Loučení se sezónou
27. 12. 2009
Nemám rád loučení a pokud je to loučení rybářské tak dvojnásob! Připadá mi trochu nespravedlivé, jak ten čas neustále letí už jen proto, že jako obvykle mnoho vyřčených rybářských přání zůstalo pouze kdesi na rtech. Cílem sportovně pojaté plavané však není ulovit co největší rybu, ale pobavit své smysly zdoláváním menších ryb na jemné náčiní. O to je to celé snazší, anebo není? Asi ano. Není nutné létat tisíce kilometrů do exotických krajin, zdolávat řeky na raftu nebo na člunu křižovat velké vodní plochy. Pobavit se totiž můžeme téměř celý rok prakticky kdekoliv. Na návesním rybníčku, rybníku, štěrkopískovně, údolní nádrži a především na desítkách řek a říček, které skrývají nejedno milé překvapení. Ačkoliv jsem nejraději u vody sám, což může být na některých revírech přání z říše snů, stále častěji potkávám u vody rybáře s plavačkovými pruty. Mám velkou radost. Někteří své náčiní již ovládají skoro mistrovsky, jiní se teprve učí. Příjemné zjištění je to především u nastupující generace, která si nové techniky osvojuje díky dobrému vedení stran některých rybářských kroužků daleko rychleji. Častokrát jsem letos při procházce kolem řeky na vlastní oči zaregistroval i přirozenou úctu a respekt k úlovku, což zahřeje u srdce snad ještě víc a zároveň dává naději, že plavaná jako sportovní rybolov není na českých vodách rybářům úplně cizí.Když jsem se letos rozhodl se vší parádou zakončit sezónu, vrátil jsem se po letech na místa, kde jsem v dobách studia na gymnáziu každý druhý den se svou první 11m děličkou trénoval. Tenkrát mohla Vltava pod papírnou v Českých Budějovicích směle soutěžit s německým Rýnem o titul „Stoka Evropy“, ale kupodivu byla plná ryb v nejlepší kondici. Rychle proudící, na první pohled mrtvá voda ukrývala domov tisíců plotic často i gigantických rozměrů, proudníků, tloušťů, podouství, cejnků malých, okounů, relativně velkých kaprů a štik. Ještě dnes mám před očima tu zlověstnou černošedou barvu a v nose nepopsatelný, nasládlý pach, který čas od času umocnil obrovský plovoucí koláč tlejícího bahna. „Časy se mění,“ zpívá v jedné známé písni Paul Simon a já si v duchu říkám „naštěstí“! Pohled, který se dnes nabízí na nejproslulejší českou řeku, je více než příjemný. Čistou vodou počínaje a všudypřítomnými škeblemi konče. Jako by to tenkrát v osmdesátých letech minulého století byl jen špatný sen.
Po několika minutách rozjímání jsem se dal konečně do hrubé práce. Jak jinak výstižněji nazvat transport bagáže k vodě? Při této proceduře si vždy vzpomenu na úpěnlivé vzlykání některých jedinců v posilovně. Nesnáším ho! Trhá mi to uši. Právě teď spíš ruce a rameno, ale proč by líný chodil dvakrát, když se může strhnout? Naštěstí nic neprasklo, ani neupadlo, a tak jsem nejprve s rozmyslem umístil bednu na příhodné místo nedaleko břehu. Svah se zde vypíná poněkud příkře nahoru, což není pro děličku zrovna ideální parketa, ale budiž. Rozbalil jsem 3 topsety s různými splávky, abych mohl trochu zkoušet a z druhého pouzdra jsem ještě vytáhl boloňézku, se kterou jsem to chtěl vyzkoušet asi v polovině řeky, kudy vede proudnice. Při měření hloubky jsem utrhl hned dvě olovnice. Trochu nezpůsobně jsem si zaklel, ovšem taková malichernost mi nemohla zkazit příjemný den. Nejvíce jsem se těšil na míchání krmení. Ne snad proto, že se budu ráchat ve studené vodě, ale na „královskou hostinu“, kterou skrývala má velká taška. Do tmavého ploticového krmení jsem ještě přidal arašídovou mouku, pražené konopí a PV1, aby směs lépe držela pohromadě. Pečlivě jsem vše promíchal, navlhčil a nechal odstát. Po nepatrném dovlhčení jsem krmení procedil přes síto a nakonec přidal 3 kg tmavé říční hlíny. Ve finále jsem ještě vyprázdnil dva pytlíky se zbytkem pinkies z posledních závodů a bylo hotovo.
