Štika z Mlýňáku
27. 12. 2009
Čtenář laskavě promine, že dnes opustíme hladiny velkých řek a vydáme se po březích mlýnské stoky. Českobudějovická Mlýnská stoka je obyvatelům jihočeské metropole, zvláště jejího historického centra, často bližší než líbezné řeky (jak je nazýval Ladislav Stehlík) Vltava a Malše. Dnes a denně ji přecházejí po všelijakých můstcích, vine se k městským sadům, omývá bývalé opevnění, zkrátka patří k Českým Budějovicím jako Černá věž, starobylé čtvercové náměstí s kašnou a sochou Samsona a třeba Hradební ulička.Není však už tak živá jako dřív. Neregulovaná Mlýnská stoka se hemžila rybkami a raky a létal nad ní ledňáček. Na větvích křivolaké vrby kousek od Rybí ulice v místech dnešního květinového prostranství na Senovážném náměstí sedávalo v tuhých zimách třeba i deset ledňáčků najednou. Dnes tudy zvolna plynou vody Mlýnské stoky pod zemí a vytékají na denní světlo za hlavní poštou do sevřeného kamenného koryta s příkrými vysokými stěnami. Mlýnská stoka vytéká z Malše ještě před městem u Velkého jezu, omývá historický střed Českých Budějovic a vlévá se pod elektrárnou nad Dlouhým mostem do Vltavy.
V době, kdy Malše a Vltava ještě nebyly regulovány, končila Mlýnská stoka u zadního mlýna v Panské ulici. Útlý vodní tok míval po celé délce řadu rybářsky pozoruhodných míst, na nichž se rybáři často potkávali.
V horním úseku stoky se držely také štiky. Nebylo jich tu málo, ale byly většinou malé. Jen občas mezi ně zabrousila větší zubatice a to pak býval ve zdejší útlé vodní říši pěkný poprask. Můj přítel Ruda, jehož příběh vám dnes budu vyprávět, míval na stoce své štace. Přivedl ho na ně zprvu jeho otec. Oblíbili si zvláště hlubší tůň pod železničním můstkem, po němž vedla trať na Český Krumlov a na Kaplici. Břehy tu byly obrostlé orobincem a šípatkou a v místech, kde se proud vracel, brali okouni. Žádní obři, tak šest až sedm kusů na jeden kilogram, praví kmíňáci. Tu a tam zabral okoun notně pokousaný. Otisky štičích zubů se táhly přes jeho pruhované tělo. To pak Rudův otec často vystával na březích tůně, ale ať tam namáčel nástražní rybičku, jak dlouho chtěl, chytrý dravec se nedal ošidit.
Co se v těch místech nepovedlo otci, zdařilo se o pár let později Rudovi. V podzimním dnu se s konévkou naplněnou slunkami, s tenkým proutkem, opatřeným slabým vlascem a drobným splávkem, vracel po Malši k městu. Nic tenkrát nebralo. Jen pár malých okounů se dalo oklamat a skočilo na nabízenou návnadu, ale byli příliš malí a Ruda je jednoho po druhém znovu pouštěl do vody. Velcí okouni se slunkám, zavěšeným na háčku, vyhýbali.
Tenkrát Ruda u Velkého jezu na Malši odbočil na Mlýnskou stoku a zatím bez úlovku se zastavil u své tůňky pod malým železničním viaduktem. Nalíčil slunku a čekal na záběr. Kupodivu dostavil se okamžitě, zasekl pěkného okouna. Ulovil ještě dva, ale pak jako když utne, jako by tři rybky v jeho batůžku byly posledními mohykány, vytaženými z tůně. Splávek nehybně ulpěl na hladině, za Rudou zaduněl vlak, který svým hlukem opanoval celé okolí. S úlevou pohlížel rybář na poslední vagon, který se rychle vzdaloval po zužujících se linkách lesklých kolejí a zanechal po sobě pokojné ticho.
