Ultrajemná přívlač - výběr náčiní

 Vezmeme to popořadě a začneme pruty, na kterých je vlastně celá ultralehká přívlač založena. Můžete mít sebetenčí vlasec, sebemenší nástrahu, naviják pro lehkou přívlač, ale pokud nebudete mít i prut s odpovídající gramáží, nikdy se nebude jednat o ultralehkou přívlač.
Ultralehká přívlač by se tedy dala definovat jako lov na to nejjemnější náčiní, nejtenčí vlasce a za použití těch nejmenších nástrah.

V předchozím odstavci bylo zmíněno o „gramáži prutu“. Nejedná se samozřejmě o hmotnost prutu, jak by si mohl nějaký laik myslet, nýbrž o hmotnost nástrah, které se dají prutem nahazovat. Na prutu bývá gramáž označena většinou dvěma čísly – například 3-12g. Někdy se též používá slovní označení UltraLight (UL), Light (L), Medium (M), Heavy(H)... Tyto údaje jsou však pouze pro rychlou orientaci a neoznačují, jakou má daný prut gramáž. První hodnota v gramáži znamená nejmenší optimální hmotnost zátěže a ta druhá největší. Nahazovat se dají samozřejmě i nástrahy lehčí nebo těžší, ale u lehčích se nám už nebude tak dobře nahazovat – nevyužijeme síly prutu, a u těžších pak dokonce riskujeme jeho přetížení, v krajním případě dokonce zlomení! Samozřejmě musíme použít odpovídající průměr vlasce (pletené šňůry). S vlascem průměru kotevního lana budeme třígramovou nástrahu asi těžko nahazovat. Je dobré si uvědomit, že hmotnostní údaj na prutu nám udává pouze hmotnost nástrahy při nahazování! Neznamená to, že s ní musí pracovat i ve vodě. Klade-li nástraha ve vodě příliš velký odpor (např. některé hlubokopotápivé woblery), bude se prut enormně ohýbat a práce s nástrahou bude prakticky nemožná, nemluvě o samotném záseku. Na to, s jakou nástrahou bude ještě daný prut korektně pracovat neexistují bohužel žádné tabulky, na to přijdete jen a pouze praxí. Ale nemusíte se obávat. Po nějaké době už budete natolik zkušení, že vám bude stačit si nástrahu prohlédnout a potěžkat a odhadnete, zda ji váš prut „snese“ či nikoliv.

Možná by bylo dobré se ještě zastavit u několika technických záležitostí týkajících se prutů. To že se dnes vyrábějí téměř výlučně pruty z uhlíkových vláken ví asi každý. Pruty však nejsou jen z uhlíkových vláken a údaje na prutu uvádějící např. 100% graphite ... jsou trochu zavádějící. Minimálně obsahují ještě pryskyřice, které slouží jako pojivo. Většinou jsou však přidávány ještě další materiály doplňující vlastnosti, které uhlíkovým vláknům chybí. Pruty se totiž vyrábějí z jakési „plachty“ nepravidelného tvaru, která se navine na trn, který určuje, jaký bude mít prut ve finále vlastnosti. Čím strmější je ujímání trnu, tím bude prut „rychlejší“. Zde se dostáváme k pojmu, který pořád mnoho rybářů příliš dobře nechápe a tím je akce, někdy se též používá termín „rychlost“ prutu. Akce prutu je termín uvádějící, jaká část se bude při zátěži nejvíce ohýbat. Obecně se nejvíce používá dělení do tří skupin značených písmeny A, B a C. Přičemž A znamená akci nejrychlejší a C nejpomalejší. V praxi to znamená, že při zdolávání stejné ryby se nám prut s akcí C bude ohýbat téměř celý až k rukojeti, kdežto prut s akcí A bude mít ohnutou pouze špičku. Nepleťme si však akci s označením gramáže prutu, ať už číselným nebo slovním, popř. zkratkovým.

