• sumčák mega bánner
Youtube kanál nachytano.cz Nachytano.cz na Facebooku TSS kanál nachytano.cz
Seznam témat »

Výprava za sumci

  • cadox 3
02. 04. 2017

 „Radku, ani nevíš, jak bych si přál chytit velkého sumce,“ zněla slova z úst mého kamaráda Standy z Čáslavi, kterého jsem potkal na svých výpravách za oněmi velikány na Labi. Kluk, který už dnes démonickému slovu SUMEC zcela propadl. Nezapomenu na jeho nadšení a blažený výraz ve tváři, když jsem mu daroval starou pletenou šňůru a narezlé trojháčky, a po krátké instruktáži o navazování, když na svém kaprovém prutu namotával na starý naviják zbytky mých pletenek. Během chvilky měl nástražného cejna a už rychle vyrážel k protějšímu keři s velkým snem o zdolávání místních fousáčů. Tak moc se těšil, ale jeho první záběr po necelé hodince způsobila před námi projíždějící nákladní loď a vše mu zpřetrhala. Ten výraz v jeho očích nezapomenu, protože po novém vyvezení na stejné místo mu celou sestavu pro změnu zamotala labuť, kterou si ale velice pečlivě povodil na prutu a která mu u břehu uštědřila tolik bolavých štípnutí, že to ani nebudu popisovat. Natož ještě, když jsem po této scéně já ulovil místní asi 120 cm dlouhé sumčí „miminko“. Jeho touha ale byla tak silná, že mu zápal vydržel. Nakonec slovo dalo slovo a já jsem milého Standu a jeho švagra Radka pozval na jednu z mých pravidelných výprav do Itálie, s příslibem ulovení vlastního vousatého mohykána. Kluci pozvání vřele přijali a až po tři čtvrtě roce, kdy jsme se neviděli, padl termín. Už ani sami nevěřili, že si na ně vzpomenu.
  
Milí rybáři, kdokoliv z nás si sáhne do hlouby své rybářské dušičky, jistě si vzpomene na chvilky, když jel poprvé na svou vytouženou rybářskou výpravu. Stres, zmatek, napětí, shon a očekávání. Přesně takhle, jako my všichni, kluci reagovali. Další dva dobrodruzi, kteří nás doprovázeli na tuto výpravu, byli mí kamarádi Petr a Petr a ani oni si sumce ještě neulovili. Ten starší, i když lovil kapry pouze jako začátečník, přesto jel. A v neposlední řadě další můj veliký kamarád Standa z Plzně, který už mých báchorek o velkých sumcích a kaprech měl natolik dost, že ačkoliv nikdy nerybařil, nechal se slyšet, že na onu výpravu pojede. Jeho hlavním důvodem bylo přesvědčit se, zda se nejedná pouze o „rybářskou kachnu“, nebo je-li to všechno možné. Ve skutečnosti si ale po zhlédnutí několika filmů o lovu sumců přál, aby viděl ten zápas s velkým sumcem ve skutečnosti a hlavně … zhlédnout, jak ho holýma rukama vytáhnu z vody. Prostě, nebylo cesty zpět a já musel po několika varováních známých rybářů, že je momentálně v Itálii „mrtvo“ a špatné počasí, stanovit termín. Ten padl na 25. března. Sestava byla jasná: 2 Standové, 2 Petrové a 2 Radkové, což, jak mi dáte za pravdu, se vůbec, ale vůbec neplete! Jediné, co jsme vymysleli, bylo rozdělení na „velký“ a „malý“, no alespoň něco. Jeli jsme tedy na dvě party a každá odjinud s tím, že se ráno sejdeme na místě určení. Záměrně nepíšu kde, protože si každý z nás svá místa chráníme a zároveň i proto, že už se mi stalo (a jistě nejenom mně), že jsem na místech, na která jezdím, několikrát našel nepřeberné množství odpadků s českou etiketou. Příště Vám rád několik fotografií ukážu a můžu říct: hrůza a děs. Ale to už odbočuji od tématu.
  
