Rožnovská
27. 12. 2009
Rožnovská Bečva je jednou z mála řek, kde se za posledních pár let znatelně zlepšila kvalita vody. Tento pozitivní stav umožňuje, aby se zde velmi dobře dařilo všem druhům ryb lososovitých mimo hlavatky. Tato řeka už potěšila několik vyznavačů „Petrova cechu“, aby jim vydala trofejní rybu.Byl krásný letní den a já jsem šel jako každý volný čas na své oblíbené místo, abych měl to štěstí a uviděl Ji. Přál jsem si, aby tam byla a já mohl sledovat její krásně štíhlé tělo, které bylo vybarvené snad barvami od Boha. Po velmi tichém příchodu k vodě mi srdce poskočilo. Byla tam v celé své panenské kráse. Voda byla průzračná a byl vidět skoro každý detail jejího asi půl metru dlouhého krásného těla. Jako pokaždé, když mi dovolila, abych ji spatřil, tam stála majestátně jako opravdový vládce pstruhové vody. Jako lev ve stepi, tak i pstruh v řece rozdává a bere život svému okolí.
Samozřejmě o této „krásce“ jsem nevěděl jenom já, ale i několik lovců, kteří se snažili od počátku lovné sezony tuto překrásnou rybu dostat na svůj prut a bojovat o její svobodu a život. Její království bylo dokonalé, hluboká a prostorná tůň jí zajišťovala dokonalou ochranu před lovci. Když byl „klid“, vyjížděla na menší vodu, kde se vyhřívala a někdy něco sebrala z vody. A to byl ten čas, kdy se nechala ze zarostlého břehu a za absolutního klidu obdivovat. Byla to zkušená „profesorka“, která při sebemenším nebezpečí zajela do temné tůně a odmítala cokoliv nabízené k snědku. Jenže na každého v životě přijde slabá chvíle, která někoho mnohdy stojí život.
Stalo se to asi týden po tom, co jsem naposledy obdivoval její krásu. Šel jsem opět na to místo a velmi potichu se přibližoval ke břehu, když vtom jsem přes vysokou trávu uviděl něco bílého, jak se to pohybuje na konci tůně. Byla to Ona. Byla bez života – na pytlácké šňůře se zaseknutým trojháčkem v žábrech, na kterém byly ještě zbytky rousnice. Neměla šanci, čtyřicítka vlasec přivázaný ke stromu a silný trojhák ji připravily o život. Bojovala asi velice urputně, protože její žábra byla velmi poškozená. Velmi mě to mrzelo a cítil jsem hořkost nad lidskou bezohledností. Skončila nedůstojně a rozklovaná od racků. Byla to statná jikrnačka potočáka, kterou jsem po přeměření (56 cm) pohřbil na břehu.
Ten trojhák, jsem si nechal a doufám, že až nějakého pytláka chytím, tak se udržím, abych mu před jeho předáním policii nezapíchnul ten trojhák do zadní části těla a nevymáchal ho pořádně ve vodě, jako to dělal Karel IV.
Napsal - Jan Kostelný