Aby nebylo nic tak jednoduché, tak ujímání blanku určující jeho vlastnosti není rovnoměrné. Nerovnoměrným ujímáním se dají poměrně dobře modelovat vlastnosti, které nám zatím nemůže poskytnout samotný materiál. Jde třeba o to, aby se špička prutu po náhozu (švihu) co nejméně rozkmitala. Toho se dosahuje jednak tuhostí materiálu a pak již zmiňovaným ujímáním.Tuhost materiálu je dána moduly uhlíku. Jde o počet uhlíkových vláken na určitou plochu. Čím více, tím je prut při stejné tloušťce stěny blanku a ujímání tužší. Uhlíkových materiálů používaných pro výrobu blanků je mnoho druhů a každý výrobce je označuje jinak. U vláčecích prutů se nejčastěji setkáme s označením IM, za kterým následuje číslo. Čím je číslo vyšší, tím je materiál novější a obsahuje více modulů grafitu. Neznamená to však, že by byl lepší. Spíš se podle toho dá poznat, jaké bude mít prut vlastnosti. Záleží co komu vyhovuje. Ovšem zdolávání ryby s pomalým prutem je nezapomenutelný zážitek. Pomalejší pruty jsou velice vhodné pro použití pletených šňůr, kde částečně suplují průtažnost vlasce.

Po blanku jsou další důležitou částí prutu očka. Těch je nepřeberné množství druhů. Ovšem jejich kvalita je někdy více než pochybná. Opravdu kvalitních oček zase až tak mnoho není. Asi nejznámějším a největším výrobcem komponentů pro stavbu prutů je firma Fuji. Jejich výrobky jsou i poměrně kvalitní a setkáme se s nimi u mnoha vláčecích prutů. Mnoho výrobců se ve svých prospektech dokonce „chlubí“, že jejich pruty jsou osazeny Fuji očky a třeba Fuji sedlem. Jsou ovšem i výrobci prutů, kteří mají očka, ale i sedla svá, respektive si je nechávají dělat na zakázku. Mezi u nás prodávanými pruty se jedná třeba o značky Berkley a Fenwick. Oba američtí výrobci produkují špičkové vláčecí náčiní a mají velice rozsáhlý výběr. Ale zpět k očkům. Ty se dají rozdělit na několik druhů. Jednak podle výplně a pak podle počtu nožiček. Dnes se nejčastěji setkáváme buď s výplní SIC (Silicon Carbid) nebo SS (Stainless Steel). Samozřejmě jich je více, ale výše jmenované jsou v současnosti na našem trhu nejrozšířenější. První jmenovaná (SIC) jsou vždy výrazně masivnější a tudíž i těžší, což pro UL pruty není příliš dobré. Ovšem jsou o maličko tvrdší, než očka SS. Ty jsou ale na druhou stranu někdy i mnohonásobně lehčí, což je pro UL pruty velice důležité. Nevěřili byste, jak dokáží „pouhá“ očka změnit vlastnosti prutu. Zářným příkladem jsou třeba pruty od firmy Fenwick série BNH.

Kromě toho, že se očka dělí podle výplně, tak mají i různý počet nožiček. Nožičkami se rozumí to, čím se očka dotýkají blanku a za co jsou vlastně uchycena. V praxi se setkáme s očky jedno nebo dvounožičkovými. Jednonožičková mají kratší styčnou plochu s blankem prutu, a proto při zátěži tolik neruší akci prutu. Dvounožičková jsou na tom podstatně hůře. Když si představíme ohnutý prut, na kterém jsou navázána očka, tak blank se ohýbá pouze v mezerách mezi očky. Ten kousek, který je pod očkem tedy zůstává rovný. Oblouk prutu pak není plynulý, ale je přerušovaný, což je samozřejmě nežádoucí. Aby byl oblouk co nejplynulejší, dělají se právě očka jednonožičková. Ty se opět používají hlavně u prutů pro UL a L přívlač. Oproti dvounožičkovým jsou méně pevná, ale to u výše zmiňovaných prutů vůbec nevadí. Jsou však náchylnější na poškození při přepravě. Proto je dobré pruty, kterých si vážíme, přepravovat v pevném tubusu. Tím se vyhneme nechtěnému poškození nejen oček. Očka dvounožičková se používají spíše pro střední a těžké vláčecí pruty.