Proud mezitím posunul splávek až k dřevěné lávce, z které majitel protější zahrádky nabíral kropáčem vodu na zalévání zeleniny a květin. Jak Ruda tak trochu nedbale a bez většího zájmu navíjel vlasec s úmyslem skončit toho dne málo úspěšný rybolov, vyřítila se zpod dřevěného mola parádní štika a uchvátila zevlující slunku na udici tak prudce a nečekaně, že příteli málem vypadl prut z rukou. Instinktivně v úleku zasekl, ale téměř současně si uvědomil marnost navyklého úkonu. S tenoulinkým vlascem bez návazce neměl proti ostrým zubům velké štiky na břehu „Mlýňáku“, jak jsme stoku nazývali, nejmenší jiskérku naděje.
Jenže co to? Zaseknutá štika neunikla. Vlasec vydržel nápor jejího útoku a ryba se udice nezbavila.
Jen aby neplula k rákosí, v chomáči vodních rostlin by šňůrku snadno přetrhla, pomyslel si Ruda. Vedl ji po proudu dolů mezi břehy nezarostlé rákosím, korytem s čistým dnem. Pořád ji viděl, jemný mráz vzrušení mu jezdil po zádech, toužil vyhrát ten naprosto rovný souboj a pochlubit se doma kapitálním úlovkem.
Zatím však žila a bránila se. Jediné mocné salto by ji bylo jistojistě osvobodilo. Jako by je nepotřebovala. Dala se vést jako psík, jela podél břehu klidně, jako by ani nepoznala, že je na háčku. Při břehu vedla pěšina kolem plotu šroubárny a zdálo se, že ryba o ní věděla. Zřejmě byla zvyklá na život podél stoky a možná že Rudu v těch počínajících vteřinách své vlastní zkázy považovala jen za náhodného chodce, který s jejím zatím nepatrným uváznutím na tenkém vlasci neměl nic společného. Lámal si hlavu, jak ji dostat z vody. Bez podběráku byl na vyšším břehu stoky ztracen, zbývala jediná možnost, vyndat ji rukou! Až příliš dobře věděl, jak je to riskantní. Byl to snad nejsnazší způsob, jak o ni nejrychleji přijít.
Poklekl rozechvěle na travnatý břeh a pomalu, pomalounku ji k sobě přitahoval. Zdráhala se, několikrát vyrazila na opačnou stranu, ale nemohla se rozjet jako jezerní nebo rybniční štika, protější břeh strouhy byl vzdálen sotva čtyři metry. Přetahovali se. Pořád ujížděla, prchala z Rudova dosahu, jak jen mohla. A on se bál, že ji uchopí málo obratně, že mu vyklouzne, poleká se a navždy zmizí z jeho udice. V jedné chvíli připlula na pár vteřin k samému břehu. Pohlédl na ni a skoro se mu zastavil dech. Malý háček na okounky jí vězel ve spodní čelisti, která přečnívala dopředu pod kratší zubatou a zaoblenou čelistí horní. Proto tedy vlasec nepřekousla, do tlamy se jí vůbec nedostal!
To byla výhoda, která Rudu povzbudila. Už nemeškal, přitáhl ji co nejblíž pod sebe a levou rukou ji na okamžik uchopil těsně za hlavou a vymrštil ji na pěšinu!
Tím hbitým chvatem se pak často chlubíval svým vnukům. Měřila tři čtvrtě metru a vážila tři kilogramy a sedmdesát dekagramů. Byla to Rudova největší ryba z Mlýnské stoky. Prohrála tenkrát svůj boj o život, ani se nepokusila přemetem dobýt svobodu. Ruda ji přinesl vítězoslavně domů – a druhého dne ji snědli k obědu. Mohutná vládkyně Mlýnské stoky však na sebe nedala zapomenout. Ještě dlouho potom vplouvala do Rudových snů a on si pak pochopitelně připomínal to její nezvyklé a neobyčejně šťastné polapení.
Napsal - Ludvík Mühlstein