Každopádně jsme se po dlouhé cestě mezi Alpami sešli na domluveném místě. Ještě než jsme jeli vyřídit povolení pro lov, vzal jsem všechny na malou obhlídku k místní řece. Po prvním pohledu na řeku z kluků hned spadla únava, na druhou stranu jsem zaslechl i slova „chceme domů“. To víte, člověk zvyklý na Labe je trochu překvapen místní italskou říčkou o šířce až 1 km. Musím přiznat, že i já kdysi podobnou větu pronesl. Jenže vášeň je vášeň, a tak jsme se po zakoupení rybářských lístků začali pomalu přesouvat na vybrané místo. Lehkou mezihrou byl i rozbitý motor u lodi, kterou jsme zde měli ukotvenou. Zřejmě se italským chlapcům zachtělo podívat se do útrob české lodi. Naštěstí jeden z nás je druhý Ferda Mravenec, tedy práce všeho druhu, a téměř bez nářadí ji dokázal opravit. Tím se nám trochu zpozdil přesun, který trval až do pozdního odpoledne, protože převézt tolik věcí a lidí na ostrov, a nevlastnit přitom zaoceánskou loď, prostě chvíli trvá. A jako bonus to vše za vydatného deště.
  
Promoklí a unavení jsme se utábořili a začali rozbalovat své nádobíčko. Já jsem ještě první den po vyvezení prutů chytil 2 kapry, kteří hned druhý den putovali jako nástraha na sumce. To ale nikdo z nás netušil, že to byla první a zároveň taky poslední ryba chycená na kaprové pruty za celou naši výpravu. Jediným pádným argumentem na mou obhajobu před ostatními bylo, že jsme se dozvěděli od místních i okolních rybářů jednoznačnou odpověď: „Kapři nejdou“. Ale na všem je třeba vidět také něco dobrého. Zaměřili jsme se tedy na nástražní rybičky na sumce. Malý Standa pln nadšení a rybářské vášně už mě brzy ráno budil s tím, že na feeder nachytal karasy a cejny, a ať už konečně funguji, když už jsem je s sebou tahal takovou dálku. A tak jsme šli.
  
Odpoledne bylo vše vyvezeno a my se pomalu začali oddávat těm chvilkám, kdy každý čeká a v duchu už tahá toho svého „Mobidika“. Čekali jsme dlouho, většina z nás až do rána, ale tu noc se nám nezadařilo. Unavení jsme usnuli a druhý den znovu vyváželi na sumce i kapry. Zase do rána a zase nic. Malý Standa už začínal být zklamaný a pomalu propadal beznaději o to víc, když jsme nemohli nachytat ani nástražní rybky. Vzal jsem tedy loď a společně jsme odjeli na zaručené místo na cejny. Ani já jsem takový neúspěch nebo spíš debakl dlouho nezažil. 5 cejnů za čtyři hodiny opravdu není žádná výhra, i když se člověk opravdu snaží vidět věci z lepší stránky. Při cestě nazpět mě začala pronásledovat myšlenka, že jsem je ohledně sumcařiny, ve které mi věří, zklamal. Ale to jsem nemohl dovolit. Ten večer již sice opadlo veškeré nadšení mé posádky, ale já seděl dlouho venku a přemýšlel, kde je chyba a co s tím.
  
Když jsem se snažil vymyslet, jak v nich znovu vzbudit naději, vzpomněl jsem si na svého kamaráda, který je profesionálním průvodcem ve Španělsku a byl tam téměř doma, než mu to jeho nastávající v hlavě srovnala. Nebýt jí, snad by se s jedním z fousáčů i oženil. Vybavila se mi jedna jeho rada, a to chytat na hady ze dna. A tak jsem hned ráno chvátal koupit úhoře. Kluky jsem tím řádně nabudil a hned se začalo vše převazovat s tím, že zkusíme i vábničku. Tak zatímco jsem já převazoval, kluci sedli na loď a jeli vábit. Hrozně mě teď mrzí, že po Standově žadonění, abychom jeli vábit spolu, jsem tomu nepřikládal takovu váhu a neudělal to. Každopádně jejich sólová akce nakonec měla úspěch. Už zdálky křičel něco na břeh a hrdě ukazoval svůj úlovek. Moc jsem mu to přál a prožíval tu euforii s ním. Ta hrdost, když se fotil! Ten, který sumce vyvábil, byl taky spokojený, protože to byl první, kterého se mu podařilo vylákat z hloubky. A dost, řekl jsem si, přece nebudu bezrybka.
  