Předposlední, avšak také velice důležitou částí prutu je jeho spojka. Vláčecí pruty jsou z valné většiny několikadílné. Ponejvíce dvoudílné. Můžeme se však setkat s pruty tří i vícedílnými. Ty jsou označovány jako cestovní. Jejich výhody a nevýhody jsou myslím jasné. Výhoda – malá transportní délka. Nevýhody, zhoršená akce (díky mnoha spojkám, které ji ruší), poněkud nepohodlnější sestavování (dá trochu práce, aby u mnohadílného prutu byla očka v jedné lajně) no a nakonec je to ještě pořizovací cena, která bývá vždy o něco vyšší. Ještě se můžeme setkat s pruty jednodílnými (speciálními). Ty mají akci rušenou pouze očky. Ale jejich transportní délka značně omezuje jejich použití. Vraťme se však ke spojkám. Dnes se používají hlavně kolíkové a převlečné. O jejich výhodách a nevýhodách se zmiňovat nebudu. Dnes jednoznačně dominují spojky převlečné (bavíme se stále o L a UL prutech). Ty má na prutu valná většina z nás. Obvykle jsou řešeny tak, že horní díl má dole vždy o něco větší průměr, než spodní, který se do něj zasune. Můžeme se ale setkat i s opačným řešením – horní díl se zasadí do spodního. Tato verze je však spíše vzácností.

No a jako poslední nám zbývá rukojeť a sedlo pro uchycení navijáku. U kvalitních prutů se jako materiál pro rukojeť používá nejčastěji portugalský korek, popř. korek v kombinaci s materiálem označovaným zkratkou EVA (syntetická pěna).U některých nových prutů může část rukojeti být přímo součástí sedla (např. nová série vláčecích prutů Skeletor od firmy Berkley). Co se týče sedla, tak to nám vlastně drží naviják na prutu. Systémů uchycení je několik. Nejpoužívanější je systém dvou kroužků, přičemž jeden je napevno a druhý se dotahuje závitem. Velice oblíbená je i varianta, kdy je horní kroužek schován v horní části rukojeti a ta se celá dotahuje ke spodní polovině. Materiál sedla je většinou grafit v kombinaci s kovem. Tato varianta je dostatečně pevná a přitom lehká. Občas se též můžeme setkat pouze s kroužky, které se volně posouvají po korku rukojeti (nejkratší modely Fenwick BNH).

Další napořadu je naviják. Naviják má oproti prutu poměrně omezenou životnost, měli bychom jeho výběru věnovat stejnou péči jako výběru prutu. Tak, jako u prutu, ani u navijáku bychom neměli při nákupu příliš šetřit.Je dobré si uvědomit, že při přívlači natočíme na navijáku mnohem více kilometrů než při obyčejném „bobkaření“ či plavané. Tomu musí odpovídat i kvality navijáku. Předem zapomeňte na plastový „žentour“ bez jediného ložiska a na 10-ti a víceložiskové „voňavky“ za tisíc korun. Už ta cena by vás měla varovat. Na druhou stranu pokud si projdeme cenové relace tak je na první pohled patrné, že u navijáků je podstatně větší cenové rozpětí při poměru cena/výkon než je tomu u prutů. Zde nám jde totiž v neposlední řadě o výdrž, a ta může být stejná u navijáku za 3 jako za 8 tisíc korun. Podle čeho tedy vybírat vhodný naviják pro ultralehkou přívlač? Na to se podíváme v následujících řádcích.

