Zahájení očima manželky
27. 12. 2009
Mám pocit, že počínaje dnem 1.ledna každého nového roku začínají horlivé přípravy na den D – 16. červen. Vzhledem k tomu, že jsem již přes 20 let vdaná za jednoho „tichého blázna“, pozoruji, že se situace stále opakuje. Dokonce bych řekla, že se s přibývajícím věkem vše dělá důkladněji. (Jen tak mimochodem. Proč se rybářům říká „tichý blázen“, jsem do dnešního dne nepochopila, protože pokud se potkají dva rybáři, je to horší, než když se zapovídají dvě „ukecané“ ženy.)V zimních měsících moje drahá polovička kartáčkem a mýdlem čistí rukojeti prutů, stejně pečlivě vymývá očka. Při následující činnosti je zcela nezbytná moje asistence. Musím všeho nechat a buď na tužce, což je lepší, nebo v prstech, což je bolestivější, držet špulku s vlascem. Z cívek navijáků se totiž vlasec buď přetáčí, aby se navinul obráceně nebo se vyhodí a je třeba koupit nový. Neb jak praví manžel: „Není nic horšího, než přijít o úlovek kvůli narušenému vlasci“. Potom se nějaký čas po stole stále povalují různé součástky navijáků, které důkladně otírá a promazává a spolehlivě z nich opět složí naviják, což obdivuji, protože mně by se to určitě už nikdy nepodařilo a zajisté by mi několik dílků zbylo na další naviják.
Po této přepečlivé údržbě si s ním zálibně a s úsměvem naprázdno točí a já si musím poslechnout a vyzkoušet, jak „šlape“. Důležité je také vyndat krabičky se „železem“ a vyzkoušet „jedovatost“ troj-háčků na všech rotačkách, plandavkách nebo wobblerech. Pokud není s výsledkem spokojen, začne natažené trojháčky vyměňovat a tupé zase přibrušovat. Když se konečně dostane do stadia, kdy by si člověk řekl, že má vše hotovo, bere znovu do ruky pruty, aby se podíval, jestli se ve skříni náhodou „nepokřivily“, znovu roztáčí navijáky a poslouchá jak „jemně předou“ nebo se labužnicky prohrabává různými nástrahami a opět zkouší, zda se náhodou v krabicích zase neztupily.
Jak se blíží 16. červen, nervozita povážlivě stoupá a řekla bych, že noc z 15. na 16. června může být i životu nebezpečná. Hlavně tomu mému. Rok co rok ho ve snu musí pronásledovat ryby obřích rozměrů, protože zasekává tak razantně, že mě rána pravicí do obličeje vždy spolehlivě probudí. Když se schoulím do nejzazšího koutku své postele a podaří se mi opět usnout, vzbudí mě vyděšené výkřiky a nesrozumitelné mumlání. Trochu s ním zatřesu, aby se probral, usnu a vzápětí mě probudí kňučení zoufalého psa. Omyl, není to pes, ale můj manžel, opět v zajetí nějakého děsivého snu. Když ráno zazvoní budík, je to obrovská úleva pro nás oba. Já se konečně ještě chvíli v klidu prospím a on se konečně dočkal toho toužebně očekávaného dne. Plný nedočkavosti, jako každý rok, se rychle nasnídá a vyrazí k řece, kam směřují kroky i ostatních, stejně nervózních rybářů. Všichni jsou plni očekávání a věří, že právě oni budou mít letos štěstí a chytí trofejní úlovek.
Přejme jim tu radost a víru, že letos to určitě vyjde. Nehledě na to, že brzy ráno, když se příroda probouzí, nad řekou leží jemný mlžný opar a ptáci začínají zpívat, je venku skutečně nádherně.
Napsala - Jaroslava Rybová
