobně odevzdaně jako vlastibořský starosta se tváří i starosta Třeboně. „Kdybychom vlastníka rybníků nutili k omezení obsádky, pak by mohl žádat od města kompenzaci. Z rekreačního využití by těžko měl větší příjmy než z chovu ryb,“ namítá Jiří Houdek. Asi ví, o čem mluví. Přestože nejlukrativnější třeboňské rybníky, jako třeba Svět, zprivatizovalo Rybářství Třeboň, v jehož představenstvu sedí „kmotr“ ODS Pavel Dlouhý, městu zůstala menší část z nich, asi 250 hektarů. Jenže město, do jehož malebného okolí v létě proudí tisíce turistů, větší část opět pronajímá rybářům. A aby se kruh uzavřel, jde vesměs o Rybářství Třeboň.

Mocná firma komunikovat odmítá. „Po telefonu se s vámi vůbec nebudu bavit,“ říká její ředitel Jan Hůda a nechce odpovědět ani e-mailem třeba na to, zda by v nějakém svém rybníku neuvažoval o snížení množství kaprů v zájmu koupáníchtivých lidí. Na mlčení sází i společnost Panství Bechyně, již spoluvlastní rodina někdejšího obchodníka s krevní plazmou Josefa Šťávy a patří jí mnoho rybníků na Táborsku. Její vedení si nechalo poslat otázky e-mailem, ale neodpovědělo. Pozitivní příklad lze nakonec nalézt až na Vysočině. Rybáři souhlasili se snížením počtu ryb v Zádušním rybníku u Havlíčkova Brodu, který tak nyní slouží hlavně ke koupání. Tady vše ale bylo jednodušší, protože rybník patří městu a „protivníkem“ není velká firma, ale pouze menší rybářské sdružení.

A docela čisté rybníky jsou třeba nedaleko odtud v okolí obce Kamenice. „Rybáři? Ty tu nemáme,“ libuje si tamní starostka Eva Jelenová.

Zdroj: Mladá fronta DNES

Reakce na článek ohledně špinavých rybníků od kaprů od pana doktor Poupěte

Pohled z druhé strany.

                Jako rybář jsem si se zájmem přečetl článek v Mladé frontě dnes „Rybníky jsou špinavé a zakalené a může za to byznys s kapry“.  Jsem bohužel také biolog, především ichtyolog a kandidaturu jsem dělal na katedře ekologie PřFUK Praha. V poslední době jsem si už nějak zvykl na to, že názory „ekologicky cítících vědců“ a jejich právní úlety jsou nejen na úkor společnosti a státního rozpočtu, ale bohužel i krajiny jako celku. Zde vyzdvihuji jako učebnicový příklad vyvraždění muflonů, jako zdivočelé ovce domácí a kozy bezoárové na Pálavě. Tedy zvířat, díky jejichž existenci tento unikátní přírodní útvar vůbec vznikl. Dnes tam nákladem ze státního rozpočtu organizujeme pastvu koz a domácích ovcí. Krajina však stále nemá tvář, co zásluhou „ochranářů“ ztratila.

                Druhý příklad. Jezera pod Pálavou. Díky nim musel ustoupit lužní les, bezesporu hodnotný ekosystém a stabilní a stabilizující formace. Když to můj kolega, také biolog napadl, řekl mu tehdy náš ředitel. „drž hubu vole, tys tam nežil“.  Dá se říci,  že v souladu se Starým Zákonem, člověk přizpůsobil krajinu sobě a svým potřebám, aby zde mohl žít. Ostatně v zemi, která má 136 lidí na km2, to asi ani jinak nejde. Pokud bychom žili na Kamčatce, Sibiři či na Aljašce, mohli bychom být asi velkorysejší.

                A teď k pohádkám o výnosném kapřím byznysu. Ano, rybářství je doposud přežívající a relativně prosperující oblast zemědělské výroby. Dnes, při otevřeném trhu se musí rybáři sakra ohánět, aby vůbec jako podnikatelské subjekty přežili. Při uzavřeném trhu v dobách temné totality, jsme spotřebovali cca 1,2 kg sladkovodních ryb ročně na obyvatele. Bylo to včetně Slovenska, kde rybníkářství fakticky nebylo. Ryby, především líni se vyváželi. Přínos pro státní rozpočet, z nějž jsou hrazeny i platy všech přebujelých ochranářských struktur. Dnes se u nás spotřebuje cca přes 5 kilogramů dovezených mořských produktů na osobu. Přitom ryby u nás nejsou národní jídlo. Kapra si běžný občan kupuje o církevních svátcích, což si jindy s ohledem na jejich cenu vesměs nemůže dovolit. To, že se ryby i vyváží (Polsko, Rakousko, Slovensko, Německo), to je jen ukázka umu našich podnikatelů.