Začneme pravděpodobně velikostí. Termínem „velikost“ se u navijáku rozumí kapacita cívky (tj. kolik pojme metrů vlasce daného průměru). Každý výrobce si ji označuje podle svého. Většinou se jedná o číslici. Mezi nejčastěji používané značení patří číselné řady např. 10, 20, 30 ... (popř. 25, 35...), 100, 200, 300 ... (popř. 250, 350...), 1000, 2000, 3000 ... (může se objevit i 1500, 2500). Dříve bývalo zvykem, že první dvojčíslí udávalo, kolik metrů vlasce se na cívku vejde. Značení bylo logické. Číslo znamenalo průměr vlasce a délka se brala konstantně 100m. Čili naviják velikosti 20 pojal 100m vlasce o průměru 0,20mm. To samé pak platilo pro velikost 200 či 2000. Ačkoli už tomu dnes tak není, přesto se z čísla dozvíme, jak je asi naviják veliký, respektive jeho cívka, což nás bude zajímat asi nejvíce. Jen pro doplnění ještě musím dodat, že spousta výrobců používá značení svoje, které se může značně lišit, avšak vždy má svoji logiku. Tak třeba firma ABU GARCIA používá pro své modely označení 101, 102, 103 ..., 501, 502, 503 ... kde první dvojčíslí znamená modelovou řadu (čím vyšší, tím lepší model) a poslední číslo znamená velikost (kapacitu cívky) – ekvivalent výše popisovaných číselných řad. Opět je zde 1, 2, 3... Pro UL přívlač se hodí navijáky do velikosti maximálně 30 (to už je ale opravdu horní hranice).Nákup prutu a navijáku je dobré provést souběžně, aby byla naše sestava pokud možno co nejvyváženější. Přesnou kapacitu cívky daného modelu se dozvíte buď z letáku nebo obalu a téměř vždy je uvedena přímo na cívce. Pozor, někdy bývá uvedená délka v yardech (cca 0,9m) a místo průměru je uvedená nosnost v librách – to jsou však pro našince nicneříkající údaje. Ale nemějte obavy, prakticky pokaždé jsou na cívce i údaje v naší, tedy metrické soustavě.

Velikost cívky, potažmo navijáku máme za sebou. U cívky se ještě na chvíli zastavíme, protože patří mezi nejdůležitější části navijáku. Jaká by tedy měla být ta naše? Pro přívlač se hodí cívky vysoké a mělké, z kterých dobře padá vlasec. Cívek hlubokých a krátkých se vyvarujte.Spodní lem cívky by měl i při nejvyšší úvrati (když je při navíjení cívka nejvýše) překrývat tělo navijáku. Pak se nemůže stát, že by se vlasec dostal pod cívku, což je vždy velice nepříjemné. Materiál z kterého se cívky nejčastěji vyrábějí je buď kov nebo grafit (u těch nejlevnějších modelů obyčejný plast) popřípadě jejich kombinace. Jednoznačně mezi nejvhodnější patří cívky celokovové. Mají několik výhod. Jsou velice pevné a trvanlivé. To znamená, že když na takovou cívku šlápneme, či nám upadne, zpravidla se jí nic nestane. Pokud se trochu ohne, dá se ještě vrátit do původní polohy. Nemají na ni vliv vnější teploty. Má tvrdou a hladkou odhozovou hranu, což nám zajistí daleké náhozy. Její nevýhodou je poněkud vyšší hmotnost v porovnání s cívkou grafitovou. Ovšem dnes je celosvětovým trendem kovové cívky odlehčovat různou perforací, takže i jejich hmotnost je pak celkem zanedbatelná. Důvod proč nedoporučovat grafitové cívky je prostý, jednak nemají nikdy tak kvalitní odhozovou hranu jako ty kovové a pak se ještě dost často stává, že pokud na ně navinete příliš utažený vlasec, cívka se vlivem velkého pnutí zdeformuje třeba tak, že pak nejde nasadit na trn navijáku, v horším případě může dokonce prasknout. Z toho důvodu nejsou moc vhodné ani grafitové cívky s kovovou odhozovou hranou.Jistě jste si všimli, že se na cívce vyskytuje takový malý kousek plastu, který je zasazen v prolisu na spodní části. Ten slouží pro uchycení vlasce. Nakonec ještě několik tipů k cívkám. U některých výrobců jsou cívky jednotlivých modelů navijáků mezi sebou kompatibilní. Např. u Shimana tak můžete zaměnit grafitovou cívku s kovovou odhozovou hranou u modelu Symetre za celokovovou cívku z o třídu vyššího Stradica apod. Dalším dobrým tipem je jednoduché ochranné pouzdro na cívku. To seženete velice snadno a v podstatě zdarma. Je jím totiž obyčejné víčko od spreje (ať už se jedná o lak na vlasy, repelent, či barvu) stačí jen vyzkoušet průměr a buďte si jisti, že se dá najít prakticky pro každý model navijáku. Používáním tohoto pouzdra zamezíte nejen otlučení odhozové hrany vaší cívky. Máte-li více cívek s různým průměrem vlasce, můžete si průměr vyznačit na vnitřní stranu cívky. Budete se v nich pak lépe orientovat.