S přicházejícím večerem jsem vyvezl. Standa se švagrem hrdě seděli a sledovali dění u nástrah, až se za mými zády konečně ozvalo to vytoužené zacinkání. Znáte to, rychlý zásek a z vody bylo v cuku letu venku první sumčí miminko. Jen pro informaci - Standův sumík měl 135 cm a ten můj 105 cm. Nálada se nám vylepšila a po hodině ještě víc, když nás vybudila jízda na prut dalšího z nás. Petr sumce také ještě nechytil, takže opakoval, co viděl u mě, ale sumec mu spadl. Sázka na úhoře se vyplatila, protože všechny záběry byly na něj. Do rána se už nic nedělo a pak nastal den D. Stále se oteplovalo a já už tušil, že následující noc bude nejúspěšnější z celé výpravy. A tak se také stalo.
  
Velký Standa, který už bručel něco o tom, že už by si konečně také rád vytáhl vlastníma rukama velkého sumce, ani zdaleka netušil, co ho čeká. Sumci k nám najížděli v pravidelných intervalech a pak konečně přitvrdili a my také. Půl devátá večer a jízda na jeden z prutů. Tentokrát již malý Petr s rozvahou, ale rozhodně zasekl, a když se prut pořádně ohnul, začal se třást, aby rybu opravdu vytáhl. Zabojovali si spolu a nakonec sumčí krásku 145 cm dlouhou vytáhl na břeh. A tak se konečně dostalo i na velkého Standu, který poprvé v životě šel do vody pro sumce v domnění, že je již unaven bojem. Věděl jsem sice, co bude následovat, ale neřekl jsem ani slovo. Chtěl jsem totiž, aby si to Standa náležitě užil, a taky že ano! Chtěl mu dát ruku do tlamy, sumíkovi se to pochopitelně moc nelíbilo, a tak po něm vystartoval, až se Standa lekl, nicméně se nenechal zastrašit a udělal to, co si pamatoval z filmu. Vynesl ho z hlubokého bláta na břeh se slovy, že je „těžký jako prase“. A to ještě netušil, že je to jen zahřívací kolo. První sumec v životě se přece musí trochu zapít, a to ať jste ho chytili na prut nebo s ním bojovali holýma rukama v blátě. A tak jsme si připili. Jen já měl to svoje tušení a včas jsem si připíjet přestal. A nejen já, velký Standa abstinoval, vařil kávu a sušil si holínky, do kterých si nabral.
 
Po dvou hodinách vše ztichlo a já čekal, kdy to přijde. Většina šla spát a vzhůru jsme zůstali jen tři. Z ničehonic mě popadlo tušení a nutilo mě jít k prutům. Jak jsem mezi nimi procházel, přidal se ke mně další a  dalekohledem s viditelností za tmy jsme prohlíželi bójky. Najednou slyším: „Radku, tahle se divně klepe.“ Šel jsem tedy k prutu s tím, že to asi nic nebude, držíc v ruce dalekohled. Prut najednou změnil takovou rychlostí svůj tvar, až jsem se sám lekl. A protože majitel prutu už spal po svém boji s dravou rybou a já byl nejblíž, odhodil jsem dalekohled a vší silou jsem vytáhl z trnu prut, který už se prohýbal v úhlu 90°, a snažil jsem se razantně zaseknout, jenže to ani nešlo. Síla ryby byla tak velká, že jsem jen těžko dosekával a sám jsem hledal rovnováhu. Po dotažení brzdy navijáku jsem se zapíral, co jsem mohl. Ryba ze vzdálenosti asi 100 metrů zabrala ještě víc a já jsem se na břehu držel snad už jen silou vůle. Jezdila sem a tam a v prutu jen lupalo. Všichni tři jsme koukali a nevěřili tomu, co se děje. Sumec v plné síle ještě před třením si se mnou mával, jak chtěl. Už ani nevím, jak dlouho to trvalo. Myslím, že asi tak po 15 minutách jsme ho viděli poprvé ve světle baterky u břehu. Párkrát ještě vypálil, ale už toho měl dost tak jako já a musel to vzdát. A tak přišel na řadu znovu Standa. Do bláta a sumce vytáhnout na břeh, který byl asi metr nad vodou. Poté, co sumce již pevně držel, zjistil, že jeho síly jsou jen tak tak, a rybu nemohl dostat přes metrový zlom nahoru. Slezl jsem tedy dolů a pomalu ho tlačil i s rybou a na několikátý pokus se nám podařilo sumce vysoukat na břeh. Celý zpocený a unavený si Standa musel sednout, aby nabral dech se slovy: „ To nejsou ryby, ale žraloci!“ Já měl ohromnou radost, poněvadž jsem nikdy většího nechytil. Asi se budete smát a říkat si, co to je za troubu, který nám rozdává rozumy, ale je to tak. Byl jsem u mnoha velkých sumců. Viděl jsem i 135 kg těžkého, ale já sám jsem většího nechytil. Tenhle můj měl po změření a zvážení 192 cm a 65 kg. Tedy můj … byl na prut kluka, který spal, a tak se mu tímto omlouvám, že jsem si na jeho prut udělal „osobáček“.
   Ale to nebylo vše. Asi po hodině se na mém prutu rozjela opět velká jízda a s takovou razancí, že to, co jsme viděli předtím, byl jen slabý odvar. Když jsem vzal prut s multiplikátorem a rychle utáhl brzdu s tím, že doseknu, byl jsem najednou o tři metry blíž k vodě. Takovu sílu jsem ještě nezažil! Ohromné kopance a takový tlak, že jsem se zapíral o pařez přede mnou, abych to ustál. Trvalo to asi 3 minuty a najednou nic. Vypnul se. Já stál, nevěřícně se díval na vodu a bylo mi do breku. Hlavu jsem měl plnou otázek: „Co, proč a jak?“ Po stažení jsem zjistil, že jsem měl malý jednohák. Svojí vlastní vinou jsem přišel o opravdu velkou rybu, ale tak to chodí.
  