Pečlivě jsem umačkal asi patnáct koulí na základní zavnadění, které jedna po druhé padaly „předpisově“ na správné místo. Několikrát jsem si nevěřícně musel prohlédnout ruku. Bylo to bez debat nejlepší letošní zakrmení, které sice žádný pohár do sbírky nepřinese, ale o to tu dnes nejde. Zato krmení na boloňézku byl pouhý pokus, respektive zástřel nového praku. Nechal jsem si ho poslat až z Anglie a jsem na něj náležitě pyšný. První „rány“ však mířily neomylně vedle. Teprve po čtvrté kouli se situace stabilizovala na v tu chvíli přijatelných + / - 3 metry. Naštěstí se nikdo nedíval, a tak ani nikdo neviděl, jak moc jsem se v tu chvíli červenal. Co naplat, teprve výcvik dělá mistra!
Raději jsem už o ničem nepřemýšlel, chopil se děličky a zapálil si jednu „uklidňovací“ cigaretu. Hned při prvním proplavání se splávek na dotahu prudce potopil. Chvilku jsem počkal a přisekl. Guma nejprve nesměle vyjela a vzápětí poté se téměř vrátila zpět. Bylo více než jasné, že 150g plotička víc nezmůže. Nicméně potěšila, stejně jako několik menších rybek v následujících deseti minutách. Najednou záběry z ničeho nic ustaly. Zkoušel jsem zahýbat s hloubkou, pak i jinou udici a stále nic. Usilovně jsem přemýšlel, čím to může být. Napadaly mě různé teorie, které jsem ihned logickými argumenty zahazoval a celkem odevzdaně proplouval se splávkem přes krmení. Pomalu ale jistě mě celá rybařina přestávala bavit a hlavou se mi honily věci, jež jsem kvůli dnešnímu výletu odložil. Když jsem asi jako po padesáté předtím vytahoval udici z vody, najednou háček ve sloupci jakoby uvízl. Marné byly i další vyprošťovací pokusy, a tak nezbývalo, než udici utrhnout. V okamžiku, kdy jsem rozdělil prut a hodlal rázným trhnutím vysvobodit splávek, přišla nepochopitelná rána do prutu. S velkým štěstím se mi podařilo v desetině sekundy prut opět složit a postupně vysoukat nad vodu. Ryba se mezitím celkem svižně snažila odplout k opačnému břehu. Soustředěně jsem držel prut a čekal, co přinesou následující vteřiny. Amortizér byl napnutý na maximum, ještě že jsem nedávno gumu měnil! Tuhle situaci nesnáším. Je to, jako byste stáli na kladině. Jeden nevyvážený krok, v tomto případě pohyb a je po všem. Nejvíce to ovšem „bolí“ při závodech, protože velká ryba vás většinou posune hodně kupředu. Nepraskl!
Po chvíli se ryba otočila a sjela ke dnu. Zprvu jsem se ji nesnažil zvedat, ale když se dlouho prakticky nic nedělo, začal jsem ji přizvedávat. Byl jsem zvědavý a po pěti minutách už i nedočkavý. Nebránila se a dokonce se ani nepohnula. Stoupl jsem si na bednu, abych lépe viděl a mírně zatáhl. V tu chvíli se těsně pod hladinou mihla světlá silueta dlouhé ryby. Podseknutý amur? Nějak mi tato hypotéza nehrála, protože amura jsem zde ještě ulovit neviděl. Vše se však rozpletlo během následující vteřiny. Ryba vyskočila nad hladinu. Teprve teď bylo jasné, že na háčku visí štika, žádný amur! 70, možná 80 cm?! Ještě několik vteřin jsem bojoval, leč marně. Prohrál jsem, nebo spíš remizoval? Prohrál! Jen těsně jako v boxu, na body.
To odpoledne mě ještě znemožnily další dvě zubaté. Jedna odplula i s ploticí, kterou jsem opatrně zdolával, ta druhá mi „označkovala“ svými zuby proudníka. Vždyť jsem říkal, že nesnáším loučení!!!
Napsal - Radek Diviš