Od cívky se dostáváme k samotnému tělu navijáku. Stejně jako u cívky i to bývá vyrobeno buďto z grafitu nebo z nějaké kovové slitiny. Plast, který se používá u levných modelů zde nebudem ani popisovat, neboť tyto navijáky je lepší v prodejně přehlížet.Stačí se jen podívat po hi-end modelech renomovaných firem a zjistíte, že i jejich těla jsou téměř vždy z kovu. Opět platí to co u cívek – pevnost, trvanlivost ... V těle navijáku se skrývá to nejdůležitější a tím je mechanismus zajišťující správný chod každého navijáku.Stačí když budete vědět, že kvalita navijáku není dána počtem ložisek, jak se bohužel mnozí domnívají! Naopak několik málo (3-5) kvalitních ložisek uložených na tom správném místě odvede lepší službu než deset či více ložisek v plastovém pouzdru navíc pochybně rozmístěných. Pokud má váš naviják kvalitní šnekový převod, máte takříkajíc vyhráno. Další technickou vymožeností je křížové navíjení. To zajišťuje, že se vlasec na cívku neskládá v závitech přesně vedle sebe, nýbrž křížem přes sebe. Při odhozu je tak docíleno daleko menšího odporu a vlasec opouští cívku mnohem snáze. Křížového navíjení je docíleno rozdílnou rychlostí zdvihu cívky při pohybu nahoru a dolu. Mezi dnes již samozřejmé vlastnosti moderního navijáku patří tzv. Instant stop. Což není nic jiného, než zamezení otočení kličky proti směru chodu v libovolném bodě (dá se samozřejmě vyřadit z provozu). Toho je docíleno použitím jednocestného ložiska.

Na těle navijáku, respektive v něm, se nachází brzda. Velice důležitá věc! Kvalitní brzda je k nezaplacení. Dnes jsou na trhu navijáky s brzdami třech rozdílných konstrukcí. Přední, středová (patent firmy ABU GARCIA) a zadní. Polemiky o tom, která z nich je ta nejlepší, někdy nemají konce.Odpověď na tuto otázku je velice jednoduchá – ta, která vám nejlépe vyhovuje! Z konstrukčního hlediska mají navrch jednoznačně brzdy středové a přední. Jistě se někteří zeptají, proč. Brzdícího efektu je dosaženo třením mezi lamelami – v podstatě jde o podobný princip jako u spojky automobilu. Čím je styčná plocha větší, tím je brzdný účinek lepší, chod plynulejší a teplo vzniklé třením odváděno do větší plochy. Handicap malého průměru lamel zadní brzdy se někteří výrobci snaží dohnat zvýšeným počtem lamel. To, že je na tom zadní brzda konstrukčně hůře než předchozí uvedené typy, ovšem neznamená, že by byla vyloženě špatná a nepoužitelná. Mezi rybáři je velice oblíbená a téměř všechny kvalitní navijáky se dělají jak s přední, tak se zadní brzdou. Na cívku dáme vlasec, naviják upevníme na prut a na konec vlasce uvážeme nějaké těžší závaží. Vytáhneme ho až ke špičce prutu a pomalu povolujeme brzdu, až nám začne prokluzovat a závaží se vydá pomalu směrem k zemi. Nyní pozorujeme, zda je jeho pohyb plynulý, nebo se spouští trhaně. Pokud je plynulý, je vše v nejlepším pořádku. Nakonec ještě jednu malou radu – pokud nebudete naviják delší dobu používat, uchovávejte ho vždy s povolenou brzdou! Zamezíte tak deformaci a „lepení“ lamel. Nezapomeňte si ale před každým lovem brzdu opět seřídit.