Za hodinu jsem totiž dostal znovu tu samou školu a zase malý jednohák! Tak takhle skončila veliká sumčí noc. Ráno, když to viděl malý Standa, málem se zhrozil. Takovou rybu ještě neviděl a co čert nechtěl, ten, který v noci prošvihnul velkého sumce, na svůj prut zrovna vytáhl z vody sumíka 182 cm. Krásný boj, krásná ryba, co dodat? Dostal možnost okusit to, co já minulou noc, a patřičně si to vychutnat. Sumec s ním lomcoval a dal mu pěkně zabrat. A tak si během výpravy splnil hned dva rybářské sny: prvního sumce a hned nato rekord. Bylo na něm vidět, že má opravdu radost.
 
  Pak jsme sice netrefili ještě dva záběry, ale i tak jsme byli celkem úspěšní. Naše výprava končila a my se připravovali na odjezd domů. Abychom si to opravdu vychutnali, příroda nám připravila ještě jedno překvapení. Poslední den jsme zažili bouřku, při které se vyvracely i stromy kolem nás. Řeknu Vám, happy end si představuji opravdu jinak. A tak jsme odjížděli domů mokří a špinaví, ale bohatší o nové zkušenosti a hlavně ... každý se svým rekordem. Proto se už těším, až zase odjedu do ráje velikých sumců a toho svého životního si chytím. Nejsem snad neskromný, ale doufám, že to bude brzy a já se budu moci znovu podělit o další zážitky. Mé poděkování patří všem, kteří se mnou výpravu absolvovali, zvláštní dík velkému Standovi za odborné vylovení ryby z bláta a vody a jednomu nejmenovanému sumcaři z Ebra za pár dobrých rad.   

Radek Kazda
Článek vyšel v časopise Český rybář

Pokud se Vám článek líbil, podpořte ho prosím svým laikem, případně ohodnoťte hvězdičkou. Uvítáme především komentáře k rozvinutí diskuzí s vašimi názory a zkušenostmi k danému tématu. Registrace k psaní komentářů není nutná.





Hodnocení článku:

       Počet hlasů: 3

Mohlo by vás také zajímat:

Diskuze ke článku


   

Nahrávejte prosím obrázky o maximální velikosti 3 MB (každá)
Vkládejte odkaz z adresové řádky prohlížeče

 
 
Zatím nebyl vložen žádný příspěvek.


 
 
 
 

Osobní účet

 Zůstat přihlášen(a) Zapomenuté heslo?
Nemáte ještě svůj účet? Zaregistrujte se