Prostě dneska nejdou
27. 12. 2009
V zimě je příroda jaksi zakřiknutá a shrbená. Jako pěvec, který by sice rád zazpíval, ale není mu do-voleno. V té době věnujeme více času vzpomínkám, když už sníh a led postavily mezi ryby a rybáře dočasnou, ale pevnou hráz. Ostatně právě jen vzpomínky mají tu jedinečnou vlastnost, že spojují nejkrásnější minulost s vysněnou budoucností. Je to most, který nezboří nic na světě, jen smrt. Každé ráno, kterým se blížíme k jaru, je tak výtahem do naděje.
A tak rok co rok koncem zimy bereme do ruky své rybářské “nádobíčko”. Přerovnáváme, utíráme prach, vyměňujeme opotřebované, čistíme, promazáváme. Navyklými pohyby, ale vlastně pokaždé nově. Očka našich moderních prutů už nemají dávnou rudou barvu achátu, která mi tolik připomínala oči plotic ozobávajících moje první vlastnoručně uvařené těsto. Současné špičkové navijáky svým designem a vlastnostmi vypadají spíše jako miniaturní BMW. A ultratenký “vlas” na cívce má mnohonásobně vyšší pevnost než všechny dřívější vlasce dohromady.
Leccos se vyvíjí k „dokonalosti”, technický pokrok jako by stále tu absolutní špičku posouval kamsi výše. Kdeže je ten bezelstný a nevědomý začátečník s div ne ještě lískovým prutem v ruce?! Dnešní rybář, aby byl „in”, je tak trochu inženýr – konstruktér školený v uměleckém designu, se základní znalostí biochemie, aplikované mechaniky a hydrologie, zběhlý v praktické hydrobiologii i meteorologii. Armáda rybářů vybavená výrobky z kosmických slitin a nevídaných materiálů tak stojí dnes proti rybám, které mají stále tytéž možnosti a schopnosti jako kdysi. A přesto, ač je to k nevíře, se stává, že se splávek nepohne. Hlásič nezapípá. Brzda nezavrčí. Muška i vláčecí nástraha projdou vodou jakoby bez povšimnutí. Člověk v takové chvíli pronese lakonické konstatování: “Prostě dneska ne-jdou.” Ale přiznejme si, že to je vlastně jediná obrana, kterou ryby na nás mohou vymyslet. A díky bohu za to. Jinak by byly mnohé vody už skutečně úplně prázdné.
Napsal - Tomáš Kepr
