Loučení s revírem aneb ledňáčkův cvičný let
27. 12. 2009
Stěhujeme se z Olomouce na Vysočinu, a tak jsme se rozhodli s manželkou, že se rozloučíme s naším oblíbeným revírem Hloučela 1, čili Plumlovskou vodní nádrží. Poslední neděli v srpnu zasedneme na naše oblíbené místo (zázrakem nebylo obsazené). Je to takové vybrání ve břehu, které udělala voda a část lidská ruka, prostě odedávna se tam říká „Na Kazatelně“. Ne moc vysoko, ale díváte se na vodu seshora, jako z kazatelny.Prokrmili jsme s mou paní kroupami a šrotem a sedli vedle sebe. Žena i oba synové rybaří, takže jsme rybářská rodina. Starší syn už zaučuje pětiletého vnoučka. Sem tam malý kapřík a hlavně za chvíli najeli cejni. Malé pouštíme a ty zavináčové a salátové bereme. Oboje nám došlo, samá návštěva o prázdninách, každý ochutnal salát nebo zavináče u ohýnku a sklínky jsou prázdné. Sedíme v klidu a najednou z levé strany letí dělová koule. Rychlé mávání křidélek, modré tělíčko a „břink“ přímo do mého levého prutu, obrat a zpět. Byl to ledňáček a jeden z jeho prvních cvičných letů. Seděli jsme zřejmě na jeho letecké trase. Neuplynula ani půlhodina a zase frrr a „břink“. Rána do prutu, otočka a zpět k hnízdu. Za hodinu – překvapení opět zleva – velká modrá dělová koule a hle – hladké přistání na můj pravý prut. Než bych řekl cejn, tak další kulička a světe div se, také hladké přistání na mém levém prutu. Maminka nebo tatínek ukázali, jak se to dělá a synáček po jejich vzoru hladce přistál. Až mi hrkly slzy do očí, když jsem viděl tyto cvičné lety ledňáčka s mamin-kou. Uvědomil jsem si, že proto nás to tak táhne do přírody, protože taková kouzla v hospodě ani kasinu nikdy neuvidíme. Buď nám ten malý ledňáček vzorem: i když si dvakrát nabil zobáček, tak to nevzdal a za pomoci maminky to dokázal.
Napsal - Otto Persy
