Cesta
27. 12. 2009
A je tu ta chvíle zase. Cesta se vine polem, míří k řece a podle ní spěchá dále. Jdeš po ní posté, potisící, ale dnes je jiná. Včera tu ještě bylo obilí a vlnilo se ve větru. Dnes je tu jen holé strniště; nebýt mlhy, dohlédl bys až k řece. Místo ptačího zpěvu jen občas uslyšíš zavolat teskně káně. Máš pocit, jako by ještě mělo být cosi řečeno, ale uprostřed věty zeje pomlka. Nejsi tu sám, tuhle šustne myš, tam zvedne srnčí hlavu od pastvy, ale vše je nějak nezvykle vážné. I ty se bojíš zavadit nohou o kámen na cestě a porušit tu tichou krásu kolem. Stromy stojí velebně v krajině a máš dojem, že přemýšlí.Ano, dnes je cesta jiná. Tvá krajina na tebe dýchla kouzlem vzpomínek, otevřela ti své nitro. Takovou ji neznáš. Upřímnou, vážnou, pyšnou i žalující. Stojíš a díváš se.
Dole u vody na tebe padne historie. Stará tůň je tu po desetiletí, její rákosí tě už přerostlo a podkovy leknínů mají každá své místo. Vrba na břehu pamatuje ještě cedule a lískové pruty, ale také tichý údiv rybáře, který z hlubiny na světlo vytáhl velkého lína černého jako podešev.
Ještě pár kroků a jsi přímo u řeky. Trochu se tu zatáčí, aby se porozhlédla po rodině ledňáčků v kořání olše, odpočinula si a už zas pomalu plyne dál. Z tůně jara, kdy se to u ní hemžilo hmyzem a léta, kdy oplývala bohatstvím drobných rybek, zbyla vzpomínka na jednu generaci. Jen tu a tam se hladina lehce rozvlní. Se řekou ji spojí až jarní vody.
Sejdeš do míst, kde tůň ústila do řeky. Rybičky v plechovce putují na motouzu do vody a pečlivě je vážeš k silnější větvi. A to už se mlha pozvolna zvedá. I když slunce není vidět, je cítit. Chlad je stále, ale syrovost je pryč. Uvazuješ na vlasec měděného Heintze velikosti letošní plotice a jemně ho posíláš podél pravého břehu po proudu. Třpytka projde vodou, občas se blýskne při dně – a nic.
Druhý hod k levému břehu. Pomalu navíjíš. Téměř pod nohama přijde lehké cuknutí a už vyhazuješ prvního okouna. Je žlutý a zelený, tmavé pruhy na hřbetě rudé ploutve na břiše. Co barva, to podzimní vizitka. Další hod k protějšímu břehu, pak dva proti proudu, jeden k levému, druhý k pravému. Díváš se pozorně podél břehu. Kousek pod tebou je nějaká naplavená vázka. Popojdeš pár kroků a vidíš, že je to zbytek kmene, který ještě loni byl pod vodou celý. Nahazuješ poněkud proti proudu před konec kmene a necháváš třpytku trochu klesnout. Rovnáš vlasec, otočíš kličkou a vtom se to stane. Cosi se blýskne v místech, kudy prošla tvá měděná nabídka, náraz do prutu a zaseknutá ryba si to míří s proudem pryč. Povoluješ brzdu. Obrat proti proudu, tentokrát přímo do vázky. Přitahuješ brzdu a držíš rybu, aby se nezapletla do větví. Konečně se otáčí, ale tah slábne. Už ji vidíš. Je to štika, ale ne ta, pro kterou sis vyšel. Míru má, ale pouštíš ji šetrně zpět.
Procházíš řekou a snažíš se vtisknout si do paměti všechny podrobnosti, o které okem zavadíš. Tenhle trs trávy uprostřed řeky je tvým měřítkem stavu vody. Když není vidět, je vody hodně, při normálním stavu vidíš jen trs trávy a jestliže voda ještě klesne, ukáže se pod ním písčité bříško. Je toho tolik, že si ani neuvědomuješ, kolik je hodin a kolik jsi od rána už ušel.
Odpoledne si odnášíš čtyři pěkné okouny. Ale jen o ty přece nejde. Odnášíš si s sebou něco, co se dá těžko popsat, vystihnout slovy, něco, co někde v tobě bude žít už pořád. Přistihneš se dokonce, jak si tiše pohvizduješ.
Až přijdeš domů, pohltí tě koloběh všedních starostí a dnešní chvíle v paměti pohasnou. Ale kdykoliv později usedneš třeba jen na chvilku večer do křesla unaven a zavřeš oči, obraz zasvítí jasnými barvami a uhladí ti vrásky.
Napsal - Tomáš Kepr
