Neúprosný bojovník
27. 12. 2009
Začátek září roku 2000 provázela poměrně chladná rána, teploměr ukazoval necelých 6°C. V 5 hodin byla ještě tma, když přijel kamarád a vyrazili jsme na jeden nedaleký soukromý revír. Rybník byl pravidelně zarybňován, ale poslední týden podle všech rybářů kapři nebrali. Voda byla plná planktonu, ale my jsme byli přesvědčeni, že právě dnes bude to optimální počasí, které kapry přiměje hledat jinou potravu.V půl šesté jsme byli u vody. Nebylo ještě vidět ani na krok, jen jsme poznali, že hladina je klidná a nad ní se vznáší hustá mlha. Nahodili jsme pečlivě připravené rohlíky, těsto a na druhý prut každý mrtvou malou rybku, co kdyby ještě některý z candátů dostal ráno chuť něco ulovit. Prohodili jsme místo připravenou směsí šrotu smíchaného s namočeným chlebem a spoustou různých semen a poslouchali, jak se probouzí všechno živé. Pomalu se rozednívalo, bylo vidět, jak mlha leží na rybníku, ani kachnám se nechtělo z rákosí.
Najednou jsem zpozoroval, jak splávek umístěný na vlasci s mrtvou rybkou je asi 5 metrů od břehu a velmi pomalu se vzdaluje. Mohlo být tak šest hodin, že by opravdu candát? Vzal jsem prut do ruky, překlopil raménko navijáku a čekal až candát šňůru napne. Ten okamžik byl nekonečný, splávek se vzdaloval po hladině tak pomalu, že jsem těžko odhadoval okamžik, kdy vlasec je napnutý k záseku. Hned, jakmile následoval zásek, jsem poznal, že je to on. Ale nebyl velký, nechal se téměř vléci. Zatím se rozednilo a já mu mohl opatrně vyháknout háček, který měl na kraji zubaté tlamy. Candát, který měřil jen 44 cm putoval zpět do hlubin rybníka.
Kamarád zkoušel na jednom prutu jako návnadu červy a i jemu se dostavil brzy nádherný záběr. Zásek a to překvapení, když rybu vytáhl ke břehu. Candát 15 cm. Oba jsme se zasmáli a candát o velikosti nástražní rybky putoval zpět do temných hlubin. Rybník nebyl loven několik let a tak není divu, že i takoví candáti tu jsou.
Mezitím se trochu začalo objevovat i sluníčko, ale bylo chladno a začal foukat západní až severozápadní vítr proti nám. Podle všech pověr to byl ideální vítr i jeho směr. Ale kapři opravdu, jako když tu nejsou. Z dáli sice bylo slyšet občasné šplouchnutí, ale už jsme přestávali věřit, že nějakého dnes uvidíme. To už bylo téměř poledne. Vystřídali jsme všechny druhy návnad, které jsme měli, stále jsem zůstával věrný lisovanému napařenému rohlíku, který se po namočení tak pěkně vznáší nade dnem. Kamarád vyzkoušel kukuřici nakládanou, foukanou, těsto, brambory, těstoviny....výsledek byl zatím na všechno stejný. Po 12 hodině už jsme to nevydrželi a změnili jsme místo. Přestěhovali jsme se na protější stranu rybníka. Ta byla mělčí, tady byla hloubka asi 1 až 1,5 m. Ikdyž jsme házeli dost daleko, návnady tentokrát ležely v té mělčí polovině rybníka. Přístup k vodě tu byl podstatně horší, vysoké trávy bránily jakkoli se přiblížit k vodě.
Potichu jsme opatrně nahodili každý oba své pruty. Na jednom se vznášel asi 20 cm nade dnem nabobtnalý rohlík a na druhém nádherně se svíjející rousnice. Uplynula téměř další hodina a my jsme už přestávali věřit, že se něco změní. Vítr se začal točit, takže foukal každou chvíli jinak a sluníčko vykukovalo stále častěji. A navíc bylo poledne, nejnevhodnější doba pro lov kaprů.
Najednou slyším jak můj signalizátor záběru sice pozvolna, ale stále bzučí a "policajt", který ležel někde mezi trávami v zarostlém břehu, stoupá vzhůru k prutu. Popadl jsem prut a silně zasekávám, protože návnada byla vzdálena poměrně daleko od břehu. Ihned cítím tuhý odpor, podle kterého jsem poznal kapra. Prvních několik metrů to nebyl žádný problém. Tah byl sice silný, ale perfektně seřízený naviják nedal rybě nejmenší šanci. Jakmile se však začala ryba přibližovat, její odpor natolik zesílil, až byl na kapra podezřelý. O to opatrněji jsem s rybou bojoval, protože jsem vůbec netušil, co se pod hladinou skrývá. Doba, za kterou se mi podařilo, aby se ryba alespoň ukázala, byla nekonečná. Minuty mi připadaly jako hodiny. Když byla ryba asi 5 až 6 metrů od zarostlého břehu, zahlédl jsem poprvé dlouhé, válcovité tělo, které směřovalo tím směrem, kterým chtělo. Teď už mi bylo jasné, že to není kapr. Blíže, než do 5 metrů od břehu jsem rybu nedokázal přivést. Výpady byly tak mohutné, že ryba měla vždy navrch. A tak jsme každý bojovali svůj zápas, každý jsme chtěli vyhrát. V tu chvíli jsem už cítil, že rybě nebude moc scházet do metru. Boj byl nekonečný, připadal jsem si jako začátečník, když jsem chtěl rybu navést do podběráku. Veškeré dění pod hladinou řídila ona. Po víc než dlouhé čtvrthodině, ležel na trávě. Ano, byl to on, neúprosný bojovník a silný protivník, amur bílý.
Teď jsem se přesvědčil, že opravdu bojuje tak energicky, jako žádná z našich ryb. Měřil úctyhodných 79 cm a vážil 6,80 kg. Byl to nádherný souboj, který tentokrát prohrál. Bylo odpoledne, sluníčko začalo vykukovat stále častěji a zesílil i vítr. Asi po hodině jsme sbalili náčiní a jeli domů. Zážitek z tohoto dne mi budou vždy připomínat trofejní požerákové zuby mimořádných rozměrů.