                A pokud lovím v paměti z dávné minulosti, tak Jakub Krčín, Štěpánek Netolický a další velikáni rybníkářství, kteří učinili podstatnou část naší krajiny obyvatelnou, jinými slovy bažinatou divočinu proměnili v kulturní krajinu, která je mnohde i předmětem ochrany UNESCO, měli k výstavbě rybníků jeden zásadní důvod.  Nebudovali je k chovu komářích larev, kuňky ohnivé a žlutobřiché, muchniček, kormoránů, volavek a jiných hodnot. Budovali je jen a jen k chovu ryb! A výše citované organizmy a mnohé další na stejné úrovni hodnot, zde jen nalezli druhotnou potravní a prostorovou niku!

                A teď k potravě kaprů a o tom, jak ryby likvidují obojživelníky. Před léty jsem zkoušel jak siven, tedy hodně dravá a agresivní ryba, reaguje na vhazované pulce skokanů do vody. Bezprostřední útok, raf a bleskové vyplivnutí obvykle již mrtvého pulce. Několik dalších pokusů, stejný obraz a pak si asi už siveni řekli, že tyto granule prostě nejsou k jídlu a ignorovali je! Prostě biologické repelenty, které larvy obojživelníků mají v sobě, je okamžitě při kontaktu odpuzují. A ryba se je rychle naučí znát.

                A pokud se žáby houfně pojímaly v Prokopském a Dalejském potoce v Praze, kde se odchovávala a odchovává násada dvouletých pstruhů, bylo tam vždy žab dost. Poté se místní choroši  usnesli na tom, jak zamezit jejich ztrátám. Ty byly způsobovány přejížděním žab na silnici, určené k provozu motorových vozidel. Nákladem úřadu MČ Praha 5 vybudovali kol silnic plastové bariéry. Těmi znemožnily přístup žábám na silnici. A skutečně, žádnou žabičku jsem přejetou nenalezl. No a stačily 2 roky „kvalifikované ochrany“ a žáby z oblasti mezi Suchým poldrem a drážním domkem vymizely. Prostě jim bylo v souladu se zákonem zasáhnuto do života a neměly se kde množit. Naštěstí tyto deviantní aktivity se neuskutečnily v ostatních navazujících částech regionu a tak se žáby, snad již za málo let, v bývalých počtech opět vrátí do „chráněných“ míst.

                Autoři mnou citovaného článku se zabývají rybníky, jako druhotně vytvořenými potravními a prostorovými nikami obojživelníků. Tyto vodní útvary ale byly určeny k chovu ryb! Jen se divím tomu, proč se nezabývají likvidací  různých tůněk, místních jezírek, propadlin a podobně. Zde byly obojživelníci určitě primární a zde měli hlavní reprodukční základnu. Ryby zde byly druhotné a spíše vzácné.

                Otázka vodních ptáků, kterou opět autoři citují. Racci, lysky, potápky, kachny, kvakoši, čápi, volavky a podobně, všichni samozřejmě pulce ale i dospělé jedince s chutí požírají.  Je to fakt normální a  jeden z principů biologické rovnováhy. Ale fakt, že kachen, fakticky všech, dříve se u nás vyskytujících druhů, skutečně ubývá, to je pravda. Nikdo se ale v článku nezmiňuje, dnes o fakticky přemnožené a geograficky nepůvodní labuti velké. Osobně jsem se několikrát setkal s tím, jak labuťáci napadají kachňata v době, kdy pečují o mladé. Stačí 5 vteřin, a kachně to má za sebou. Ale to neříkám žádnou novinu.

                Co přemnožená volavka popelavá a někde i bílá. Pro většinu z nich jsou obojživelníci rozhodující potravní složkou. Tím samozřejmě nechci bagatelizovat, že likvidují i pstruhy v potocích, hraboše na polích či ještěrky.

                Kapři a některé další druhy ryb mají pasivní příjem potravy při dýchání. Jejich žaberní aparát je schopen filtrovat větší perloočky. Ty nedravé perloočky se skutečně živí drobnými chlorokokálními řasami. V našich podmínkách však kapra, jako vesměs dominantní chovanou rybu musíme krmit. Poměr předložených krmiv a přirozených (dafnie a bentos) musí být takový, aby předkládaná krmiva byla racionálně zhodnocena (absolutní a relativní krmný koeficient). Otázka tak zvaného hnojení. Zde jde o aplikaci cizorodých látek, které skutečně a především podporují tvorbu chlorokokálních řas. Tím rybníkáři podporují  základní složku potravy cedivých nedravých perlooček. Když se plankton nažere, pak roste rychleji a lépe se množí. Bohužel perloočky nežerou sinice – vodní květ, který dost často skutečně znemožňuje koupání a to nejen na rybnících, ale i na údolních přehradách, kde se určitě nekrmí a nehnojí. Jen sem přichází z povodí nekvalitně vyčištěné odpadní vody a často i čistírenské kaly.

                V nádržích nad přehradami se vytváří rybí společenství, vesměs pásma cejna. Proč však autoři neřeší problém čistíren odpadních vod. Většina nádrží fakticky a to mnohde platí i o rybnících, je jen poslední dočišťovací stupeň ČOV na povodí. Proč je nezajímá přehnojování polí a jejich orba na svazích, často až ke břehu vodoteče, režimy likvidace odpadních vod z obcí, kde není ČOV a další.

