Síla přírody
27. 12. 2009
Torza dvou vysokých stromů na břehu Blanice spínala své zbylé větve v zoufalém gestu k modrému nebi. Byl to výmluvný obrázek. Nikoliv však ojedinělý, žel. Ale tím, že šlo o krajinu blízkou, místo němého protestu z toho všeho byla cítit jen jakási definitivní bezmocnost. Umocněna navíc pohledem na do dálky se táhnoucí vytrhané pařezy padlých pamětníků, lemující rozrytý břeh. A řeka? Tam, kde ještě před několika dny se tiše vinula bujnou zelení malebná podhorská říčka plná tůní i písečných mělčin s peřejemi, teklo něco jako nedodělaná stružka.Polilo mě horko a vzápětí jsem si představil, jak stojím v blízké budoucnosti v jednotvárné ploché krajině, bez zelené naděje živých stromů a modré jistoty životodárných tepen řek. Byla to představa hrůzná, ale v myšlení realizátorů těchto úpravných zásahů do přírody šlo zřejmě o vhodné řešení. Zatrubněné kapiláry potoků, vysušené mokřiny. Upravená koryta řek pro snadný odtok povrchové vody.
Stál jsem tehdy na břehu Blanice v němém úžasu a v děsivých představách. A připadal jsem si jako člověk odsouzený k tomu, aby vykrvácel. Jako ta krajina kolem …
A pak jsem to pochopil.
Přírodu nelze srazit na kolena. Ale lze ji zničit, což se člověku naopak daří dobře uskutečňovat. Ne pokořit. Zmučené stromy umírají s hrdě vztyčenými pažemi větví a vstoje.
Lidský pokrok je dobrá věc. Máme se lépe. Ale příroda je týrána necitlivostí moderního světa. Ne všichni umějí najít ten svět krásna v každodenní všednosti a ne všichni se mu snaží porozumět. Uzavíráme se do království betonu. Dálnice nám zkracují čas i vzdálenosti. Oblaka prachu a kouře. Zamžikáte a lovíte z oka cípkem kapesníku sazi. Když se vám to po chvíli podaří, zpozorníte a s údivem zjistíte, že asfaltový koberec, který denně nese tisíce tun, se v jednom místě zvedal, napínal, až povolil a na světlo se protlačila muchomůrka růžovka. Upraví si klobouček a nikdo by v ní nehledal rekordního vzpěrače. Bez aplausu a okázalosti.
Meandrování řek patří už do mizejících termínů starší generace. Protože člověku ubližuje v jeho rozletu po zemědělské půdě. Hospodaření ve velkém totiž žádá velké činy. Ale řeka spoutaná kamenným korytem nezapomíná. Bez ohlédnutí spěchá pryč z té průmyslové diktatury a nezanechá nám ani trochu vláhy. Ne, že by se snad urazila, má svou hrdost, ale nemá na to prostě dostatek času. Při nejbližší příležitosti nám však sebere můstek i s nově natřeným zábradlím a zlostně s ním smýkne o kus dál.
Člověk stále bojuje s přírodou, již od nepaměti se snaží přetvořit ji podle svých představ. Dítě vychovává matku. Mělo by se od ní učit?! Co síly, krásy a mnohotvárnosti je v přírodě ukryto! Z její štědré ruky bereme nenasytně a drze stále větší sousta. A splácíme je jen bezcennými odpadky.
Přírodu lze zcela zničit. Je to jen otázka času a způsobu, jaký zvolíme. Ale nelze ji srazit na kolena. Protože ona je silnější.
Napsal - Tomáš Kepr
