13. 12. 2009
Carassius carassius (Linnaeus, 1758)Popis: tělo je vysoké, kratší, zavalité, hlava malá, skřele vypouklé, na omak drsné, koncová ústa bez vousků. Horní okraj hřbetní a dolní okraj řitní ploutve je vypouklý. Největší (třetí) tvrdý paprsek ve hřbetní ploutvi je ze zadní strany jemně ozubený, asi s třiceti stejně velkými zoubky.Ocasní ploutev je mělce vykrojena. Ve hřbetní ploutvi jsou 3—4 tvrdé a 14—21 měkkých paprsků, v řitní ploutvi 2—3 tvrdé a 5—8 měkkých paprsků, v břišní ploutvi 2—3 tvrdé a 7—8 měkkých paprsků, v prsní ploutvi 1 tvrdý a 12—13 měkkých paprsků. V postranní Čáře je 32—36 šupin, nad ní 6—8, pod ní 5—7 šupin. Žaberních tyčinek je 22—23, požerákové zuby jsou jednořadé (4—4).Při nepříznivých potravních podmínkách vytváři nízkotělé a pomalu rostoucí populace, označované jako Carassius carassius morpha humiiis Heckel,1840, u nichž bývá postranní čára neúplná, přerušovaná. Karas se kříží s kaprem. Kaprokaras má silně vydutý horní okraj hřbetní ploutve a dolní okraj řitní ploutve, ocasní ploutev je silně vykrojená. Na zadním okraji nejdelšího tvrdého paprsku hřbetní ploutve bývá nad dvacet drobných, stejně velkých zoubků. Žaberní víčko je silně vypouklé, u úst je 1—2 páry slabých a krátkých vousků, které však mohou i chybět. V postranní čáře je 34—39 šupin, žaberních tyčinek je 26—32. Požerákové zuby jsou dvou— až trojřadé,
s různým počtem zubů (LOHNISKÝ. 1990).
Zbarvení: základní zbarvení karasa je šedozelené, s nádechem do zlatova, hřbet je tmavý, boky světlejší, břicho zlatožluté. Hřbetní a ocasní ploutve jsou nahnědlé, párové hnědožluté, často načervenalé. Pobřišnice je světlá,pouze u některých populací má jemný nádech do tmavošeda. OLIVA (1957)popsal z polabských tůní tři kusy zbarvené temně žlutočerveně, s červenými ploutvemi. Zakrnělá morfa má zpravidla u báze ocasní ploutve tmavou skvrnu a celkové zbarvení je tmavší. Barva boků kaprokarasa je mosazná až hnědá,pobřišnice je světlá.
Pohlavní rozdíly: samci bývají menší, mají poměrně delší párové ploutve a v době tření třecí vyrážku.
Výskyt: nejčastěji obývá silně zabahněné a zarostlé stojaté vody, jakými jsou stará slepá ramena dolních částí toků, tůně a rybníky. V melioračním kanálu Komoča bylo potvrzeno až 1782 ks.ha-1 a 109,5 kg.ha-1, odhad populace v polabské tůni Malá Arazimova činil 150 000 ks.ha-1. Karas obecný je jednou z našich nejodolnějších ryb. Dokáže přezimovat i v podmínkách s nulovou hodnotou kyslíku díky tomu, že je schopen štěpit tuky svého těla na mastné kyseliny a uvolněný kyslík spotřebovává ve tkáních k dýcháni (BLAŽKA, 1958).
Růst a věk: karas obecný je středněvěká ryba, dožívající se vzácně věku až deseti let. Běžné úlovky z našich vod nepřesahuji hmotnost 0,2—0,3 kg.V roce 1988 byl na Moravě uloven kus o délce 45 cm a o hmotnosti 2,1 kg.Karas chycený v roce 1985 v Dukelské nádrži u Havířova měřil 53 cm a měl hmotnost 1,45 kg. U karasa ze Stonávky (1989—39 cm, 1,33 kg) byl zjištěn věk jedenáct let. V roce 1985 byl v Olši uloven zlatě zbarvený jedinec o délce 35 cm a o hmotnosti 0,65 kg. Růst karasa je velmi proměnlivý, v závislosti na podmínkách dané lokality. V tzv. Karasí tůni v Polabí např. dosahoval zakrslý karas v desátém roce života délky pouze 15,4 cm.
Potrava: potěr se živí planktonem, dospělí kromě této potravy zvířenou dna a částmi rostlin.
Rozmnožování: pohlavně dospívá ve věku 2—3 roky. Tření probíhá při teplotě vody 16—17°C. Větší samice mívají až 300 000 jiker, které jsou lepkavé, o průměru kolem 1,5 mm a jsou vytírány na vodní rostliny.
Význam: v našem rybníkářství nemá větší význam. Slouží jako potrava dravcům a je užíván sportovními rybáři při lovu na udici jako mimořádně houževnatá nástražní rybka. Větší jedinci jsou sami loveni na udici.
Sportovní rybolov:
Sportovní lov karase je záležitostí rybářských začátečníků nebo nadšenců, kteří si chtějí vychutnat jeho jemné záběry. Na lokalitách s dostatkem potravy totiž velcí karasi berou skutečně jemně, sousta dlouho přemílají v tlamě a opakovaně vyplivují a při tom všem stojí prakticky bez hnutí na místě nebo se pohybují tak pomalu, že stanovit optimální okamžik pro zásek nebývá jednoduché. Lov na položenou postrádá citlivost plavané a ačkoli je také možný, není zdaleka tolik zajímavý. Přemnožené obsádky hladové formy karase jsou pak schopny poskytnout pouze ten zážitek, že rybář loví plynule jednu rybu za druhou až do omrzení.
Z výše popsaných důvodů je karas mezi sportovními rybáři znám spíše jako houževnatá nástražní rybka, která dobře snáší transport a vydrží dlouho čilá na háčku.
Možný výběr náčiní pro lov karase:
Plavaná: Cokoli z nabídky plavačkových prutů - matchový prut, bolonézka, dělička nebo bič – výběr hlavně s ohledem na rozlehlost a charakter revíru nebo potřeby rybáře.
Koncový návazec v rozmezí 0,08 - 0,12 mm, v případě možnosti úlovku kapra je lépe použít silnější.
Nástraha - houska, oplatek, různá těsta, kroupy, rýže, bílí červi apod. Rostlinné nástrahy jsou často úspěšnější.
Položená: Prut s ohledem na podmínky lovu co nejlehčí – bez velkých nároků, feeder kategorie „light“, pickerový prut.
Monofilní vlasce v rozmezí 0,08 - 0,16 mm. Silnější průměry hlavně kvůli možnosti záběru jiných ryb, zejména kapra.
Vhodné nástrahy jsou tytéž jako při lovu na plavanou.
