Stýská se mi
27. 12. 2009
V letních vedrech možná přijde vhod článek, který se vrací do období, které možná dnes přivoláváme, abychom v prosinci volali: „Už aby bylo léto.“ Zavzpomínejme s Hanou Bauerovou na období rybářského půstu.Já vím, že nemusím nikomu z vás říkat, že zimní měsíce jsou pro rybáře nejhorším údobím života. Proudící voda, lesklá hladina, kde se zrcadlí každý mráček, poskakující splávek, nebo pomalu se zvedající policajt, nám hrozně chybí. Pouštíme si zážitky minulé sezony jako biograf před spaním, abychom ty „medvědí“ měsíce přežili.
I když se říká, že vloni bylo chytání tak bídné, „že nechytli ani největší lháři!“ Ale to se říká a říkalo asi vždycky. A vždycky se našli zlomyslníci, kteří na nás po návratu s prázdnou vybalili nějaký ten rybářský vtip. Znáte ten Renčínův?
„Má francouzský naviják, anglickou šňůru … a nechci říct, co chytne českýho!“ Už můj děda, vášnivý rybář, vyprávěl stařičký, ale hezký vtip. Dva rybáři. Jeden z nich vytáhne botu. Za chvíli kastról. Ten druhý mu povídá: „Ty, Franto, pojď vocaď, tady už někdo bydlí!“
To moje drahá polovička je rafinovanější. Když o mně někde vypráví, říká, že jsem vloni chytla štiku, dala si ji vyfotografovat … a jen fotografie že vážila tři kila!
Stýská se mi
Ale já ji fakt chytla. Nevážila možná tolik, ale přesto mi udělala velikou radost. Jsou to takové šťastné rybářské chvíle, na které se vzpomíná.
Přijela za námi na chalupu přítelkyně. Milá. Nejmilejší. A mezi řečí projevila přání. „Víš, co bych chtěla zažít? Mít jednou na pekáči celou štiku … a celou ji bez ničeho sníst!“
Musím přiznat, že to byla ode mě pěkná drzost, sebrat se v šest večer a klusat s jedním proutkem a jednou rybičkou k vodě. Všichni se mi sice smějí, když tvrdím, že tam u nás berou štiky za pět minut půl sedmé. Je to fakt. Aspoň někdy.
Byla jsem šťastná, že přítelce to přání splním. Tajně jsem zubatku propašovala do chalupy, vydržela poznámky jako … to je dobře, že je pouštíš, vždyť by nebylo co chytat … a podobné. Ta opojná rybářská pýcha mě popadla až druhý den v poledne, když jsem ten pekáč voňavé, baculaté štiky nesla na stůl a hrdě prohlásila: „Je tvoje, celá …. dej si!“
Ovšem tenhle pasivní rybářský čas prý by se měl využít. Měla by se upevnit povolená očka na prutech, ošetřit navijáky, uklidit krabičky, vyprat neskutečně ušmudlanou a smradlavou vestu.
A co kloboučky? Na ty radši nesahat. Určitě mi potvrdíte, že kdyby se někdy udělala módní přehlídka rybářských kloboučků, byla by určitě atraktivnější a veselejší než módní přehlídky spodního dívčího prádla. Na těch bohatě tvarovaných přikrývkách hlavy si každý rybář náramně zakládá. Co hučka … to originál! A výzdoba? Nádhera! Od napíchaných udiček, mušek, zoubků a čelistí všech možných velikostí až po peříčka a pera vodního ptactva.
Mám taky … klobouček. Myslela jsem … že slušivý. Až do zářijového čísla Českého rybáře. Tam se o mé parádní přikrývce hlavy, nesčíslněkrát promoklé a vyšisované od sluníčka, s napíchanými udičkami všech velikostí a tvarů, s vybělenými čelistmi všeho možného, zmínila kulturní pracovnice z Prachatic. Ocenila, že je patrně zděděn po mnoha generacích. Ocenila, že jsem v ní chytla i parádního lipana. Ale mám dojem, že tam padlo i slůvko … hučka. Vzala jsem v ochranu tu „věc“, co nosím na hlavě a tvrdohlavě ji nosila dál. Až do letošního října. Do chvíle, kdy měl můj rybářský přítel a ochránce Ludvík Mühlstein na prutě ve Frymburku velkou štiku. Vzrušeně jsem přiklusala s podběrákem. Byla už skoro u břehu, upřela na mě vyděšené rybí oko, udělala salto, pustila rybičku … a byla fuč.
Když jsme se oba vzpamatovali, prohlásil pan režisér Mühlstein: „Pochopitelně, že zdrhla, když viděla ten tvůj příšernej klobouk!“ Od té doby se všechny nepovedené úlovky svádějí na můj klobouk.
„Tak nevím,“ řekla bych s Jiřím Menzelem.
Možná, když změním image, chytíme víc. Co říkáte?
Napsala - Hana Bauerová