Další nedílnou součástí navijáku je překlapěč s rolničkou. To je taková ta věc, která vede vlasec z cívky do oček prutu. Ta by měla být pokud možno opatřena ložiskem a měla by mít dostatečně veliký průměr. Na této drobné součástce totiž hodně záleží životnost našeho vlasce. Rovněž by kolem ní neměly být žádné mezery. Pak hrozí, že nám do nich bude vlasec zapadat a takový naviják je téměř nepoužitelný.

Nakonec nám zbývá klička. S tou budeme v kontaktu nejčastěji a nejdéle. Na kličce je asi nejdůležitější, aby se nám dobře držela. Plastovým kličkám se raději vyhněte. Je to poměrně namáhaná součástka a měla by proto být z kovu. Neměla by mít hned při nákupu v navijáku vůli. Pokud jste leváci, informujte se, zda jde přendat na druhou stranu. Můžete však zůstat klidný, protože tuto možnost má dnes 99,9% navijáků na trhu.
Co se týče konstrukce kličky, je jich poměrně dost.Jediné,co může někomu u některých vadit, je jakési protizávaží, které má zabezpečit plynulý chod při navíjení. Je to však pouze taková berlička levnějších navijáků, které nemají vyvážený rotor. Za zmiňovaný výstupek se Vám poměrně často může zachytávat vlasec při manipulaci. Čím je na kličce méně výstupků a výběžků, tím lépe. To se vlastně týká celého navijáku. Je tak menší šance, že se nám bude vlasec za něco zachytávat a znepříjemňovat nám tím samotný požitek z lovu. Většina kliček se dá sklopit. To je výhodné pro transport. Snižuje se tím riziko jejího poškození či ulomení. Patentů sklápění kličky je rovněž několik. Ten nejrychlejší je tzv. lámací. Po stisknutí pojistky se klička jakoby zlomí. Dalším používaným je šroub na druhé straně kličky, po jehož povolení se uvolní její osa a pak ji můžeme „zlomit“ obdobně jako v prvním případě. Dotažením šroubku ji fixujeme v dané poloze. Posledním řešením je, že se klička dotahuje sama při otáčení vpřed a otočením vzad povoluje. Zde musíme podržet rukou rotor navijáku, a kličku povolit otáčení proti směru navíjení.

Poslední odstavec je věnovaný zacházení a údržbě. Pokud chcete, aby vám naviják nějakou dobu sloužil k vaší plné spokojenosti, musíte se o něj starat. U navijáku platí známé rčení – kdo maže, ten jede! Minimálně jednou za sezónu by jste měli svému miláčkovi dopřát vyčištění a promazání. Technici a kutilové si na to mohou troufnout sami, ostatní nechť ho svěří odbornému servisu. Cena za tento úkon není nijak vysoká a rozhodně se vyplatí. Při rybolovu se vyvarujte zbytečného namáčení navijáku ve vodě a válení v písku či jiných nečistotách! Pokud máte své náčiní opravdu rádi, používejte k transportu ochranné obaly či pouzdra na navijáky. Dají se sehnat v každé dobré rybářské speciálce nebo si je můžete vyrobit doma.


Nová umělá specialita v oblasti lehké a ultralehké přívlače.
Vyrábí se v mnoha přírodních odstínech, které dokonale napodobují rybí potěr a malé rybky.Všechny modely jsou vyrobené ze speciální ekologicky nezávadné gumy, která ve vodě nezanechává žádné chemické stopy. Dokonalá měkkost zaručuje velmi jemný pohyb rybky a tak při vláčení věrně napodobíte pohyb jako se živou rybkou. I když jde o nejmenší přívlač se zátěží jehlové hlavičky od 1 gramu, nebude pro Vás problém lovit ryby od nejmenších okounů, jelců či pstruhů, až po velké boleny, štiky a candáty.