Rybožravý kapři
27. 12. 2009
„Tak jsem si nachytal pár hrouzků a jdu na ni!“ hlaholí soused už z dálky a míří pěšinou na protilehlý břeh rybníka. Rozhazuje rukama plnýma rybářského cajku jako kovaný regulovčík a snaží se nepřepadnout přes svého psa, který se mu radostně proplétá kolem nohou. „A jako na co?“ projevuji nenuceně svou účast, ačkoli mě to velmi zajímá. „No, na tu štiku, co tady je! Už ji pozoruji nejmíň měsíc. Vždycky ráno a večer támhle v té části rybníka loví.“„Hleďme souseda nenechavce!“ myslím si. „Tak já sem pracně a ve vší tajnosti vysadím štičku, aby rybníku ulehčila od zástupů plevelné rybí drobotiny a aby tak zbylo víc přirozené potravy pro kapry, a jeho hned honí mlsná.“ Na vysvětlování role takového dravce v návesním rybníku je však již, zdá se, pozdě. A asi by to v sousedově případě ani nepadlo na úrodnou půdu. Vždyť to byl právě on, kdo po posledním neúspěšném výlovu rybníka vehementně prosazoval teorii, že kapry vyžraly štiky. Těch se tenkrát chytlo osm, zatímco kaprů o jednoho méně. Ačkoli mnozí tušili, kdo doopravdy kaprům sfoukl svíčku, bylo vesnickou radou starších rozhodnuto, že štiky do rybníka více nesmí.
Je jasné, že je dravec v ohrožení, a tak tahám za záchrannou brzdu a na poslední chvíli se pokouším souseda myšlenkově rozhlodat. „Že by tady byla štika? To se mi nezdá. Jestli oni tady neloví ti boleni. Vždyť těch by tu mělo být snad deset nebo dvanáct. A chytit takového bolena, to není jen tak.“ „Kdepak boleni, tohle je štika. Já ji tu viděl,“ trvá na svém soused a o jeho myšlenkovém rozhlodání nemůže být ani řeč.
S pocitem sedláka u Chlumce kontroluji své kaprové pruty, nastražuji novou rousnici a kuličku z chlebové střídky a doufám v malý zázrak. Ryby sice již dva týdny skoro neberou, ale kolega z cechu tichých bláznů je v tomto ohledu tak trochu šťastlivec. Nezbývá mi, než věřit , že to „tam nahoře“ někdo nějak šikovně vyřeší.
Cholerický soused mezitím třesoucíma se rukama nastražuje na velký trojhák malého hrouzka. Celou operaci komentuje peprnými výrazy a hromy a blesky se co chvíli snášejí tu na nebohou zmítající se rybku, tu na tupý a rezavý trojháček. Konečně sebou velká bílá káča pleskne o hladinu a nad rybníkem se rozhostí ticho. Alespoň na chvíli. Splávky se líně pohupují na sametové hladině, zapadající slunce krásně hřeje do zad, člověk slastně hmouří oči a je skoro rád, že to nebere. Bílá káča se najednou několikrát prudce zachvěje a vzápětí mizí pod hladinou. Brzda starého navijáku se skřípěním prokluzuje, soused v nadšení provolává několik zmatených vět a nechává odmotávat vlasec. Ryba míří zcela nekompromisně k protějšímu břehu, přímo do změti leknínů a orobince. Soused několikrát razantně zasekává a v poslední chvíli rybu otáčí na volnou vodu. Jeho radost nezná mezí. „Teda nečekal bych, že bude klást takový odpor. Asi to nebude žádná kudla. Ta bude mít nejmíň tři kila. Hele, já ji navedu tady k těm panelům a ty mi ji podebereš. To víš, já tam nemám lanko a s tou mojí chromou nohou bych o ni nejspíš přišel.“
Přetahovaná se rychle chýlí ke konci. Sousedova čtyřicítka nedává štice mnoho šancí a její dny jsou tak nejspíš sečteny. Šťastný lovec přivádí vysílenou rybu ke břehu a já se připravuji na její rychlé vylovení. Ačkoli mi hlavou běží ty nejtemnější myšlenky, jak to zaonačit, aby se jakoby čirou náhodou štika uvolnila a nemusela tak skončit na pekáči, mám zároveň na paměti, že při podebírání nesmím „neudělat“ chybu. To by mi soused asi hodně dlouho neodpustil a u rybníka bych se hezkých pár týdnů nesměl ani ukázat.
Konečně se na hladině zableskne statné rybí tělo. „Jé, to není štika, to je docela pěkný kapr!“ hlásím a úleva v mém hlase by se dala krájet. Jsem ze srdce rád, že to svatý Petr tak elegantně zařídil. Podebírám nádherného asi padesáticentimetrového šupináče a vynáším ho dál od vody. Překvapený soused vyděšeně poulí oči, odfukuje pod vousy jako přetopený kotel a není ochoten pochopit, kde se mu na udici na štiku vzal kapr. Hodnou chvíli nad tím vším kroutí hlavou, pak balí pruty a nechtěného kapra a brumlaje si cosi o nevyzpytatelnosti matky Přírody a jejích zákonů odchází.
Touto nevšední příhodou, kdy o zhmotnělém zázraku nemohlo být nejmenších pochyb, dostal soused jak se patří za vyučenou. K rybníku nepřišel po několik dní a na štiku si již po celý zbytek roku nechal zajít chuť.
To léto jsem s využitím „sousedovy metody“ chytil na hrouzky asi 20 kaprů ve velikosti do 47 cm. Záběry byly vždy velmi poctivé a i přes jistě značný odpor velkého splávku jej kapři pokaždé bez váhání stáhli hluboko pod hladinu a vláčeli ho dlouhé desítky metrů, aniž by je to nějak zrazovalo. Záhy se ukázalo, že vůbec nejlepší je nastražovat hrouzka již mrtvého, protože rybožraví kapři byli spíš mrchožrouti lačnící po velkých soustech relativně čerstvých živočišných bílkovin. Úlovky se postupně zmenšovaly, a když jsem na 12cm hrouzka chytil 32 cm velkého kapra, definitivně jsem na tuto metodu zanevřel a vrátil se zase k žížalám a chlebu.
Napsal - Martin Čech
