Neuvěřím, dokud neuvidím.
27. 12. 2009
Před dvěma lety jsme na dovolenou zavítali k našim dnes již zahraničním sousedům, do Slovenské republiky. Naším cílem byla malinká vesnička jménem Palcmanská Maša na břehu přehrady známé pod jménem Dědinky. Naším záměrem bylo přirozeně rybaření. Tato přehrada se nachází v nádherném a malebném prostředí chráněné přírodní oblasti Slovenský ráj. Na rozdíl od údolních nádrží k této přehradě přijedete po táhlém a prudkém stoupání do hor. Napájí ji říčka Hnilec, protékající krasovým územím, voda řeky i přehrady je proto dost studená i v parném létě, na koupání spíš pro děti a otužilce.Tato přehrada je pstruhová, další rybí osádku tvoří siven americký, ulovit můžete přirozeně i pěkné okouny. Také se zde prohání hejna malých bílých ryb. Viděli jsme dokonce kapry docela slušných rozměrů, slunící se těsně pod hladinou. Ty zde ovšem nechytnete! Proč? Jedinými povolenými lovnými technikami zde jsou totiž přívlač a muškaření.
Manžel a syn jsou vášniví rybáři již od svého raného dětství. Musím přiznat skutečnost, že když jsem si chtěla užít rodinné pohody ve volných chvílích, byla jsem nucena přizpůsobit se přesile a na výlety jezdit s nimi k vodě, ze začátku jako provianťák a hlídací doprovod našeho kokršpaněla, později jako uchvácený divák. Nakonec jsem byla povýšena do role asistenční služby (přines, podej, podrž, podeber, můžeš ji opatrně pustit do vody). Takže nakonec čas a zájem uzrál a já se přihlásila do kursu, úspěšně složila zkoušky a dnes jsem již druhým rokem také rybář. Ale v době, kterou zde popisuji, jsem byla v těch předchozích funkcích.
Vzhledem k charakteru našich domácích vod byli chlapi nejvíce zvyklí chytat na položenou, což je dost pasivní způsob rybolovu. Přívlač se zkoušela nahodile, spíš po ránu nebo při stmívání.
Zkrátka, byli dost líní rybáři. Zde ovšem nastala situace jiná. Žádný posed u vody, ale nahodit a tahat, nahodit a tahat, přejít kousek stranou a zase dokola. První byl unaven manžel. Syn projevil neuvěřitelnou houževnatost a výdrž – vlastnosti, které jsem do té doby u něj netušila. Chata stála téměř na vodě, takže až dovnitř jsem neustále slyšela táhlé vrzání navijáku. K mým ostatním povinnostem teď přibylo důkladné masírování bolavých zad.
Odměna ovšem na sebe nedala dlouho čekat. Synova první štika měřila 65 cm a byla zdolána mistrovsky a rychle. Tento úlovek povzbudil i manžela, takže jsem mohla z balkonu pozorovat dlouhé hodiny dvě postavičky kroužící kolem vody. Štik za celý týden bylo celkem sedm ulovených a čtyři, které souboj vyhrály.
Netušili jsme ovšem, jaký rozruch způsobíme v místní rybářské komunitě. Musím napřed poznamenat, že místní rybáři nechytali žádným z povolených způsobů lovu. My alespoň viděli všechny domácí chytat zásadně na živý hmyz, červy, těsto, chleba apod. Když se po vesničce rozšířila zpráva, že jsme ulovili štiku, sběhli se velcí i malí podívat na ten neuvěřitelný úlovek. Všichni se divili, že mají ve vodě štiky. Na naši otázku, zda tady nikdo ještě tuto rybu neulovil, nám odpověděli, že o jednom případě sice slyšeli, ale rybu neviděli, tak tomu nevěřili.
Když nám přišla druhá krasavice o délce 76 cm, běželi všichni domů pro třpytky a usilovně lovili. Najednou u vody téměř nebylo místo. Náš kluk to pozoroval s úsměvem, když najednou vedle něho stojícímu rybáři zabrala štičí krasavice a pěkně divoce začala smýkat udicí i nadšeným lovcem. Všichni najednou přestali chytat a pozorovali souboj. Netrval dlouho. V jedné chvíli se ryba vymrštila z vody, zatřepala divoce hlavou a byla pryč i se třpytkou. Nešťastný majitel nevěřícně koukal na prázdný konec silonu. Na to zpozorněl náš syn a zeptal se bědujícího: „A kde máš lanko, člověče?“ – „Jaké lanko?“ zeptal se místní přeborník, načež mu náš junior mezi záchvaty upřímného smíchu vysvětlil, co to ocelové lanko je a proč bez něho na štiky raději ani nechodit. Takže místní rybáři museli závody toho dne přerušit, až do doby řádného doplnění výbavy na ten druh rybolovu, který je u nich povolen.
My jsme pospíchali domů, štiku vykuchali a uvařili si super večeři. Nic nepřišlo nazmar, hlavu, ocas a vnitřnosti jsme uvařili a šli jsme krmit raky. Vylézaly jich zpod kamenů v křišťálově čisté vodě stovky, přetahovali se o jeden kousek i tři najednou. Od nejmenších až po ty největší. Byla to nádherná podívaná. Asi jen málokdy si může dát rak k večeři štiku.
Napsala -Nelli Szöcsová
