Souznění
27. 12. 2009
Ve svých čtyřech letech jsem stál poprvé vědomě na břehu tůňky, v doprovodu svého otce, jako rybář. Se vším, co vlastní dítě v tomto věku, a zároveň, kromě proutku, beze všeho, čím bych mohl ohrozit ty němé tváře pod vodou.Od té doby se změnilo mnoho. Moje rybářské vybavení, znalosti. Oči, které se dívají dnes jinak než tenkrát. Přibylo zkušeností a ubylo ryb. A možností je navštěvovat. Kdy, ale hlavně kde.
Mám rád ryby. Nekonečné hodiny strávené u vody i nespočet kilometrů, které za nimi, a vlastně pro ně, každoročně vážím.
Potřebuji je jako jezdec koně. Polaskat se s nimi, zavolat je na jejich věčných poutích, prát se s přírodou i sám se sebou. Pro jediný, často jediný okamžik, kdy staneme tváří v tvář. Kdy je najdu tam, kde je tuším. Kdy jim mohu porozumět. A učit se od nich. Ptát se proč a nacházet odpověď. Brát je jako partnera. Soupeře i svěřence s nárokem na život.
A ještě něco se změnilo. Nechodím už s otcem, alespoň ne tak často. Spíše sám. A od doby, kdy jsem poznal svou ženu, s ní. Dodnes.
Možná, že ona se na našich toulkách dívá jinam. Jinak. Snad hledá i něco jiného. Ale v podstatě nacházíme oba totéž. Nesmírnou pestrost a sílu života. A sami sebe.
Jednou, kdy jsme ještě každý nosili původní příjmení, jsme byli na pstruzích.
To vstanete ráno ve čtyři hodiny, vezmete nejnutnější věci, dohoníte vlak a s ním pak říčku. kde se domníváte (a správně), že jsou ti největší a nejkrásnější pstruzi. A čekají. Odloží svoje všední starosti, obléknou se do svátečního a čekají. Na vás, s čím dnes budete pokoušet jejich zvědavost.
Máme jedno místo, kde jsou pravidelně. Tedy někdy máte dojem, že jsou pryč, že to tu opustili. Ale je to jen zdání. nechtějí být rušeni. Ničím a nikým.
Tehdy jsme doufali, že budou doma.
Je to menší tůň s lávkou. Po stranách rostou olše s větvemi nízko nad vodou a na dně sedí několik nenápadných kamenů.
Byl červen a teplota vzduchu tak 25 stupňů Celsia.
Přišli jsme tiše k tůňce.
Léta praxe člověka naučí poslat třpytku tam, kde ji chce mít. Protože jinak je po nadějích. Uváznete-li, kdekoliv, musíte buď cloumat větví či dobrodit se pro třpytku na dno. A pstruzi vidí, slyší a nejsou hloupí.
Třpytka prolétla přesně pod nízko skloněnými větvemi, vlasec řízl hladinu a já začal vláčet nástrahu k sobě. V místě, kde nikdy nic na dně nebylo, se to stalo. Prostě jsem předpisově o něco uvázl a veškerá kouzla na břehu byla marná. Visel jsem.
Má dívka, jsouc oblečena tou dobou již do plavek, se nabídla, že mi pro ni dojde do vody. A najde ji.
Byl červen a teplota vody tak 12 – 15 stupňů Celsia. Je to dost pro rybolov a málo na cachtání. Ubezpečil jsem ji klidně, že tam je nad kolena. Víc ne.
Hrdě a určitě s notnou dávkou lásky ke mně v té chvíli (což jsem pochopil i ocenil potom) slezla po břehu, vešla do vody a počala se do ní nořit. Kupodivu poměrně rychle. Když byla již téměř u vázky (uprostřed tůně), zmizel i poslední suchý díl jejích plavek pod hladinou.
Potom, cedíc cosi mezi zmodralými rty (ale směrem ke břehu se alespoň silou vůle usmívajíc), nohou uvolnila třpytku ze dna. Brzy nato se ocitla opět vedle mne na břehu.
Chvíli jsme nemluvili. Oba jsme totiž nemohli. Každý trochu jinak. Ale nakonec sluníčko rozehřálo všechny zkřehlé údy.
Přesto jsme ten den odjížděli spokojeni, přece jen se třemi tečkovanými krasavci. A se vzpomínkami. Já na onu třpytku, ona na říčku. Nebo spíše na oboje.
Napsal - Tomáš Kepr
