Youtube kanál nachytano.cz Nachytano.cz na Facebooku TSS kanál nachytano.cz

Zapomenutá voda

06. 05. 2011

Při dnešním pohledu z okna, kdy přírodu obklopuje přicházející jaro, mi v mysli vyplouvá vzpomínka na loňskou jarní přívlačovou výpravu k divoké „vodě nikoho", na kterou už většina místních rybářů a pytláků zapomněla, případně ji zavrhla nebo snad naštěstí ještě neobjevila. Jedná se o soustavu čtyř poměrně mělkých nádrží vzniklých při těžbě písku na stavby ve vojenském prostoru, přičemž největší z nich má plochu kolem pěti hektarů. Četné ostrůvky, porosty rákosu a okolní borové lesy dávají této ploše ráz opuštěných švédských jezer, kde se svět bez hospodářských zásahů člověka vyvíjí v hranicích diktovaných přírodou.

Začátkem loňského března jsem jako hájením svazových vod správně vyhladovělý přívlačář přišel k největší a nejhlubší z nádrží s nadějí, že si na malou marmyšku se svůdnou umělou patentkou zdolám pár perlínů a ježdíků, pokusím se roztočit přes zimu vyrobené rotačky a možná zahlédnu i jednu z místních štik, které jsem v loňském suchém roce zachránil z poslední nádrže v soustavě, která v tom suchém podzimu vyschla na setinu své původní rozlohy.
Při příchodu k vodě se vyplnilo to, čeho jsem se obával: také zde se tuto zimu stalo to samé co na mnoha dalších stojatých vodách - dlouho trvající mrazy a pokrývka sněhu na ledě udělaly z nádrží temné komory, kde fotosyntézou nevznikne ani miligram kyslíku a postupné zadušení ryb je jen otázkou času. Břeh byl lemovaný mrtvými těly perlínů, plotic, cejnů a cejnků, na dně byla jejich stříbrná těla. Místy byli vidět ještě daleko od břehu, tu a tam na dně zbyla už jen kostra. Prostě výjev jak z noční můry Oty Pavla.

Hrůznost celé scény dovršila návětrná zátoka, kam vítr navál těla větších a opravdu velkých ryb, která zřejmě zvěř zčásti vytahala na břeh. Rybám dominoval pár metrových kaprů, kteří byli podle anulů na šupině přibližně stejně staří jako já a pamatovali nasazení ruskými vojáky.

Svého času jsem zaslechl historky o tom, že zde nějaké velké ryby žily a jak místní lesáci jednoho takto velkého kapra ve vodě zastřelili. Dokonce jsem se před deseti lety s jedním setkával - měl pravidelnou trasu, na které se během dne pohyboval. Ovšem během posledních let se tito zkušení přeživší kapři museli pěkně ukrývat, nebylo o nich v mělké nádrži ani zdání. V zátoce byl bohužel leklý i kapitální bolen a poměrně dost slušných úhořů. V průzračné vodě nebyl vidět jediný pohyb, dílo zkázy se zdálo být dokonalé.
O rybařině v mrtvé vodě nemohlo být ani zmínky. Rozhodl jsem se alespoň zkusit nově udělané rotačky, jestli se vůbec točí, nebo jsem celou zimu dost komplikovaně vyráběl plandavky s lístkem. Výsledek byl super - většina rotaček fungovala, lístek se točil. Radost z tohoto úspěchu mi kazila vzpomínka na předešlou sezonu. Tehdy jsem tu při první vycházce zkoušel nové třpytečky o velikosti 0000 a to, jestli se po nich v ledové vodě neožene nějaký perlín. Výsledkem mého snažení byla první předloňská štika, přičemž jsem měl větší strach o to, že mi novou minitřpytku ukousne, než že bych rybu nevytáhl na focení. Letos bylo protahování třpytek v mrtvé vodě stejné, jako bych je házel za barákem na trávník. Vtom se však asi čtyřicet metrů od břehu u ostrůvku starého růžkatce lehce rozvlnila hladina a vyskočila malá rybka. Vlévá se mi život do žil! V neoprenových prsačkách vstupuji po pás do vody a krátím vzdálenost na nához k místu činu. Při prvním náhozu ostrým háčkem překovaného longa 00 mi přitahovaná třpytka lehce klepne, asi o nějakou rostlinu. Nahazuji znovu, třpytka lítá jen tak na vlasci silném 0,12 milimetru bez lanka. Vlastně ani s tím, že by tady ještě mohla žít nějaká štika, nepočítám. Třpytka lehce dopadá na hladinu, přitahuju ji asi metr, když vtom se zastaví jako o kámen ve stejném místě, kde se zadrhla při předešlém náhozu. Domnělá vázka se lehce rozjíž

dí. Chvíli pochybuji, ale ano je to ryba!

Opatrněji na slabém vlasci přitahuji, asi větší okoun, zatím to jde docela zlehka. Ryba je přibližně pět metrů ode mě - sakra, je to štika, a na místní poměry pěkná! V průzračné vodě vidím solidní válec s velkou tlamou, ze které v koutku visí moje třpytka. Už mě zahlédla i ryba, v klidu kolem mě na napnutém vlasci projíždí a začíná si brát první metry vlasce. Jen ji nezjančit, netlačit na pilu, snažit se držet vlasec tak, aby šel směrem od štičí hlavy, a ne křížem přes zubatou tlamu... Stačí jedna chyba, jedno zaklepání hlavou a je pryč. Štiku se mi daří udržet na volné vodě, projíždí vodou klidně v pravidelných obloucích, po čase získávám i nějaký ten metr a po pár minutách se mi dokonce daří ji donutit, aby několikrát projela v mé těsné blízkosti. Bohužel se drží stále u dna, kde na ni nemůžu. Štice evidentně ubývají síly, už se nechává přitahovat u hladiny a mít s sebou podběrák, je dobojováno. Snažím se ji levou rukou chytit za hřbet těsně za hlavou, ovšem ryba na podávanou levici odpovídá mobilizací svých sil - následuje rychlý obrat, vidím, že jsem situaci nezvládl a slaboučký vlasec se jí obratem dostává křížem do zubaté tlamy. Řešení je jediné: rychle povolit brzdu navijáku na minimální odpor, aby vlasec nepřejížděl štice přes zuby a jen mezi ně zlehka zapadl. Na snížený odpor ryba reaguje zklidněním.
Několik minut volně krouží, až se nechá přitahovat, jen se vlní na hladině. Úchop rukou a je dobojováno. Místní divoká krasavice na břehu zapózuje při rychlém focení a vrací se do svého rodiště.překonaly a rybí život v nádržích bude pokračovat dál. Snad se tou ztrátou několika místních velikánů a tisíců kusů malých ryb jen uvolnil životní prostor pro nové a na místní podmínky lépe připravené generace, kterým se povede přes všechny překážky udržet vodu plnou života. Při chytání na podobných „vodách nikoho" bychom měli mít na paměti, že pokud si rybu odneseme, nikdo tam jinou nenasadí a pro rybí společenstvo může být ztráta jediné pěkné jikernačky nevratnou ránou do týlu.
Oto Hlaváč