                Nějak se opomenuli zmínit i o tom, že rybníky, pokud vodoprávní úřad vyhověl kvalifikovanému požadavku rybníkářů na intensifikaci výroby, tak vypouštějí lepší vodu, než jaká byla na přítoku. A tyto systémy jsou dlouhodobě známé, jejich autorem je Výzkumný ústav rybářský a hydrobiologický ve Vodňanech. Vychází z toho, že ten z biogenních prvků, který je pro rybářství deficitní, tak ten se především doplňuje.

                Bohužel ouřadové, kteří o tomto rozhodují, dané informace neznají. Mají ale kulaté razítko a moc bez zpětné odpovědnosti. Mohou tedy činit to, co uznají za vhodné. Nějak mi to připomíná připravovanou vyhlášku o rybníkářství. Ta je prosazována vybranými subjekty na MŽP. Cílem tohoto paskvilu je postupná likvidace rybníkářství jako výrobního oboru. Podstata je v tom, že ukládá časté a pravidelné kontroly kvality vody prováděné „akreditovanými laboratořemi“. Ty jsou samozřejmě těžce předražené a samoúčelné. Je to však cesta, jak spřáteleným kolegům nahrát zakázky ne ze státního rozpočtu, ale z prostředků těch, kteří na ten rozpočet velmi významným způsobem přispívají.

                Otázka průhlednosti vody je jedna z otázek u maturity na rybářské škole ve Vodňanech. Rybníkář jí musí precizně znát, aby model, jak regulovat nákladný přísun živin do rybníka a tím i rozvoj perlooček, mohl zvládnout a hlavně  finančně unést. A těch 150 cm průhlednosti, tak s tím jsem se za svou dlouholetou rybářskou praxi nesetkal. Ne, že by to nebylo možné. V úvahu to připadá však v zimě, za setrvalého průtoku a na povodí, kde je voda na přítoku oligosaprobní.

                To, že panu Oldovi Pechovi byl otisknut jen vybraný zlomek toho, co řekl, je opět jen forma toho, co i mě vtloukali na fakultě do hlavy. Prostě rybáři a myslivci jsou největší škodnou v krajině. I já tomuto uvěřil. Ale naštěstí jsem zblbl jen dočasně a na několik let vystoupil z ČRS. Naštěstí jsem se později setkal s myslícími lidmi, kteří ctili krajinu jako celek, pečovali o ní a využívali jí, opět v souladu se Starým Zákonem. A díky těmto lidem máme u nás v republice fakticky skoro stejnou skladbu významných rybích společenstev, jakou v předminulém století dokladoval profesor Frič.

                Pohádky o „mocnosti“ firem, které se živí rybníkářstvím, komentuji asi takto. Pokud by se živili chovem čolků, pijavic, komárů, znakoplavek, raků, kormoránů, volavek, labutí a podobně, tak by se asi neuživili. Rybníky by se postupně změnily v bažiny, jak dnes často říkáme mokřady. A rybníky bez obhospodařování prostě zaniknou. Zákazy vysekávání rákosu kvůli hnízdění ptactva, to je prostě dementní úlet. Způsobuje deformaci krajiny a narušení biologické rovnováhy dříve vytvořeného ekosystému. Tuny rákosí, které nevyužité zapadají do vody, to jsou jen tuny hnojiva, které změní vodu v rybnících v zelenou břečku. Znám v Evropě pár lokalit, kde se z důvodů ochrany přírody zrušil staletí zaběhnutý systém obhospodařování. Šlo na příklad o pastvu. Skončila pastva a po létech postupně zajikl i tímto způsobem využívání vytvořený ekosystém. A stalo se tak dokonce i u myslících Švýcarů.

                A na závěr. Kdysi jsem se učil o tak zvaném „účelovém rybářském hospodaření“. Je to systém, který na vodárenských nádržích má snížit náklady na úpravu surové pitné vody o 10%. Jeho podstata je ve vyváženém rybím společenství, doplňování predátorů a odčerpávání vzniklé produkce. Teorie hezká, ale v praxi se nikde zvlášť moc dlouhodobě nepodařila.

                Jsem si vědom toho, že pokud tento článek někde vyjde a přečtou si jej autoři demagogického pamfletu zveřejněného  v Mladé frontě, že se určitě ozvou. Oni, nebo jejich kamarádi mne budou napadat, hulvátsky urážet a dělat ze mne troubu jen proto, že fandím rybářství a nikoli pseudoochraně přírody, která je místy a v našich podmínkách bohužel často jen zeleným terorem. Bohužel je přemnoženým ochranářským strukturám velmi dobře hrazena ze státního rozpočtu. Mimochodem, před léty jsem zakládal Svaz ochrany přírody a Stranu zelených. Promiňte.

  Dr. Jaroslav Poupě